Článek
Všichni se shodují, že lze předejít zbytečným krveprolitím, když se správně pracuje s emocemi (strach, odvaha, zděšení, hrůza, zmatení či bezmoc) a morálkou jak vlastních vojáků, tak především nepřítele. Důležité ovšem je odhadnout správnou míru a načasování adekvátní situace, jinak se může dostavit přesně opačný účinek. Je-li nepřítel zastrašen příliš a nemá co ztratit, může to v něm probudit nečekanou odvahu a chuť po krvavém boji.
Dalším problémem se mohou stát otázky cti a férového boje tváří v tvář, které se často objevovaly zejména ve středověku, jemuž se budeme věnovat tentokrát. Ve věku rytířů měli totiž nejlepší bojovníci vepsáno ve svém kodexu, že boj je potřeba vést otevřeně, předat protivníkovi jasnou výzvu a v čestném souboji se pak s ním utkat bez jakýchkoliv úskoků. Lest se považovala za nečestnou, a tedy nehodnou rytířského stavu. Přesto i v této době využívali vojenští velitelé mnohých prostředků, které se výrazným písmem zapsaly do dějin psychologické války.
1. Psychologické zbraně: Naděje a strach
Příklad použití: Sultán, křižáci, Byzantinci • Nikája • 1096/1097
Rozsekaná těla první kruciáty
Sérii psychologických triků předvedly různé strany při dobývání města Nikáji nedaleko Konstantinopole během 1. křížové výpravy. Nejprve do kraje přitáhly houfy desítek tisíc chudých poutníků, kteří se utábořili v ležení zvaném Civetot. Několik tisíc se jich spíše směšným způsobem se špatnými zbraněmi pokusilo předstírat dobývání Nikáje. Místní turecký sultán Kilič Arslan, jemuž město patřilo, si na ně počkal, obklíčil je a dal jim na vybranou – buď se vzdají a přestoupí na islám, nebo smrt. Jistý rytíř Renaud s několika desítkami dalších se pak skutečně dal do služeb sultána. Většina se ovšem raději nechala zabít, než by zradila svou víru.
Pak sultán nechal rozšířit falešnou zprávu, že Renaud se Nikáje skutečně zmocnil a prohlásil se jejím vládcem. Ta se dostala až do Civetotu, kde vzbudila v chudých „křižácích“ naději, ale částečně též závist k úspěšnějšímu druhovi. Většina bojeschopných mužů sebrala své zbraně a táhla k Nikáji. Kilič Arslan je cestou ze zálohy přepadl, vyslal na ně mračna šípů a zkušení turečtí bojovníci pak dokonali zblízka nemilosrdný masakr. Křesťané se nezmohli byť na symbolický odpor a jen málo z nich se zachránilo útěkem k Civetotu. Tam je pronásledovali Turci a v táboře zmasakrovali neozbrojené ženy a děti, které tam poutníci zanechali.
O rok později však Kilič Arslan podcenil skutečné křižácké vojsko skládající se z dobře vyzbrojených rytířů, kteří navíc dostali podporu byzantského císaře ve formě armádních jednotek i obléhacích strojů. Když tato mohutná armáda začala obléhat Nikáju, chtěl je Kilič Arslan zadupat do země, neboť si myslel, že jsou stejně neschopní jako jejich souvěrci. Přitáhl k městu s velkým vojskem a pokusil se prorazit z jihu linie obléhatelů. Nastal však krutý boj, který trval celý den, a na obou stranách přibývalo padlých. Nakonec sultán usoudil, že neprorazí, ustoupil a ponechal Nikáju svému osudu.
Obránci města se však nevzdali v předtuše nelítostného plenění města křižáky. Ti využili psychologických nátlakových prostředků, když zbožný velitel Raymond Saint-Gilles nechal uřezat hlavy mrtvých sultánových vojáků a metal je pomocí katapultů za hradby. Strach z nemilosrdných západních barbarů ještě zesílil. V té chvíli přišli s chytrým psychologickým tahem Byzantinci, kteří za zády svých křižáckých spojenců vyslali do města výzvu, že když se obyvatelé vzdají přímo císaři z Konstantinopole, zůstane město ušetřeno a pouze přejde zpět do císařské správy, kde ještě nedávno bylo. Ve městě ostatně sídlila spousta Řeků vyznávající východní způsob křesťanství dle byzantského ritu.
Probuzená naděje se neminula účinkem a překvapení křižáci jednou ráno zjistili, že město už obsadili jejich spojenci, kteří jim za to sice nabídli tučné odškodné, ale pachuť zrady tím jen těžko překryli. Však jim to západní křižáci v pozdějším průběhu tažení mnohokrát vrátili.
