Konec křižáků ve Svaté zemi. Pád Akkonu způsobili mamlúci – otroci, kteří ovládli Egypt

O počátcích křížových výprav do Svaté země kolem Jeruzaléma na přelomu 11. a 12. století jsem už několikrát psal (například Krutý pád Jeruzaléma a Antiochie). Křižáci se celkem překvapivě poměrně pevně usadili v oblasti dnešní Palestiny a stali se tam významnou politickou i evropskou silou. Obrat nastal roku 1187, kdy se sultánu Saladinovi podařilo zvítězit u Hattínu (viz Saladin využil hádky křesťanů a rozmetal u Hattínu vojsko křižáků) a dobýt zpět Jeruzalém. Toto důležité duchovní centrum ještě načas získali křesťané zpět, ovšem pod podmínkou zbořených hradeb. Další století pak už křižáci ve Svaté zemi spíše skomírali, jejich vliv slábl a ovládané území se zmenšovalo.

Mamlúkové se ujali vlády nad Egyptem roku 1260, když svrhli dosavadní ajjúbovskou dynastii (tedy potomky legendárního Saladina) v Káhiře. Byli to profesionální vojáci a otroci, kteří v dětství ztratili svobodu a výměnou za to se jim dostalo elitního vzdělání, výcviku a zajištění živobytí v dobře organizované sultánově armádě.

Evropané chápou otroctví jako něco extrémně podřadného, ale mamlúci byli na svůj status náležité hrdí, protože svobodu nepovažovali za moc důležitou. Naopak oddanost svému vládci (dokud byl dostatečně silný), příslušnost k elitním válečníkům a všeobecně svůj způsob života kladli vysoko nad „obyčejné svobodné lidi“.

Svržení slabých Ajjúbovců jim dalo možnost zefektivnit státní správu a podřídit ji přísně armádní organizaci. Jejich největšími protivníky se stali Mongolové, kteří od poloviny 13. století silně tlačili na islámské státy na Blízkém východě. Trochu paradoxně se mamlúci obávali, že by se Mongolové mohli spojit s křižáky a vytvořit tak s podporou evropských panovníků příliš velkou sílu. Jakkoliv je taková představa nereálná, stala se hlavním důvodem, proč sultán Bajbars od svého nástupu roku 1260 tlačil na křižácké státy a ukrajoval z jejich území kousek po kousku, přičemž je záměrně štěpil vedví.

Jeruzalém ztratili křesťané definitivně roku 1244, ale pořád jim zbývala spousta důležitých měst, hradů a pevností podél pobřeží. Po Bajbarsovi a krátké vládě jeho synů nastoupil roku 1279 silný sultán Kalawun, který pokračoval v Bajbarsově úsilí. Když roku 1289 padlo poslední z původních sídel latinských vládců, tedy Tripolis, bylo jasné, že jejich existence se chýlí ke konci. Pouze Janované a Benátčané věřili tomu, že sultán je padnout nenechá, protože potřebuje jejich obchodní styky s Evropou na výnosnou výměnu zboží.

Mezitím se ovšem křižáci utápěli ve vlastních sporech, jako ostatně po celou dobu svého působení. Formálně stále existující Jeruzalémské království zůstávalo rozpolcené mezi příznivce Lusignanů sídlících na Kypru a italských Anjouvců. Tváří v tvář blížícímu se Kalawunovi se nakonec všichni poddali Jindřichovi II. Kyperskému, který ovšem trpěl vážnou nemocí (zřejmě epilepsií), takže královským vojskům častěji velel jeho mladší bratr Amaury. Skutečnou moc v křižáckých státech ovšem třímaly v rukou bohaté rytířské řády templářů a johanitů, jejichž velmistři ovládali jak významnou část hospodářství, tak především nejsilnější vojenské jednotky – své disciplinované řádové rytíře (více například v článku Rytíři Šalamounova chrámu).

Templářský velmistr Guillaume de Beaujeu byl starým zkušeným bojovníkem (ve funkci už od roku 1273), který se snažil uplatňovat vůči mamlúkům smířlivou politiku, pročež ho ostatní křesťané několikrát nespravedlivě obvinili ze zrady. V řadách vysoké sultánovy administrativy měl své špehy, kteří mu donášeli důležité zprávy, a tak se včas dozvěděl jak o zmíněném tažení na Tripolis, tak roku 1290 o chystaném útoku na Akkon, přestože se ho Kalawun snažil zpočátku kamuflovat jako tažení na jih proti Núbii.

