Boj o moc na Moravě pokračuje aneb Markrabata ve válce o život i osud střední Evropy

Počátky rozporů po problémovém rozdělení dědictví Karla IV. († 1378) i jeho bratra moravského markraběte Jana Jindřicha († 1375) jsem popsal v článku Moravská válka markrabat. Ze začátku to vypadalo po první relativně krátké válce o dědictví po Janu Soběslavovi na celkem slušnou spolupráci, ale na začátku devadesátých let se zejména vinou slabé vlády Václava IV. i složité situace v Evropě po morových ranách a papežského schizmatu začal křehce udržovaný systém sypat. V příběhu jsem skončil zajetím českého krále, na němž se výrazně podílel ambiciózní markrabě Jošt ve spolupráci s panskou jednotou. Nakonec to skončilo podmínečným propuštěním, při němž král nasliboval pánům i Joštovi hory doly. Na jeho straně v tomto sporu stál nejmladší bratr Jan Zhořelecký i bratranec Prokop z Moravy.

Na podzim 1394 pokračovala válka na Moravě, přerušená zatím dočasným příměřím, které ovšem Prokop porušil hned poté, co se vrátil z tažení po boku Jana Zhořeleckého. Zpustošil statky olomouckého biskupství a zabral si Kojetín, na nějž si dělal nárok. Odtud pak napadal Joštova přívržence země Bočka z Kunštátu a z Poděbrad, jemuž se mstil mimo jiné i za účast na zajetí krále Václava. To mu však nestačilo. Dokázal si totiž získat i v Braniborsku příznivce, kteří nebyli spokojeni s Joštovou vládou a boje se rozhořely i tam.

Sám Jošt ovšem trávil čas především diplomatickým jednáním a získáváním nových spojenců. Král Václav sice splnil část podmínek panské jednoty, ale už na konci téhož roku 1394 mu otrnulo a začal čím dál více škodit Joštovi a pánům, aby se drobnými naschvály mstil za své pokoření. Panská jednota začala znovu nabírat na síle, ovšem Jošt zpočátku dával přednost jednání. Společně s Vilémem Míšeňským a bavorským vévodou připravili plán na rozdělení Polska, až odstraní polského krále Vladislava Jagiella (evidentně byla tato jednání populární už dávno před Kateřinou Velikou, Fridrichem II. a Marií Terezií).

Přibrali do svazku i Jana Zhořeleckého, kterého král už od sebe přes jeho věrnost odvrhl. Chtěli k tomu přesvědčit i Václava IV., ale ten se plánu svých bývalých věznitelů vzepřel. Spoléhal totiž na své dobré vztahy s Jagiellem. To už se však proti němu znovu postavil i Albrecht III. Habsburský, jenž se připravoval na válku tím, že získal za spojence některé šlechtice z jižních Čech. Ostatně česká šlechta předložila v tom roce králi požadavek, který by se rovnal vyhlášení obdoby anglické Magny charty libertatum, což by z českého království učinilo v podstatě stavovskou monarchii. Toho se Jošt sice neúčastnil, ale aspoň zatím definitivně vyloučil svého bratra Prokopa z dědictví Braniborska a vyhlásil za svého dědice Zikmunda.

Tísněný král Václav se rozhodl reagovat tím, že začátkem června 1395 pozval Jošta spolu s pány k jednání na Karlštejn, vystavil jim k tomu účelu ochranný glejt, aby je nechal po vstupu do audienční síně všechny zatknout. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Král se tam na Jošta dokonce rozkřikl: „Ty jsi zavinil, že mne páni napadli, mou zemi pustoší a silnice hynou, ty jsi vzal obchodníkům mnoho majetku v zemi proti právu a bude lépe, když zahyneš ty, nežli má země a lidé!“ Přítomný vévoda Štěpán Bavorský se ho překvapeně zeptal: „Pane, kdo vám k tomu radil?“ Václav odpověděl: „Já jsem se to naučil od něho. Co on učinil mně, to chci učinit i já jemu.“ Tak to tedy vypadalo, když se český král dopustil samostatného rozhodování.