Křižáci vrhají hlavy nepřátel do obležené Nikáje na středověké iluminaci
2. Psychologické zbraně: Hrůza a věrnost
Příklad použití: Čingischán • Střední a východní Asie • 12. a 13. století
Promyšlený mongolský teror
Temüdžin alias Čingischán, velký chán Mongolů, proslul v Číně i v daleké Evropě svými krutostmi a masakry. Ve skutečnosti však Čingischán využíval svou pověst k propagandistickým účelům a pomocí zastrašení protivníků chtěl získat jejich loajalitu, což se mu sice dařilo jen občas, ale postupně se stal v tomto způsobu šíření své moci mistrem.
Temüdžin vynikal jako vychytralý válečník využívající mnoha triků psychologického boje. Nešlo jen o slavný předstíraný ústup, který využívaly takřka všechny stepní kmeny lehkonohých rychlých jezdců schopných rychlé střelby z krátkého luku. Klamným zdáním porážky a následného útěku přiměli často nepřítele k bezhlavému pronásledování, načež ho zavedli do pasti, kde číhali jejich spolubojovníci. Čingischán byl navíc mistr v předstírání vyššího počtu bojovníků, než jakým ve skutečnosti disponoval. Pomocí rychlých úderů malých skupin zvaných „hejno vran“ či „padající hvězdy“, podpořených navíc pískáním, bubny a jiným velkým hlukem, vyvolal dojem tak silného útoku, že se nepřítel vzdával. V noci či za šera zase rozdal každému svému vojákovi tři pochodně, takže vizuálně ztrojnásobil jejich počet.
Temüdžin dovedně hrál na morálku poražených nepřátel – ať už při sjednocování mongolských kmenů či později při dobývání měst během vpádu do Číny a sultanátu Chórezm. Pokořeným protivníkům nabídl vstup do svých služeb, pokud budou loajální. Zpočátku dokonce ponechával místní vládce u moci, když mu slíbili věrnost. Jenže ti si to často vykládali jako slabost a povstali, sotva zmizela mongolská armáda za obzorem. Tehdy se Čingischán vždy vrátil a vzbouřence potrestal. Zrádcům nikdy neprokazoval milost a mnohokrát srovnal celá města se zemí jako trest za neposlušnost. V ten okamžik nastával nemilosrdný teror, o němž se šířila pověst po celé Asii a později i v Evropě. Temüdžin rád tuto legendu ještě přiživoval, aby měli protivníci větší motivaci zůstat loajální.
Největší chybu udělal po dobytí říše Džürčedů (velká část dnešní Číny), kde nechal u moci Zlatého chána, který ho předtím zesměšňoval. Zlatý chán se sice naoko poddal, ale nakonec uprchl do jiného svého pevného města a tam chtěl dál vzdorovat. To mu Čingischán neodpustil a po druhé porážce ho nemilosrdně zabil stejně jako všechny jeho vojáky, kteří povstali s ním. Pro příště tedy nechával bohaté aristokraty po vítězství popravit, zatímco na jejich místa dosadil níže postavené schopné lidi, kteří mu byli vděční, a tudíž věrní.
Praktické zkušenosti ukázaly, že chudáky u pluhu málo zajímá osud jejich zahálčivých pánů a je jim vcelku jedno, zda budou pracovat pro někoho jiného.
3. Psychologické zbraně: Překvapení a panika
Příklad použití: Rudolf Habsburský • Moravské pole • 1278
Nerytířská lest římského krále
Český král Přemysl Otakar II., jenž dostal přízvisko železný a zlatý, padl v typické rytířské bitvě, v níž bojovali téměř výhradně jen těžkoodění rytíři a jejich družiny, kromě pár tisíc lehkonohých Kumánů. V podstatě šlo tedy o čelní střet rytířských vojů seřazených na každé straně do tří šiků za sebou, které postupně nastupovaly do akce. Přesto nakonec rozhodla psychologická lest.
Boj prvních šiků jednoznačně vyhráli čeští a moravští rytíři oproti svým uherským protějškům a také zmíněným lehkým Kumánům, jimž rychle došly šípy. V té chvíli zasáhl druhý Rudolfův šik Rakušanů, který zvrátil poměr sil. Na to reagoval český král Přemysl Otakar II. a vyjel osobně do boje s druhým šikem složeným z jeho říšských spojenců. Na jeho straně šlo o šik největší a nejsilnější, zatímco Rudolf si schovával největší síly do zadního třetího šiku, jemuž velel sám osobně. Ještě nějakou dobu vyčkával, aby nechal bojující dostatečně unavit a pak hodlal rázným útokem rozhodnout bitvu. To se mu však nepodařilo. Když Přemyslovo vojsko nabývalo jasnou převahu, vrhnul Rudolf do pole všechny své viditelné síly, protivníka sice zatlačil, ale určitě nerozehnal. Dokonce byl sám na chvíli sražen z koně, ale podařilo se mu vrátit do akce, což bylo pro morálku jeho rytířů nejdůležitější. Postupem času jeho vojsko získalo navrch, ale Přemyslovi zbýval v záloze ještě třetí šik složený z Poláků a Slezanů, kteří však po hříchu nestihli zasáhnout do boje.
