Článek
Historie Lichtenštejnů v Čechách a na Moravě se začala psát ve 13. století, kdy král Přemysl Otakar II. věnoval jihomoravský Mikulov Jindřichu I. z Lichtenštejna za pomoc v boji. Jeho potomci moravské državy dále rozšiřovali např. o Lednici nebo Valtice. Z Lichtenštejnů se postupně stal jeden z nejbohatších šlechtických rodů s blízkou vazbou na Lucemburské i Habsburské panovnické rody. Velké množství majetků se potom do vlastnictví Lichtenštejnů dostalo v rámci pobělohorských majetkových přesunů. Opět se jednalo hlavně o majetky moravské, v letech 1622-1623 ale přibyly i první statky v Čechách.
S Moravou je osud Lichtenštejnů pevně svázán nejen skrze rozsáhlé majetky, ale samozřejmě i skrze osudy jednotlivých příslušníků rodu. Jan I. z Lichtenštejna např. vedl rakouskou armádu do proslulé bitvy u Slavkova. V té době už ale byli Lichtenštejnové i v Čechách pevně uchyceni.
Důležité je také období začátku 18. století, Lichtenštejnové koupili dvě hrabství tvořící dnešní Lichtenštejnsko a povýšili své nové knížectví na samostatný stát coby součást Svaté říše římské. V Čechách a na Moravě dokázali Lichtenštejnové logicky zanechat svým působením rozkročeným po mnoho staletí nezanedbatelnou stopu a dodnes tvoří právě výsledek práce Lichtenštejnů nedílnou součást našeho materiálního i kulturního dědictví. O to smutnější je osud rodu na českém území v turbulentním dvacátém století.
Lichtenštejnové a první pozemková reforma
Lichtenštejnsko bylo sice před první světovou válkou spojencem Rakouska-Uherska, v samotném konfliktu ale zůstalo neutrální. Po vzniku nové Československé republiky proběhla tzv. první pozemková reforma. Stát se při ní zaměřil především na majetky šlechty a nevyhnul se samozřejmě ani Lichtenštejnům.
Jeden z nejmajetnějších šlechtických rodů na území nového státu přišel během pozemkové reformy o celé dvě třetiny svého majetku. Stát se zavázal majetky v rámci vyvlastnění vykoupit za úředně stanovenou cenu, šlo asi o 98 milionů tehdejších korun. Tyto peníze ale Lichtenštejnové nikdy neviděli. Již první republika se tak k nim zachovala velmi macešsky. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Lichtenštejnové a druhá světová válka
Ani spory se státem o dlužnou částku za vyvlastnění obrovských majetků neovlivnily dobré vztahy Lichtenštejnů k českým zemím. V roce 1938 dokonce začala vznikat dohoda mezi knížetem Františkem Josefem II. a prezidentem Benešem. Podle ní měly být některé majetky Lichtenštejnům navráceny výměnou za to, že budou v Československu investovat. Přišla ale mnichovská dohoda a Edvard Beneš abdikoval.
Kníže František Josef II. poté okamžitě poslal Edvardu Benešovi peníze do exilu. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 jí Lichtenštejnsko neuznalo stejně jako vznik Protektorátu. I po roce 1939 nadále udržovalo diplomatické styky s vládou tehdy již pro zbytek světa neexistujícího Československa.
V době okupace byl zástupcem Lichtenštejnů princ Karel Alfréd. On i jeho spolupracovníci se všemožně snažili pomáhat lidem pronásledovaným nebo perzekuovaným, především skrze zaměstnávání na svých panstvích. V řadě zdokumentovaných případů šlo skutečně o záchranu holého života daného člověka.
Bylo tak naprosto logické, že Lichtenštejnové očekávali po znovuobnovení Československa další pozitivní rozvoj vzájemných vztahů. K tomu však nedošlo a pravdou byl pravý opak. Po roce 1945 začalo vyvlastňování majetků německých občanů, kterými však Lichtenštejnové nebyli. Ti byli samozřejmě občany Lichtenštejnska. Německá byla pouze jejich řeč, nikoliv národnost. Lichtenštejny nebylo možné označit ani za někoho, kdo se v průběhu okupace provinil na československém lidu, právě naopak.
Ministrem zemědělství byl však komunista Ďuriš, pro kterého šlo o osobní úkol: zlikvidovat Lichtenštejny v Čechách. Ti byli proto zcela účelově označeni za Němce na základě pravděpodobně podvrženého archu ze sčítání lidu z roku 1930. Povinnost podstoupit toto sčítání se Lichtenštejnů jednak vůbec netýkala, jednak arch Ďurišovo ministerstvo odmítalo soudu předložit. Na světlo světa se dostal až v roce 2014 a bylo hned jasné, v čem je problém. Princ František Josef II. na něm podepsán vůbec nebyl.
Jinými slovy, Benešovy dekrety byly na Lichtenštejny aplikovány nezákonně. K tomuto rozhodnutí koneckonců spěl již soud v roce 1947, jenže Ministerstvo řízení schválně protahovalo a po roce 1948 bylo samozřejmě zcela zrušeno. Příslušní soudci byli penzionováni nebo ještě hůře, perzekuováni.
Doba po sametové revoluci
Bohužel, ani doba po roce 1989 nepřinesla Lichtenštejnům u nás štěstí. Soudy jeden po druhém zamítaly žádosti o navrácení majetků. Důkazy o podvodech z doby po roce 1945 nebyly vůbec připuštěny. To vše i přesto, že odborná mezivládní komise historiků jasně poukázala na velký přínos rodu pro rozvoj našich zemí, na loajalitu k Československé republice v době druhé světové války i na zmíněné poválečné podvody československých úřadů.
Lichtenštejnsko jasně deklaruje, že nemá v úmyslu požadovat jiné majetky než ty, které dnes drží Česká republika. Soukromí majitelé, univerzity, kraje, organizace… nikdo z nich se nemusí obávat toho, že by po nich bylo požadováno vracení majetků.
Spor, v němž se jako prostředník nabídl i prezident Petr Pavel, v brzké době doputuje k Evropskému soudu pro lidská práva. Podle všeho naprosto zbytečně a z důvodů, které jen a pouze poškozují dobré jméno České republiky. Jako třešničku na dortu potom uveďme informaci o tom, že Česká republika široce čerpá rozvojové peníze z tzv. Norských fondů a dalších finančních zdrojů, do nichž přispívá i Lichtenštejnsko. Zdá se, že s tím Česká republika problém nemá, na rozdíl od napravování starých křivd.
Zdroje
1) Lichtenštejnové navrhli dohodu. Vzdají se nároků na majetek v Česku, když přejde do společného fondu
2) Lichtenštejnsko se kvůli majetku vyvlastněnému v Česku obrátí na Evropský soud pro lidská práva
3) Konfiskace
4) Návrh dohody