Kalawun pak nechal vybudovat zásobovací stanice po cestě z Káhiry k Akkonu a v celé říši se začaly vyrábět těžké obléhací stroje, které měly prolomit dvojité akkonské hradby. Na svou dobu neuvěřitelně efektivní organizace obrovské mamlúcké armády fungovala jako dobře namazaný válečný stroj. Přesto napoprvé z útoku sešlo, protože Kalawun v listopadu 1290 nečekaně zemřel na těžkou nemoc.

Jestliže si ovšem někteří křižáci mysleli, že jsou zachráněni, ošklivě se zmýlili. Novým sultánem se totiž stal Kalawunův schopný syn Chalil, který hned na začátku deklaroval naprostou nesmiřitelnost vůči latinským státům a poslal velmistrovi templářů jasné vyhlášení války s tím, že nepřijímá žádná diplomatická poselstva a nehodlá jednat o příměří. Když to křesťané přesto zkusili, neváhal uvrhnout posly do vězení, odkud se už nikdy nedostali. Potřeboval upevnit vlastní pozici a šel na to chytře přes islám a vyhlášení nekompromisního džihádu vůči křesťanům.

Pokračovala i výroba obléhacích strojů, přičemž na jaře 1291 jich ze syrských a egyptských měst vyjelo kolem stovky, většinou katapultů, což představovalo na tu dobu unikátní sílu. Patnáct z toho bylo těžkých dalekonosných trebuchetů fungujících na principu vahadla. Na začátku března se začaly spořádaně a bez zbytečných zmatků stahovat všechny síly mamlúcké říše k Akkonu. Systematický přístup armády opět bez problémů zafungoval. Když 5. dubna dorazil před akkonské brány i sám sultán Chalil, mohlo obléhání začít.

Obléhací stroje se ovšem přepravovaly rozložené, a tak museli útočníci začít jejich složením. To byl důvod, proč obránci zpočátku nezavřeli městské brány a snažili se výpady z hradeb stavbu strojů překazit. Zároveň je třeba připomenout, že přístav Akkon měl pevninské hradby postavené ve dvojitém pásu pouze na dvou stranách – na severu a na východě. Z jihu a západu omývalo jeho hradby moře, které stále kontrolovali křesťané. Chalil se o zapojení loďstva vůbec nepokusil, a tak zůstala úniková i zásobovací cesta přes moře pro křižáky volná. Většině žen a dětí se proto podařilo uprchnout na lodích na Kypr a zůstali v podstatě jen ti, co se mohli zapojit do obrany města.

Pokusy o přerušení stavby strojů se ovšem nezdařily, na to bylo křižáků příliš málo, a tak mohlo 11. dubna začít ostřelování města a obránci se pevně usadili na hradbách, aby je bránili. Nicméně muslimové postavili kolem svých strojů takzvané buches, neboli vysoké stěny spletené z proutí, čímž ochránili obsluhu katapultů i proti ostřelování. I když se už brány Akkonu zavřely, obránci se stále pokoušeli o ničivé výpady. Využili například své námořní nadvlády, aby z moře ostřelovali pozice Al-Malika sultána z Hamá (viz níže Křesťané na hradbách) u západního břehu. Katapulty postavené na lodi dostřelily až k jeho táboru, ale pokusy pokazila mořská bouře, která zlomila kostru trebuchetu.

Jednotlivé křesťanské kontingenty si pás hradeb k obraně rozdělily. Pozice od západního pobřeží obsadili templáři, vedle nich pak johanitéa dále němečtí rytíři, kteří zde také měli své zastoupení. Rytířské řády tak bránily většinu hradeb ze severu proti Al-Malikovi, zvanému sultán z Hamá, a Usámovi al-Dín Ládinovi, kteří veleli syrským oddílům. Sám Al-Malik, ač se tituloval sultán, zůstával loajálním poddaným mamlúckých vládců z Káhiry.

Hlavní vojsko elitních mamlúků ovšem útočilo z východu, kde si také na blízkém návrší postavil hlavní stan sultán Chalil. Proti nim se postavili kontingenty několika stovek francouzských a anglických rytířů, které zde dlouhodobě zanechávali vládci obou evropských velmocí, jakožto svůj příspěvek ke křížovým výpravám. Po jejich boku pak bojovali žoldnéři italských států,především Pisy a Benátek a také oddíly kyperského krále Jindřicha Lusignana pod vedením jeho bratra Amauryho. U jižního pobřeží pak stáli bojovníci akkonské městské milice.