Ještě předtím totiž vyrazila nečekaně z boku tajně skrytá Habsburkova záloha asi 50 rytířů vedených Ulrichem von Kapellen. Takový počet by nemohl bitvu rozhodnout, ale jezdcům se podařilo způsobit až nečekanou paniku, protože nasadili kopí do útočné pozice a rozjeli se až k nejvyšší rychlosti. Při takovém útoku je rytíř prakticky nezastavitelný.
Koncem srpna panovalo nesmírné vedro, obzvláště čeští a moravští rytíři v těžké rozpálené železné zbroji už byli po dlouhém boji značně unavení a situaci sledovali pouze úzkým průzorem pro oči v hrncové přilbě. Všude se zvedala spousta prachu a nový nečekaně prudký útok nových posil jim musel připadat jako poslední rána z pekel. Údajně se zorientoval jen velitel českých šiků Milota z Dědic, který chtěl s dalšími rytíři útočníky objet a zasadit jim také ránu z boku. Jenže tento manévr mohl navenek vypadat jako útěk. Začaly se ozývat výkřiky: „Prchají! Prchají!“ Chaos záměrně přiživoval Rudolf Habsburský, takže Přemyslovy šiky se v několika okamžicích rozpadly v chaosu. Král železný a zlatý padl a Rudolfa posléze mnozí současníci obviňovali z nerytířského a nečestného vítězství, což mu však vůbec nevadilo. Povedenou lstí vyhrál bitvu a definitivně pro Habsburky upevnil držení rakouských zemí.
Padlý Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském poli
4. Psychologické zbraně: Poraženecká nálada
Příklad použití: Husité • Domažlice • 1431
Písnička, která vyhrála bitvu
Čeští kališníci byli vyhlášeni svým nerytířským způsobem boje, při němž příležitostně rádi užili i lstí. Zejména Jan Žižka pravidelně svými nečekanými kousky překvapoval protivníka (viz např. článek Žižkův první „velký“ triumf či Poslední vítězství Jana Žižky u Malešova) a téměř všechny křížové výpravy (kromě té první 1420) utekly potupně z Čech v hrůze před postupujícími kališníky. Po krachu druhé výpravy u Žatce a poté u Kutné Hory (1421–1422, viz článek Žižka vypráskal Lišku ryšavou z Čech) se podobného konce dočkali i křižáci u Tachova na třetí kruciátě (1427). Kardinál Beaufort se je tam sice snažil přemluvit k vybojování rozhodující bitvy, ale pak někdo vytrhl praporečníkovi z ruky říšskou korouhev a celé zhruba 25tisícové rytířské vojsko se rozprchlo ve strachu před blížícím se husitským knězem Prokopem Holým s asi 18 tisíci bojovníky, převážně pěšími.
Husité už totiž v té době měli takovou pověst neporazitelných a krutých válečníků, že se většina tehdejších rytířů bála postavit se jim v otevřené bitvě. Poslední kapkou do poháru křižácké ostudy se stala „bitva“ u Domažlic na poslední čtvrté kruciátě (1431), kdy křižáci dokonce postavili vozovou hradbu po vzoru svých protivníků a chystali se blížícím táborským husitům bránit. Jenže Prokop Holý se dokázal přesunout nečekaně rychle, když s vozy urazil od rána do dvou hodin odpoledne asi 30 km. Křižáci tím byli tak překvapení, že údajně po zaslechnutí husitské písně Ktož sú boží bojovníci v panice utekli za blízké hranice. Ve skutečnosti to asi způsobila špatná organizace, protože část křižáků chtěla zajistit ústupovou cestu a ostatní to pokládali za útěk, a tak vypukla panika. Ve výsledku to však vyjde na stejno, protože husité vyhráli bez boje a mohli jen pronásledovat prchající katolíky a snadno je pobíjet, což také s gustem činili.
____________________________
Literatura:
Kvirenc, Jan: Slavné bitvy českých dějin, Praha 2019
Grant, R. G.: Bitvy, které změnily svět, Praha 2019
Contamine, Phillipe: Válka ve středověku, Argo Praha 2004
Florie, Jean: Rytíři a rytířství ve středověku, Vyšehrad Praha 2008
