Článek
Systematická branná průprava byla do českých zemí zavedena brzy. Existovala ve školství už za éry Rakouska-Uherska, objevila se vůbec poprvé po vypuknutí první světové války. Sovětský model branné výchovy a civilní obrany byl v Československu ustanoven v roce 1951 zřízením Svazarmu, centrální instituce pro spolupráci s armádou.
Šlo o období tzv. studené války, což byl stav napětí mezi zeměmi socialistického tábora organizovanými ve Varšavské smlouvě a západními státy sdruženými v organizaci NATO. Tato válka hrozila přerůst ve válku horkou, tedy reálný konflikt. Branná výchova byla součástí branného systému, jehož funkce vyplývaly z marxistickoleninského učení o válce a armádě.
První její zásady byly ustanoveny už na 13. sjezdu KSČ v roce 1966. V roce 1973 následně došlo k zavedení branné výchovy do mateřských, základních i středních škol a na vysokých školách se vyskytovala jako samostatný předmět. Studovat brannou výchovu bylo svého času možno i na fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Což také bylo akcentováno v legislativě. V platnost tak vstoupil konkrétně zákon č. 73/1973 Sb. neboli zákon o branné výchově, jehož hlavní záměr byl, aby „každý československý občan cítil vysokou odpovědnost za osud své socialistické vlasti“. Podle tehdejší metodologie byla její potřeba „vyvolána objektivním nebezpečím vojenské agrese imperialismu proti socialistickým státům a z toho zákonitě vyplývající nezbytnosti pečovat o všestranné zabezpečení socialismu“.
Branná výchova měla děti připravit na útok imperialistů
Nejednalo se přitom jen o ryze praktickou průpravou na potenciální konflikt. Branná výchova měla, jak vyplývá z popisu výše, značný ideologický podtext, který musel být vštěpován dětem už od raného věku. Celá výchova té doby totiž byla určitým způsobem prolnuta armádou. Od dětství byl člověk připravovaný na službu v ní, což se netýkalo jen chlapců, ale i dívek. Děti se od raného věku například učily střílet. Branná výchova se tudíž stala významným nástrojem sociální kontroly. Rovněž se snažila o narušení vztahu k náboženství, protože náboženská ideologie mohla směřovat k odvrácení od socialismu.
Na školáky tak čekalo nasazování plynové masky či běh s ní k nejbližšímu protiatomovému krytu v případě útoku imperialistů. Nezapomenutelná byla podle pamětníků i branná soutěž Partyzánský samopal, v níž se děti cvičily v orientaci v lese, hodu gumovým granátem a střelbě ze vzduchovky. Cvičení probíhala dvakrát do roka.
I nad dětmi v době studené války potenciálně neustále „visela“ hrozba jaderných a chemických útoků ze Západu. Průprava však leckdy měla úsměvný charakter, neboť před jaderným útokem údajně mělo chránit nasazení igelitových sáčků na ruce a nohy a obyčejná pláštěnka, kterou si frekventanti tohoto svérázného výcviku přetáhli přes sebe. Jaderný útok simulovaly odpálené dýmovnice.
Menší děti se samozřejmě učily formou hry. Mezi vyučovací formy branné výchovy v mateřských školách se zařadily branné vycházky, branná průprava, branné hry a branné chvilky. Na nejmenší Čechoslováky čekaly v 70. a 80. letech tzv. branné vycházky, které měli absolvovat nejméně dvakrát ročně. Děti sebou nosily chlebníček se svačinou a ochranou masku, což odpovídalo asi půl kilogramové zátěži a seznamovaly se s osobami, prostředky a objekty sloužící se zabezpečování ochrany a obrany obyvatelstva.
Dlužno ovšem dodat, že branná výchova svůj praktický smysl v jistých ohledech měla. Připravovala totiž děti a dospívající v první řadě na mimořádné situace, jako byly živelní katastrofy, automobilové nehody a další. Žáci tak prioritně měli být tělesně zdatní, naučit se orientovat v terénu a umět poskytnout první pomoc při různých typech zranění.
Branná výchova se v pozměněné podobě do škol vrací
Branná výchova zmizela ze škol definitivně až v roce 1991, kdy na cestě „do zapomnění“ doprovodila i povinnou výuku ruského jazyka. Postupně se v průběhu následujících let zkracovala i povinná základní vojenská služba. Obsah někdejších cvičení původní branné výchovy se částečně přesunul do občanské výchovy. A podle odborníků to není úplně optimální.
Zavládla sice všeobecná euforie a přesvědčení, že hodnoty liberální demokracie definitivně zvítězily. Už dnes je však patrno, že generace lidí ve věku mezi 30 a 40 lety má jisté mezery a neumí se například chovat během nehod. Systematické vzdělávání je v tomto směru důležité a usilují o něj například hasiči, ale i armáda. Krom složek integrovaného záchranného systému souhlasí s nutnou přípravou na krizové situace i Česká školní inspekce.
Vojáci formou výchovných koncertů, ukázek zbraní a techniky mladou generaci vzdělávají v nové formě přípravy na obranu vlasti. Vše má tedy spíše teoretický charakter, pohyb s plynovou maskou už současní žáci neznají. Podobnou osvětou dnešní děti procházejí už od školkového věku. Učí se i sebeobraně, základům první pomoci, topografie, ale i si zlepšují fyzickou kondici.
V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se navíc hrozba válečného konfliktu nezdá být až tak vzdálenou. Mnozí tak souhlasí s názorem, že by se branná výchova měla v inovované formě do školních lavic zase vrátit. A některé základní školy už přikročily k praktické realizaci, ostatně po četných dotazech samotných rodičů.
Zdroje
Mervart, V.: Branná výchova na škole národní. Pro 1. až 8. postupný ročník obec. škol. Příručka pro učitele národních škol. 3. opravené a doplněné vydání. Praha: ÚNKUČS, 1936.
Osnovy branné výchovy na obecných a měšťanských školách a v jednoročních učebních kurzech při měšťanských školách. Praha: Státní nakl., 1938.
