Článek
Vládnoucí režim se do této oblasti promítl prakticky už od roku 1948. Částečnou liberalizaci přinesl až rok 1968, nicméně ten lze považovat v kontextu doby spíše za výjimku. Definitivní proměnu této sféry tak mohla znamenat až změna politických poměrů v roce 1989.
Zásadní omezení se týkalo hlavně cest na Západ. Nicméně ani možnost vyjet do do zemí komunistického bloku nebyla úplně samozřejmá. Komu nebyl udělen pas, ten jednoduše vycestovat nesměl. Takto limitované byly primárně osoby, které se určitým způsobem vymezovaly vůči komunistickému režimu a upozorňovaly na to, že nedodržuje lidská práva. Nicméně se stejnými omezeními se mohli potýkat i jejich rodinní příslušníci.
Součástí pasu se stala v éře socialismu tzv. výjezdní doložka, o kterou se muselo povinně písemně žádat na oddělení Správy pasů a víz SNB, občané dokládali též doporučení zaměstnavatele, školy, vojenské správy nebo národního výboru.
Žadatel zpočátku pas vůbec nevlastnil, nemohl tedy původně vycestovat ani do socialistických zemí. V roce 1964 na základě usnesení ÚV KSČ mělo být cestování do ostatních socialistických zemí zcela uvolněno a do ostatních zemí povolováno na základě pozvání širokého okruhu příbuzných.
Pasy se počínaje rokem 1966 neodevzdávaly a obsahovaly trvalou výjezdní doložku, a to nakonec pro všechny země RVHP. Razantně bylo omezeno cestování do kapitalistických států a někdejší Jugoslávie. Což se projevilo nejradikálněji mezi lety 1970 až 1971, kdy normalizační politika způsobila očividné omezení výjezdů československých turistů na Západ. Bylo proto možno vycestovat pouze jednou za rok na základě vydané jednorázové výjezdní doložky.
Kdo neměl výjezdní příslib, mimo socialistické země se nepodíval
Kdo chtěl vycestovat do nesocialistických zemí, musel navíc mít i tzv. devizový příslib od banky. Jednalo se o písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn, které bylo k výjezdu nutné. Autentické vzpomínky se shodují na tom, že získání nebylo samozřejmé a že se jednalo o mimořádně ponižující proceduru. Mít svoje vlastní prostředky možné nebylo. Držení valut soukromými osobami se pokládalo za porušení devizového zákona a bylo trestné.
Paradoxně idea dovolených ani v takto omezených podmínkách nebyla odlišná ode dneška: Běžní pracující se toužili podívat hlavně k moři. Vycestovat se tak dalo do Německé demokratické republiky, Rumunska, Maďarska a Bulharska. Do Polska bylo potřeba ověřené pozvání. Nevýhodou Polska a NDR ovšem bylo studené moře a zima. Že socialistické cestování ovšem nebyla tak úplně bezbřehá nuda, dokazuje ovšem také to, že do východního Německa jezdili přivrženci nudismu.
Uzavřenou zemí naopak byl paradoxně Sovětský svaz. Zejména individuální turista zde byl pokládán za krajně podezřelý element, jezdilo se hlavně v rámci stranických, svazáckých, podnikových či jiných organizovaných zájezdů.
Monopol v této oblasti navíc držel jediný subjekt – cestovní kancelář Čedok. K dalším značkám působícím na tomto trhu patřilo CKM a Autoturist. Cestování s cestovní kanceláří mělo výhodu v tom, že ta odbavila příslušné dokumenty. Na nemožnost trávit volný čas po svém následně zareagovali Čechoslováci jednoduše tím, že dovolenou tráví více také v tuzemsku.
V socialismu se zrodil fenomén chat a chalup
Z této nouze se tak rozvíjí fenomén chataření a chalupaření. Kdo tuto možnost měl, trávil tu doslova každou neděli. Šlo o určitý únik z totality a svědectví pamětníků uvádějí, že kromě způsobu, jak tu strávit volné chvíle, se člověku dostalo i určitého pocitu svobody. Rekreaci v tuzemsku si mohli zájemci dopřát taktéž prostřednictvím odborové organizace ROH (Revoluční odborové hnutí). Tyto možnosti ale nebyly dostupné každému, udělovaly se pouze „za odměnu“. Podobně jako dnes patřila k oblíbeným cílům návštěvníků i Praha.
S rozvojem automobilismu v Československu přichází následně též fenomén autokempů, kdy se vlastní vůz naložil doslova po střechu kempingovým vybavením a vyrazilo se například na Lipno. S sebou si tehdejší rekreanti vozili kompletní vybavení včetně vařiče i nádobí. A samozřejmě dostatečnou zásobu konzerv a trvanlivých potravin.
Jak uvádějí informace Českého statistického úřadu, podle oficiální statistiky cestovního ruchu z roku 1988 překročilo hraniční přechody Československa 1,7 milionu návštěvníků z nesocialistických států. Do západních zemí vycestovalo téměř 700 tisíc Čechoslováků, z toho čtvrt milionu do západního Německa.
Kromě samotných komplikací s vycestováním si mnozí pamětníci ještě živě vzpomínají na restrikce spojené také s možností vyvážet z daných zemí různé zboží, či jej naopak dovážet. K takovým typickým příkladům patřil například zákaz vývozu bot z NDR.
Součástí života tzv. za železnou oponou nebylo jen legální cestování, ale také různé pokusy překročit hranice ilegálně a dostat se i na onen kýžený Západ. To se přitom mohlo dotyčnému i vymstít. Na hranicích byly ostnaté dráty a byly přísně střeženy pohraničníky. Od počátku padesátých let do poloviny šedesátých let byly dráty dokonce nabité elektřinou a prostor hranice byl zaminován. Jejich přechod tak mohl v krajním případě stát i život.
Zdroje