Nicméně za Jošta se u krále mnozí jeho spojenci přimluvili, a tak nezůstal v zajetí ani měsíc. Mezitím Prokop ovšem znovu zmobilizoval své bojové družiny a pokusil se lstí dobýt několik měst (např. Uherské Hradiště a Olomouc), což se mu ovšem nezdařilo, a tak spíš jen dál plenil venkovské statky. Na konci roku 1395 ho ovšem král pozval do Prahy a snažil se tlačit na uzavření příměří. Potřeboval totiž konečně trochu klidu a neměl jinou možnost, než jednání. V té době se ovšem naplnil osud dvou důležitých aktérů dosavadních bojů – Albrechta III., čímž Jošt přišel o svého věrného spojence a na začátku roku 1396 také Jana Zhořeleckého, který byl pravděpodobně otráven, a opět netušíme, kdo na tom měl podíl.

Do Čech se však vrátil Zikmund, který sice prohrál svou bitvu s Turky, ale v Čechách díky své nepřítomnosti vlastně vydělal, protože král Václav mu rychle svěřil svou důvěru i důležité úřady, aby urovnal dosavadní spory (více o těchto událostech z pohledu Zikmunda najdete v článcích Zikmundova cesta k moci a Zikmund na římském trůnu). To se mu na nějaký čas dokonce podařilo. Kromě něj výrazně posílilo české panstvo a kupodivu také Prokop, jenž získal nějaké statky. Naopak Jošt nevydělal nic, byl z toho poněkud roztrpčen, ale na další válčení zatím neměl chuť. Po třech letech bojů měly následovat tři roky jakéhosi smíru. I ten však si však Prokop vyplnil tím, že roku 1397 vytáhl na bojovnou výpravu do Uher (na Slovensko) – pouze pro kořist a trochu zaškodit Zikmundovi.

Třetí a poslední válka mezi markrabaty začala v březnu 1399 kvůli sporům v Braniborsku. Prokop, tehdy důvěrník krále Václava, tam nechal jakoby jeho jménem napadnout a rozbořit hrad Ronov, který patřil Joštovým příznivcům. Vzápětí začala válka na Moravě, kterou Prokop zahájil tradičně zabráním několika měst. Nicméně tato poslední válka se stala specifickou hlavně kvůli událostem v říši, kde se rozhořčení porýnští kurfiřti rozhodli roku 1400 definitivně zbavit slabého římského krále Václava a zvolit si místo něj Ruprechta Falckého.

Lucemburkové v té době byli zakleslí do vzájemných sporů. Na jedné straně stál Václav s Prokopem, proti nim pak Zikmund s Joštem. Nicméně po zprávách z říše, ještě před samotným sesazením Václava z říšského trůnu všichni pochopili, že se prostě musí spojit a společně vytáhnout proti Ruprechtovi, pokud chtějí mít šanci na zachování svých pozic. Václav je svolal do Prahy a společně dohodli podmínky smíření. Mohlo se to podařit. Dohromady by dali tolik mužů, že to mělo proti Ruprechtovi stačit. Ale Prokop řekl NE. Musel by totiž Joštovi vrátit Znojmo a Jemnici, kterou před nedávnem zabral. Tohle byla asi poslední kapka Zikmundovy trpělivosti. Už předtím bojechtivého bratrance nesnášel kvůli jeho nedávnému plenění Uher. Uherský král odhodil diplomatickou masku a zatoužil Prokopa prostě zničit. Čistě z osobní nenávisti bez ohledu na momentální zájmy. I vytáhl se silným vojskem na Moravu a plenil, kde mohl. Spolu s Joštovými stoupenci dobyl několik Prokopových hradů.

Pak ovšem konečně došlo na zvolení Ruprechta Falckého římským králem a strany se poněkud přeskupily. Jošt se ještě chvíli snažil hájit v říši Václavovy zájmy, ale brzy pochopil, že to nemá smysl a přidal se ke svému starému spojenci a švagrovi Vilémovi I. Míšeňskému, který stál za Ruprechtem, poněvadž ten byl jeho příbuzný.

