Jak Mongolové dobývali města. Cesta ze stepi k nejvyšším technologiím, Čingischán využil inženýry

Když se Temüdžinovi podařilo roku 1206 sjednotit Mongoly, nehodlal se zastavit (o jeho začátcích více v článku Z mongolského otroka Temüdžina se stal Čingischán). Hned následujícího roku vytáhl proti tibetským Tangutům, kde si poprvé vyzkoušel boj proti opevněným městům, vodním příkopům a pevnostem. Čingischán přitom dokázal za pochodu vymýšlet vlastní metody, jak města dobýt. Například se poprvé pokusil odklonit rameno řeky, aby město zatopil. Místo toho však Mongolové zatopili vlastní tábor. Nicméně se pro příště poučili a dokázali tuto techniku použít správně.

Tanguty si Temüdžin podrobil během dvou let a roku 1210 se pustil do boje proti první velké říši. Sousední kmen Džürčedů ve 12. století ovládl velkou část Číny včetně města Čung-tu (dnešního Pekingu) a jejich Zlatý chán požadoval, aby se mu Čingischán podrobil jako vazal. Mongolský vládce místo toho vytáhl proti nim. Džürčedi se Mongolům posmívali mimo jiné slovy: „Naše říše je jako moře, ta vaše jen jako hrst písku. Jak bychom se vás mohli bát?“ Netušili, jak brzy písek zasype moře.

Mongolové postupovali jejich říší a dobývali jedno město za druhým, až roku 1214 konečně oblehli Zlatého chána v Čung-tu. Ten dostal strach a Čingischánovi se podvolil. Temüdžin ho ponechal na trůně jako svého vazala, ale Zlatý chán nakonec dostal strach a utekl. Nebyla to zdaleka poslední říše, která podlehla nájezdu stepních jezdců, jež ještě nedávno neznali o moc víc než lov, krádeže, přepady a vzájemné drobné války. Následoval mocný sultanát Chórezm a poté další porobené kmeny a říše, ať už je pokořil přímo Čingischán či jeho generálové a následovníci. O těchto úspěšných taženích se více dočtete v článku Bývalý otrok Čingischán pokořil obří civilizace.

Zajímavé je, že sám Velký chán zůstal po celý život bydlet ve své plstěné jurtě, do dobytých měst odmítal vstoupit, vyznával přírodní způsob života a namísto bohů či Boha jen Věčně modré nebe. Přesto si od počátku svých tažení uvědomoval důležitost informací, technických i obchodních znalostí. Proto se po každé porážce nepřítele sháněl po inženýrech (technicích) a jiných lidech se zvláštními znalostmi. Těm potom nabídl přechod do svých služeb, takže brzy ovládl technologie nepřátelských civilizací, které vzápětí použil proti nim. S pomocí inženýrů se pak například naučil správně odklonit rameno řeky, aby voda zatopila, co on zamýšlí.

Přitom dokázal tyto znalosti skvěle kombinovat s vlastním úsudkem a zkušenostmi stepního válečníka. To ve výsledku vytvořilo neporazitelnou vojenskou mašinerii, které nikdo nedokázal odolat. Jaké hlavní faktory pomohly Mongolům dobýt okolní svět?

1. Katapulty

Základní obléhací stroj známý už ze starověku byl pro Mongoly novinkou. Sestrojili ho pro ně čínští inženýři, přičemž čínský katapult fungoval na prostém principu páky, na rozdíl od evropského, který využíval protizávaží. Na kratším konci ramena tahalo zhruba 10 mužů zaráz za 20 provazů, což vymrštilo projektil na delším konci ramena. Dostřel měl zhruba 200 metrů. Později se katapulty zvětšily až na 250 lan se 125člennou posádkou a dostřelem 300 metrů. Střela se nevkládala přímo do misky upevněné na rameno, ale do koženého vaku přivázaného k ramenu provazem jako u evropských dalekonosných trebuchetů, které však Čingischán ještě neměl. Dostal je až jeho vnuk Kublaj kolem roku 1270 z Persie.

2. Balisty a další

Ani další z typických starověkých strojů nefungoval u Číňanů a Mongolů dle evropského vzoru. Balista sice střílela velké šípy na větší vzdálenost, ale nešlo o velkou kuši, jakou známe z antiky, ale o několik spojených kuší dohromady, přičemž se jejich síla spojila. V Čingischánově době se obvykle kombinovaly tři kuše.

Mongolové samozřejmě přijímali i další obléhací techniky, jako jsou pojízdné věže, beranidla či prosté žebříky. Na těch nebylo nic složitého.

3. Střelný prach

Číňané znali střelný prach dávno před Evropany. Využívali ho například v bombách (kovových či hliněných), které stříleli přes hradby z katapultů, a Mongolové je od nich převzali. Výbuchy v obléhaném městě způsobily velkou škodu. Bomby mohly být plněné ovšem i jedovatým plynem. Jedovatá kouřící koule vážící zhruba 2,5 kg obsahovala kombinaci síry, ledku (dusičnany), květů oměje, oleje a uhelného prachu, vše zalepeno voskem a pryskyřicí.

