Obsedantně kompulzivní porucha aneb „já prostě musím“

Obsedantně kompulzivní porucha nebo též obsedantně-nutkavá porucha (zkráceně OCD z angl. Obsessive–compulsive disorder) patří mezi úzkostné poruchy a její prevalence (četnost v populaci) se odhaduje na 2-3 %.

Jde tak patrně po depresi o nejčastější psychiatrickou diagnózu s kódovým označením F42, která je však málokdy (zejména pokud jsou příznaky mírnějšího charakteru) skutečně diagnostikovaná.

Nemoc lze charakterizovat jako jakýsi souboj dvou složek psychiky, které této diagnóze daly název: vtíravá a nepříjemná myšlenka, kterou dotyčný není schopen racionálně odmítnout a čelit jí - obsese; a nutkavé, těžko potlačitelné nucení něco vykonat - kompulze.

Zjednodušeně řečeno jde o řetězec vtíravých myšlenek a následných nutkavých činů (ty se někdy označují jako rituály).

Porucha vyjádřená významně tak může člověka sužovat ve všech oblastech jeho života, a nikoliv zřídka také ztrpčuje život jeho okolí.

Obsedantní myšlenky jsou často nepříjemné proto, že jsou spojeny s pocitem nějaké katastrofy, nehody či jiné újmy, k níž „nepochybně“ dojde, pokud si dotyčný neuleví kompulzivním jednáním.

Tyto katastrofické scénáře jsou často nadhodnocené a zjevně přehnané, ale špatně se jim vzdoruje vůlí.

Osoba postižená nějakou formou OCD si je tedy svých problémů vědoma a zpravidla je jí jasné, že by se nic nestalo i bez kompulzivního jednání. Ale veškerá racionalizace zde selhává.

Je to tedy podobné jako při masivní úzkosti u lidí, kteří trpí panickou poruchou a kteří si také často dokáží racionálně uvědomit své pocity, nicméně často bez většího úspěchu.

Učebnicovým příkladem obsesí bývají vtíravé pocity, že dotyčný nezamknul dveře od svého bytu (obsedantní myšlenka) a následnou kompulzí je cesta zpět ke dveřím a ujištění, že je skutečně zamknuto.

Výše uvedený příklad zná z vlastního života asi každý, a nemusí se nutně jednat o příznaky OCD. Pokud se však denně vracíte i podvanácté, je to již záležitost pro odborníka.

Krásnou ukázkou těžké formy OCD je film s Jackem Nicholsonem „Lepší už to nebude“.

Dalšími častými projevy OCD je například nadměrná hygiena, zejména rukou, a to i bez toho, že by dotyčný přišel do styku s nečistotami či se větší měrou dostal do kontaktu s mikroorganismy. Setkal jsem se jednou s pacientem (léčeným pro jiné obtíže, nicméně byla mu diagnostikovaná i OCD), jenž na otázku, jak často si myje ruce odpověděl „Tak… normálně, zhruba osmdesátkrát denně.“

V praktickém životě může být OCD velmi nepříjemná např. na pracovišti. Z dob studia si pamatuji případ mladého muže, který - v obavě, aby kanceláře jeho zaměstnavatele nevyhořela - vyndával ze zásuvek přívodní kabely v celém open space. Posléze byl za toto chování ze zaměstnání propuštěn.

V takových případech je proto namístě vyhledat odbornou pomoc. Lékem volby jsou antidepresiva, popřípadě anxiolytika, výjimečně nižší dávky antipsychotik. Samozřejmostí by měla být psychoterapie (např. kognitivně-behaviorální terapie), neboť farmakoterapie je spíše podpůrného charakteru.

Určitou - velmi mírnou - formou OCD trpí zřejmě ještě větší část populace, než uvedená dvě až tři procenta. Jsou to například lidé, kteří mají rádi ve svém pracovním či osobním prostoru vše přesně na místě, kam co patří. Zde se však samozřejmě nebavíme o relativně vážném onemocnění.

Podobně se projevuje i tzv. anankastická porucha osobnosti, o které si však povíme jindy.

A co vy? Trpíte OCD, nebo vám někdy v životě ztrpčoval život svými kompulzemi? Podělte se o svůj příběh v komentářích!

ZDROJE: