Paradox 80. let: Základka měla 8 tříd, ale do školy se muselo povinně deset let

Ještě ani nezačal nový školní rok a veřejným prostorem už znovu proběhla myšlenka na zrušení devátých tříd základních škol. Ať už šlo o vážně míněný návrh, nebo spíše o příspěvek do tradiční letní „okurkové sezóny“, samotná debata rozhodně nová není. O tom, jak dlouho má dítě povinně chodit do školy, se totiž v našich zemích diskutuje prakticky od chvíle, kdy byla školní povinnost vůbec zavedena.

Za počátek všeobecné školní povinnosti se u nás tradičně považuje reforma Marie Terezie z roku 1774. Tehdejší systém byl samozřejmě od toho dnešního na hony vzdálený a ani samotná docházka nefungovala zdaleka tak důsledně, jak bychom si pod slovem „povinná“ představovali dnes. Všeobecný školní řád nicméně počítal se vzděláváním dětí přibližně od šesti do dvanácti let. Tento systém pak v základních rysech vydržel téměř celé století.

Zásadní změnu přinesl rok 1869 a takzvaný Hasnerův zákon, pojmenovaný podle tehdejšího ministra kultu a vyučování Leopolda Hasnera von Artha. Reforma výrazně proměnila školství, profesionalizovala přípravu učitelů, kteří získali postavení a plat státních zaměstnanců, a posílila státní dohled nad školami. Především ale prodloužila povinnou školní docházku na osm let – dítě ji mělo plnit přibližně od šesti do čtrnácti let.

Ani těch osm let ovšem nebylo v praxi vždy skutečnými osmi lety. Rakouské předpisy umožňovaly starším dětem různé úlevy a zejména na venkově se školní docházka přizpůsobovala potřebám hospodářství. Dětská pracovní síla při sklizni měla pro rodinu leckdy větší cenu než další den strávený v lavici. Na některých místech kvůli tomu existovaly dokonce „bramborové prázdniny“. Školní kroniky zaznamenávají podzimní přerušení výuky právě proto, aby děti mohly pomáhat se sklizní. V některých obcích se část volna cíleně přesouvala na podzim.

Škola přitom byla stále úzce spojena s církví. Náboženství patřilo k základnímu učivu a významnou roli ve školství hráli místní duchovní, kteří často působili také jako školní dozorci. Děti se učily i z katechismu - ještě v roce 1869 vydávalo vídeňské ministerstvo kultu a vyučování českou „Čítanku a malý katechismus pro první třídu katolických škol“.

Právě Hasnerovy reformy přinesly v tomto směru výraznou změnu. Řízení a dohled nad školami přebíral stát a obecný vliv církve na školství se výrazně zmenšil. Náboženství však ze školy nezmizelo. Církvím zůstala právě péče o jeho výuku.

Vznik Československa v roce 1918 samozřejmě neznamenal, že se od následujícího rána začalo ve všech jeho částech učit podle jednoho nového československého systému. Nový stát převzal školství bývalého Rakouska-Uherska a s ním také značné regionální rozdíly.

V českých zemích platila osmiletá školní povinnost, zatímco na Slovensku, které předtím patřilo k uherské části monarchie, byla povinná docházka kratší. Složitějším případem byla Podkarpatská Rus. Takzvaný malý školský zákon z roku 1922, který poměry v českých zemích a na Slovensku sbližoval, se na její území dokonce výslovně nevztahoval. Československo tedy mělo společnou vládu, prezidenta i hranice, ale školství ještě dlouho nebylo ve všech jeho částech jednotné.

Právě malý školský zákon z roku 1922 stanovil plných osm školních let. Podstatné bylo slovo „plných“. Nestačilo jednoduše dosáhnout čtrnáctého roku věku a mít školní povinnost automaticky za sebou. Dosavadní úlevy ve školní docházce zákon zakázal. Dnešnímu člověku může připadat zajímavý také tehdejší počet dětí ve třídách. Zákon ještě připouštěl v jedné třídě až 80 žáků, přičemž limit se měl v dalších letech postupně snižovat až na „pouhých“ šedesát.

Neznamená to samozřejmě, že v každé prvorepublikové třídě sedělo osmdesát dětí. Šlo o nejvyšší povolený počet. Přesto při dnešních debatách o třiceti žácích ve třídě působí podobná čísla skoro neuvěřitelně. Také názvy škol byly jiné. Dítě začínalo typicky na obecné škole, pokračovat mohlo například na škole měšťanské, označované také jako občanská, případně zamířit jinou cestou na gymnázium či další typ školy. Osmiletá povinná školní docházka pak vydržela prakticky celé období první republiky.

Náboženství tehdy zůstávalo běžnou součástí školy. Zákon z roku 1922 počítal s dvěma hodinami týdně a rodiče oznamovali škole, zda se má jejich dítě učit náboženství, nebo občanské mravouce. Obsah náboženské výuky nadále určovaly příslušné církve.

Délku povinné školní docházky zásadně nezměnila ani německá okupace. Samotné české školství se však měnilo velmi výrazně. Probíhala germanizace, posilovala výuka němčiny a českému obyvatelstvu byl omezován přístup k vyšším stupňům vzdělání. Měnily se osnovy, školní prostředí i samotná výchova dětí, která měla směřovat k loajalitě vůči Říši, Hitlerovi a německému národu.

Školní lavice tedy zůstala, ale stát stále důrazněji rozhodoval o tom, co v ní dítě smí slyšet a kam se po jejím opuštění vůbec může dostat. Po válce existovala silná snaha školství přestavět. A po únoru 1948 dostala tato přestavba velmi konkrétní podobu.

Zákon z roku 1948 přinesl jednotnou školskou soustavu spojenou se jménem ministra školství Zdeňka Nejedlého a současně prodloužil povinnou školní docházku na devět let. Prvních pět ročníků tvořila národní škola a na ni navazovala čtyřletá střední škola. Název může dnešního člověka snadno zmást. Tehdejší „střední škola“ nebyla ekvivalentem dnešní střední školy, ale tvořila druhou část povinného všeobecného vzdělávání.

Do školství zároveň velmi rychle pronikala nová ideologie. Ruština se stala povinným předmětem už od 1. září 1948, a to na národních i středních školách. Spolu s ní sílila socialistická a politická výchova. Člověk by očekával, že po tak zásadní reformě vydrží nový systém několik let. Ale nevydržel.

Už v roce 1953 byla povinná školní docházka znovu zkrácena na osm let. Reforma byla silně ovlivněna sovětským školstvím, ale dobová argumentace mluvila také o „potřebách národního hospodářství“. Mladí lidé měli dříve přecházet k odborné přípravě a následně do pracovního procesu. Stát během pouhých pěti let nejprve usoudil, že osm let školy nestačí, aby krátce nato zjistil, že devět je zase příliš.

Paradoxně ale ani komunisté náboženství ze škol okamžitě nevyhodili. Školský zákon z roku 1948 ukládal školám, aby se staraly o náboženskou výchovu žáků, pokud je rodiče neodhlásili. Pro tyto děti bylo náboženství nadále povinným předmětem, na národní škole dokonce dvě hodiny týdně. Režim začal podmínky výrazně utahovat až v následujících letech.

Od roku 1952 už museli rodiče dítě k náboženství naopak písemně přihlásit a po školské reformě o rok později přestalo být součástí běžného povinného učebního plánu. Výuka sice úplně nezanikla, ale postupně byla vytlačována do odpoledních hodin a stát dětem i rodičům její návštěvu stále více znepříjemňoval. Ve školním roce 1955/1956 bylo na náboženství přes 43 % školou povinných dětí. O dvacet let později to bylo kolem 5 %.

Na konci padesátých let se argumentace o délce povinné docházky začala znovu obracet. Rozvoj vědy a techniky kladl podle tehdejších představ na vzdělání vyšší nároky a osmileté základní vzdělávání se najednou zdálo opět nedostatečné. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že stát tehdy musel některé rodiče k deváté třídě dokonce přesvědčovat.

V únoru 1960 zaznělo v Národním shromáždění, že pro následující školní rok je zatím zajištěno jen něco přes 60 procent potřebných míst v devátých třídách a učitelé mají problém rodiče přesvědčit, aby tam dítě poslali. Z parlamentní tribuny tehdy zazněl i apel, proč rodiče tolik „šetří s rokem“, během něhož by se jejich dítě mohlo ještě vzdělávat. O šest desítek let později je skoro úsměvné, že se vedou debaty přesně opačné – zda právě tento rok zase neubrat.

Školský zákon z roku 1960 každopádně změnil osmiletou střední školu na základní devítiletou školu, známou generacím pamětníků pod zkratkou ZDŠ. Od školního roku 1961/1962 se devítiletý systém uplatňoval naplno. Jedním z argumentů pro změnu bylo, že díky roku navíc lze učivo lépe rozložit a dítě opouští základní školu přibližně v patnácti letech, kdy už se mají lépe projevovat jeho schopnosti a předpoklady pro budoucí studium či povolání.

Měnila se přitom nejen délka školy, ale i samotný školní týden. Dnešní volná sobota nebyla ještě v šedesátých letech samozřejmostí. Děti běžně chodily do školy šest dní v týdnu. Ve školním roce 1967/1968 začaly být zpravidla každé druhé soboty volné a od září 1968 československé školy přešly na pětidenní vyučovací týden. Teprve tehdy se školní týden začal podobat tomu dnešnímu.

V normalizačních sedmdesátých letech se začala připravovat další rozsáhlá reforma školství. Tentokrát vznikla kombinace, která může dnešnímu člověku připadat skoro jako chyba v zákoně. Základní škola měla osm ročníků. Povinná školní docházka ale trvala deset let.

První stupeň nově tvořily ročníky první až čtvrtý a druhý stupeň ročníky pátý až osmý. Po dokončení osmé třídy však dítě rozhodně nemohlo oznámit, že už má povinnou školní docházku splněnou. Muselo pokračovat ještě další dva roky na střední škole, středním odborném učilišti nebo v jiné odpovídající formě vzdělávání.

Systém se zaváděl postupně. Nový obsah začal už od školního roku 1976/1977 u prvních tříd a několik let vedle sebe existovaly staré základní devítileté školy i nové osmileté základní školy. Zákon dokonce na přechodnou dobu počítal s oběma délkami školní docházky. Základní devítiletá škola definitivně zanikla 31. srpna 1984 a od školního roku 1984/1985 se desetiletá povinná školní docházka u nového systému uplatnila v plném rozsahu.

Reforma měla zvýšit úroveň vzdělání obyvatelstva a dostat celou mladou generaci alespoň na začátek středního vzdělávání. Součástí školského systému samozřejmě zůstávala také socialistická výchova, branná příprava a další prvky typické pro tehdejší režim. Právě generace „Husákových dětí“ tak často zažila systém, v němž měla základka jen osm tříd, ale zákon požadoval deset let povinného vzdělávání. A také si každý může pamatovat rozdíly v tom, jestli základní školu opustil po osmé, nebo po deváté třídě.

Již několik měsíců po sametové revoluci byla povinná školní docházka zkrácena z deseti na devět let a zákon současně stanovil, že základní škola má devět ročníků. Mohlo by se zdát, že právě tehdy vznikl systém, jaký známe dnes. Ale ještě ne. Deváté ročníky se zaváděly postupně a řada dětí stále odcházela po osmé třídě rovnou na střední školu či učiliště. Do devátého ročníku pokračovali zejména žáci, kteří se na příslušný studijní či učební obor nepřihlásili nebo nebyli přijati.

Definitivní změna na dnešní systém přišla až v polovině devadesátých let. Novela z roku 1995 stanovila, že žáci, kteří ve školním roce 1995/1996 ukončí osmý ročník základní školy, budou pokračovat v plnění povinné školní docházky v ročníku devátém. Od školního roku 1996/1997 se tak devátá třída stala standardní součástí běžné základní školy. Právě od tohoto okamžiku letos uplynulo třicet let.

Od té doby zůstává základní škola devítiletá. První stupeň tvoří pět ročníků, druhý další čtyři. Některé děti samozřejmě druhý stupeň absolvují jinou cestou, například na víceletém gymnáziu, samotný devítiletý základ systému se však už tři desetiletí zásadně nezměnil. Po zkušenostech předchozího století je to vlastně mimořádně dlouhá doba klidu.

Pokud bychom chtěli zjistit, zda je právě devět let ten správný počet, pohled do zahraničí nám příliš nepomůže. Spíše naopak.

Francie například od roku 2019 stanovila povinné vzdělávání už od tří let věku. Jedním z důvodů bylo také úsilí o vyrovnávání rozdílů mezi dětmi z různých sociálních prostředí už v předškolním věku. Pro českého rodiče, který je zvyklý považovat první roky školky stále za poměrně volné předškolní období, může podobná hranice působit skoro neuvěřitelně.

Úplně jinak začíná Finsko, které bývá často představováno jako jeden ze vzorů úspěšného školství. Do skutečné základní školy tam děti nastupují až v roce, kdy dovrší sedm let, i když už šestileté děti absolvují povinné předškolní vzdělávání. Jinak se ale Finové vydali opačným směrem. Povinné vzdělávání dnes zpravidla pokračuje až do osmnácti let nebo do dřívějšího získání příslušné kvalifikace. Jedna země tedy začíná velmi brzy, druhá později, ale zase mladého člověka drží ve vzdělávacím systému déle.

Ještě jiný přístup nabízí Německo. České právo za určitých podmínek umožňuje individuální, tedy domácí vzdělávání. Německo naproti tomu staví na velmi přísné Schulpflicht – tedy zákonné povinnosti školu skutečně navštěvovat. Domácí vzdělávání je až na mimořádné případy nepřípustné a dlouhodobé odmítání školní docházky může rodičům přinést pokuty a další zásahy úřadů.

Německý přístup tak připomíná, že spor nemusí být pouze o tom, jak dlouho se má dítě vzdělávat. Rozdílné názory existují i na to, kde a jak má vzdělávání probíhat.

Jednoznačný recept tedy nenajdeme ani v českých dějinách, ani v zahraničí. Marie Terezie přišla se šesti lety. Rakousko je prodloužilo na osm. Československo osm zachovalo, komunisté vyzkoušeli i deset a devět let. Možná proto není překvapivé, že se myšlenky na další změnu, respektive zkrácení povinné školní docházky občas znovu objevují ve veřejném prostoru.

Zdá se však, že většina veřejnosti zatím po návratu k osmi letům příliš netouží. Podle srpnového průzkumu Medianu pro Český rozhlas nesouhlasí se zrušením devátých tříd 62 % dotázaných. Většina respondentů by místo zkracování docházky raději měnila obsah výuky. To ovšem neznamená, že je devět let nějakým vědecky objeveným ideálem. Jestli je osm lepších než devět, nebo zda by děti naopak potřebovaly povinné vzdělávání delší, je otázkou pro pedagogy, psychology a nejspíš i pro další generace.

Kdybychom však měli rozhodnout čistě podle zkušeností československých zákonodárců minulého století, nabízejí se dva dokonale spravedlivé kompromisy. Buď zkrátit prázdniny o měsíc a zrušit červnové výlety, tím by vznikl dostatek času náhradou za zrušený rok. Nebo zavést povinnou školní docházku dlouhou osm a půl roku.

Zdroje: iRozhlas, Leopold Hasner, ÚSTR.cz, Wikipedia, MŠMT