Článek
Jenže tenhle příběh napsal Disney. Verze, která kolovala Anglií desítky let předtím, je jiný žánr. První dvě prasátka vlk sežere. Třetí ho pak opakovaně přelstí, a když se vlk pokusí vlézt do domu komínem, spadne do hrnce s vroucí vodou. Prasátko přiklopí víko, vlka uvaří a sní ho k večeři.
Co skutečně stojí v Jacobsově textu
Když folklorista Joseph Jacobs vydal roku 1890 sbírku English Fairy Tales, zařadil do ní příběh, který sám označil za převzatý z dřívějšího díla Jamese Orcharda Halliwella. Halliwell přitom pohádku o třech prasátkách otiskl už v roce 1853, v rozšířeném pátém vydání své knihy Nursery Rhymes of England. Nešlo o autorský výmysl, šlo o zápis folklorní látky, která kolovala ústně.
Jacobsova verze je dnes nejcitovanější a její děj je nekompromisní. První prasátko si postaví dům ze slámy. Vlk foukne, dům se zboří, prasátko sežere. Druhé prasátko staví z klacíků. Stejný výsledek. Třetí prasátko zvolí cihly a tady teprve začíná skutečný souboj, ne fyzický, ale psychologický.
Čtyři pasti, které vlk nikdy neprokoukl
Vlk pochopí, že cihlový dům nezbourá. Změní strategii. Začne prasátko lákat ven, a pokaždé prohraje.
- Tuříny: Vlk navrhne společný výlet na pole v šest ráno. Prasátko vyrazí v pět, nasbírá tuříny a vrátí se dřív, než vlk dorazí.
- Jablka: Vlk posune sraz na pět hodin. Prasátko jde ve čtyři. Tentokrát ho vlk zastihne ještě na stromě, ale prasátko odhodí jablko daleko, vlk se za ním rozběhne a prasátko mezitím uteče domů.
- Jarmark v Shanklinu: Prasátko opět dorazí dřív. Když vidí vlka přicházet, schová se do máselnice a skutálí se z kopce přímo na něj. Vlk se tak vyděsí, že utíká domů.
- Komín: Vlk se rozhodne vlézt do domu shora. Prasátko to čeká. Na ohni už stojí kotel s vroucí vodou. Vlk spadne dovnitř, prasátko přiklopí poklici, uvaří ho a sní k večeři.
Nejde jen o chytrost. Je to série promyšlených nástrah, kde prasátko vlka pokaždé ponižuje a stupňuje jeho frustraci, až do smrtelné pasti. V textu z roku 1890 to stojí doslova: prasátko si vlka dalo „k večeři“.
Co z toho udělal Disney
Dne 27. května 1933 měl premiéru krátký animovaný film Three Little Pigs studia Walt Disney. Prasátka dostala jména: Fifer Pig, Fiddler Pig a Practical Pig. Příběh dostal písničku Who's Afraid of the Big Bad Wolf?, která se stala hitem velké hospodářské krize. A hlavně: nikdo neumřel.
V disneyovské verzi první dvě prasátka po zboření domků utečou ke třetímu bratrovi do cihlového domu. Vlk vleze komínem, ale místo kotle ho čeká jen opaření, popálený zadek a útěk do lesa. Žádní sežraní sourozenci, žádný kanibalismus. Film získal Oscara za nejlepší animovaný krátký film a vyvolal tři pokračování. Právě tento obrovský komerční úspěch přepsal kolektivní paměť. Pro většinu lidí na světě jsou Tři prasátka zkrátka ten veselý příběh s písničkou.
A přesně tady leží jádro věci. Nejde o to, že by Disney „lhal“. Převedl folklorní látku do rodinné komedie, stejně jako to jeho studio udělalo s desítkami dalších evropských pohádek, od Sněhurky po Popelku. Odborná literatura tento proces nazývá disneyfikací: systematické změkčování násilí, sexuality a temnějších motivů pro dětské publikum. Výsledek je tak dominantní, že původní verze působí jako šokující novinka, přestože je o desítky let starší.
Žádný „jediný pravý originál“ neexistuje
Bylo by lákavé prohlásit Jacobsovu verzi za ten jediný skutečný příběh. Jenže folklorní realita je složitější. Podle přehledu folkloristy D. L. Ashlimana spadají Tři prasátka do folklorního typu ATU 124, který má příbuzné varianty po celé Evropě i Americe. Existuje anglická verze s liškou a pixies místo vlka a prasátek. Andrew Lang ve své Green Fairy Book publikoval příběh s prasátky jménem Browny, Whitey a Blacky, kde nepřítelem je liška. Italská varianta pracuje s třemi housátky. Afroamerická tradice zná příběh s Brer Wolfem.
Morgan Library navíc upozorňuje na ještě starší tištěné příbuzné motivy s liškou a husami z let 1813 a 1833, tedy dvacet i čtyřicet let před Halliwellovým zápisem. Jacobsova verze je nejznámější doložená anglická podoba příběhu, ne jeho jediný počátek.
Proč byly pohádky tak drsné a jestli to vadí
Pohádky dlouho nebyly dětský žánr. Jak připomíná harvardská folkloristka Maria Tatarová v rozhovoru pro Harvard Gazette, šlo o vyprávění pro dospělé nebo smíšené publikum, kde popravy, kanibalismus a tvrdé tresty byly běžnou součástí. Teprve 19. století a následně filmové adaptace 20. století je systematicky přepisovaly pro dětského čtenáře.
Tatarová zároveň argumentuje, že násilí v pohádkách není automaticky škodlivé, pomáhá dětem zpracovat úzkost a strach v bezpečném rámci vyprávění. Klíčové je, aby nebezpečí bylo na konci jasně uzavřené, což Jacobsova verze splňuje: vlk je definitivně poražen. Výzkum dětské recepce pohádek potvrzuje, že děti potřebují právě toto uzavření, a přítomnost dospělého, který příběh rámuje, z něj dělá srozumitelný zážitek, ne trauma.
Podle nás je rozumný přístup prostý: malým dětem disneyovskou verzi, starším klidně i tu s kotlem, ale s dospělým po boku, který je provede tím, co se v hrnci stalo a proč.