I Zikmund svého bratra v podstatě opustil, ale nakonec si musel sám prožít zradu v Uhrách, kde se šlechtická opozice odhodlala k ráznému kroku a svého krále v dubnu 1401 zajala. Ten se tak dostal na 4 měsíce mimo hru. Jošt v té době podnikal akce především v Braniborsku a odtud v červenci 1401 spolu s míšeňskými vojsky oblehl Prahu, ač asi neměl reálnou šanci na její dobytí. V té době tam začal kázat jakýsi Jan z Husince, který vyzýval Pražany k vlastenectví a obraně proti míšeňským agresorům a domácím zrádcům jako je Jošt.

Nejstarší Lucemburk to nechtěl s pleněním Čech přehánět, už kvůli zájmům jeho spojenců v panské jednotě a raději se zasadil o co nejrychlejší propuštění Zikmunda ze zajetí. Spojil se dokonce kvůli tomu i s bratrem Prokopem a po čase opět společně vytáhli na Slovensko, kde usilovně rabovali. Zasáhl dokonce i Václav, kterému se nakonec v srpnu podařilo sjednat s uherskou šlechtou bratrovo propuštění.

Pro tuto chvíli se Lucemburkové opět dočasně ocitli na stejné straně a pokusili se uzavřít příměří. Zikmund převzal iniciativu a protlačil podmínky, s nimiž zdánlivě všichni souhlasili. Jenže ty měly mimo jiné zahrnovat, že Václav se vzdá části svých pravomocí ve prospěch svého milého rádce a bratra Zikmunda jmenovaného za správce Českého království. Prokop měl odevzdat Václavovi většinu svých statků, za což obdrží do doživotní zástavy jedno ze slezských knížectví. Tím by se sice postavil téměř na roveň říšským knížatům, ale věčný voják jaksi nedocenil výhodu jednolitého panství, o něž by se musel starat. On i Václav se nakonec proti dodržení sjednané dohody postavili a pak zase došla Zikmundovi trpělivost.

Uherský král použil Václavův osvědčený trik a zahájil s ním v březnu 1402 v Praze jednání. Údajně se ho snažil přesvědčit k nastoupení korunovační jízdy do Říma, ale ve skutečnosti ho nechal zajmout. Vzápětí se postavil proti jeho spojenci Prokopovi a zahájil proti němu regulérní válku. Jeho vojska opět plenila české země. Obklíčil Prokopa na hradě Bezděz, a protože ho nemohl dobýt, vyzval ho k jednání, vystavil mu ochranný glejt a když Prokop přišel, nechal ho prostě zajmout. Dal tak plný průchod své nenávisti. V červnu 1402 tím definitivně skončily moravské války mezi markrabaty, protože to byl konec všech Prokopových akcí.

Markrabě Jošt ovšem po tomto činu opustil Zikmunda a postavil se proti němu. Ten poslal svého královského zajatce do Vídně svým spojencům Habsburkům a Prokopa si nechal v Prešpurku jako osobní kořist. Václavovi se podařilo již příští rok z Vídně uprchnout, zatímco Prokop „hnil“ v těžkém vězení 3 roky. Když se konečně Joštovi podařilo dosáhnout u Zikmunda jeho propuštění, vyšel roku 1405 z vězení zdravotně zcela podlomený člověk. Stihl se ještě smířit s bratrem, aby krátce poté zemřel v královopolském klášteře nedaleko Brna. Boje tím zcela neustaly, ale nejhorší etapa z let 1393–1402, která svou nepřehledností, rychlými změnami stran a zuřivostí připomínala anglickou válku růží, definitivně skončila.

________________________________________

Další literatura:

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001

Štepán, Václav: Moravský markrabě Jošt, 1354–1411, Brno 2002

Jan, Libor a kol.: Morava v časech markraběte Jošta, Brno 2012