Přestože Mongolové nedokázali sestrojit pořádné dělo ani pušku, naučili se od Džürčedů používat takzvané ohnivé hole či ohnivá kopí. Šlo o velké bambusové stvoly naplněné střelným prachem, které se připevnili na dlouhá kopí a po zapálení chrlily jiskry, oheň a dým v podstatě ve stylu moderních plamenometů.

4. Psychologická válka

Zvěsti o krutosti Mongolů se rychle šířily krajem. Údaje o počtech mrtvých byly často nadsazené, což má za následek, že dodnes považujeme Čingischána za mimořádně krutého a nelítostného. Ve skutečnosti se v tomto nijak nevymykal standardům své doby, ale pověst o krutosti záměrně sám šířil a ještě nadsazoval, aby se mu nepřátelé snáze poddávali. Kdo ho uznal za pána, toho zahrnul přízní. Hodně pomáhal jeho despekt k urozencům a velitelům, které popravoval. Obyčejní lidé se mu pak mnohem snadněji podřídili, aniž museli zradit, když jejich pán byl už mrtvý.

Při tažení proti říši Džürčedů, v níž žilo několik podmaněných kmenů, navíc záměrně šířil svou pověst osvoboditele, takže Království Kitanů se k němu přidalo dobrovolně. A spousty dalších obyvatel je následovalo. Viděli v něm lepšího pána a spravedlivějšího pána než džürčedském Zlatém chánovi.

O středověké psychologické válce v Evropě i v Asii se více dočtete v článku Psychologická válka středověku.

5. Taktika

Jakkoliv Čingischán používal vyspělou technologii, způsob boje si zachoval podle stepního vzoru, jen ho přizpůsobil situaci. Například taktika zvaná „hejno vran“ či „padající hvězdy“ obsahovala náhlé denní i noční koordinované údery mnoha rychlých jezdců, kteří se následně zase stáhli, aby na signál bubnu či ohně vyjeli znovu. Dělalo to dojem nepolapitelnosti a nepřítel zůstal totálně dezorientován.

Nebo známý předstíraný ústup se dal použít pro vytažení nepřátel z městských bran. Když nechali Mongolové na místě zdánlivě velkou kořist, stačilo si počkat, až hamižnost protivníků otevře brány a oni se vyhrnou ven. Pak Mongolové udeřili a vnikli dovnitř. V poli si zase stejnou taktikou dokázali s nepřáteli pohrát tak, že ti se roztáhli do široké a řídké linie, kterou pak bylo snadné napadnout a rozprášit.

V bitvě stála vpředu těžká mongolská jízda a za ní se skrývali lehcí jízdní střelci, kteří zprvu prostoupili řady dopředu a vyprovokovali nepřítele šípy. Když ten vyrazil kupředu, střelci se stáhli zase dozadu a nechali čelní střet na těžkých jezdcích v lamelových zbrojích. Zároveň lehká jízda na křídlech začala protivníka pomalu obkličovat – jako lovnou zvěř.

Celkově měli Mongolové jiné chápání cti. Necítili potřebu se obětovat za svého pána ani demonstrovat odvahu jako evropští rytíři či japonští samurajové. Nejdůležitější bylo pro ně vítězství a dosažení cíle. Vše ostatní se tomu muselo podřídit.

6. Plenění

Cennosti získané z drancování měst či nepřátelského tábora se spravedlivě dělily jako při lovu. Čingischán na to dbal, aby každý voják i důstojník dostal svůj díl podle hodnosti. Neexistovalo, že by si každý urval vše, čeho se zmocnil jako třeba při plenění Evropanů ve Svaté zemi či v Konstantinopoli. Tím se udržovala v armádě vysoká morálka, protože nevznikaly hádky a každý měl své jisté.

Jen když se do mongolského vojska postupně začleňovali vojáci z cizích národů, měli tendenci nařízení porušoval. Dokonce došlo k případům podplácení mongolských důstojníků, kteří pak nechali část kořisti mimo společnou hromadu. Když se to Čingischán dozvěděl, okamžitě zasáhl. Viníky sice nepotrestal, ale zjednal spravedlivé dělení a pohrozil, že příště budou padat hlavy.

7. Tresty

Čingischán dokázal leccos odpustit, ale ne zradu. Mnozí obyvatelé podmaněných měst měli tendenci předstírat, že se Mongolům poddávají, ale jakmile jejich armáda odtáhla, zase změnili strany a vzbouřili se proti novým pánům. V takovém případě Čingischán okamžitě přijel zpět a „vychytralá“ města srovnal se zemí. Nejvíce to odnes perský Níšápúr.

Obyvatele někdy přikázal vyvraždit, když měl pocit, že ho zradili všichni, jindy dokázal ušetřit běžné obyvatele (ne velitele a urozence), ale městu jako takovému nehodlal dávat druhou šanci. K lidem se choval stejně, pokud se jednalo o osobní zradu. To fungovalo opět jako odstrašující příklad, takže mnozí noví poddaní si pak zradu rozmysleli.

__________________________________

Další literatura:

Tajná kronika Mongolů, NLN Praha 2011

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa, BB art Praha 2006

Turnbull, Stephen: Mongol Warrior, Osprey Oxford 2003