Největší výpad se uskutečnil v noci z 15. na 16. dubna, kdy se pod pláštíkem tmy vykradli z hradeb templáři vedení samotným velmistrem Guillaumem de Beaujeau spolu s dalšími evropskými rytíři. Jejich cílem se stal opět tábor sultána z Hamá, kde se jim ovšem nepodařilo zapálit ochranné stěny z proutí, protože muž vrhající řecký oheň při akci zpanikařil. Zalarmovaní muslimové se vrhli proti narušitelům, takže těm se podařilo jen ukrást nemalé množství štítů, malých kulatých štítků, trubek a bubnů. Přitom zahynulo 18 rytířů, z nichž jeden spadl do latríny jednoho z emírů.

Na to, že se jednalo o nejúspěšnější výpad ze všech, to nebyla žádná sláva. Další týdny měly pak jen zvýraznit křižáckou beznaděj. Hrozivé řady katapultů neúprosně ulamovaly z hradeb jeden kámen za druhým a muslimové vysílali i své inženýry, aby vedli práce na podkopech. Ty se kopaly dost obtížně kvůli pobřežnímu podloží, ale například vysunutou Prokletou věž nepříjemně ohrozily. Jiskřičku naděje pak vykřesal 4. května kyperský král Jindřich z Lusignanu, který i přes nepříjemnou nemoc osobně připlul s asi 2 000 pěšáky a ujal se velení obrany.

Jenže i král brzy zjistil, jak malé jsou naděje na úspěšnou obranu a pokusil se o vyjednávání s Chalilem. Nicméně sultán nechtěl slyšet o ničem jiném než o kapitulaci. Přicházejících poslů se prý na úvod zeptal: „Přinášíte mi klíče od města?“ Když pak při jednání (zřejmě omylem) vystřelil jeden z křesťanských katapultů a kámen dopadl nedaleko sultána, málem došlo k okamžitým popravám vyslanců. Nakonec se však Chalil nechal uprosit k milosti, ale vyjednavači při návratu způsobili značný pokles morálky. V následujících dnech uprchlo asi 3 000 křesťanských šlechticů. Zůstali zejména řádoví rytíři a také bojovníci italských komun kromě Benátčanů.

Podkopy se začaly nebezpečně blížit Anglické věži a Věži hraběnky z Blois, na což obránci reagovali vlastním protipodkopem. Ten se ovšem příliš nevydařil a způsobil pád vnější zdi Královské věže. Následující noci na 16. května se jí zmocnili mamlúci, aniž tomu mohli křižáci zabránit. Tím vlastně přišli křesťané o část vnitřního pásu hradeb, ale obsadili hned vedlejší silně exponovanou Prokletou věž ve vnějším pásu.

Ovšem pád města už byl jen otázkou času. Generální útok přišel 18. května. Hlavní mamlúcké vojsko se na Prokletou věž zaměřilo a s pomocí řeckého ohně odtud vyhnalo silnou družinu krále Jindřicha. Templáři a johanité zatím úspěšně ubránili bránu sv. Antonína a následně se ještě pokusili získat zpět Prokletou věž, přičemž spílali ostatním utíkajícím křižákům do zbabělců, ale stejně neměli šanci. Při zoufalém pokusu utrpěl smrtelné zranění templářský velmistr Beaujeu a johanitský velmistr Jean de Villers byl také těžce raněn, byť přežil.

Pak už se boj přelil do ulic města a zbylí obránci se mohli stáhnout jen do pevností tří rytířských řádů. Johanité se zraněným velmistrem se však brzy rozhodli, že odpor je marný, podařilo se jim uprchnout a odpluli s králem Jindřichem na Kypr. Němečtí rytíři se vzdali dva dny po obsazení města muslimy a o totéž se pokusili i templáři. Jenže jednání se zvrhla zřejmě kvůli muslimské touze po rabování, několik poslů bylo zabito a templáři vytlačili muslimy ven ze svého hradu, který ještě více než týden hrdinně bránili, přičemž prý tajně odeslali řádový poklad do Francie. Nakonec dostali výhodné podmínky kapitulace a jejich odpor vstoupil do legend.

Existence křižáckých států na pobřeží tím ovšem definitivně skončila a křesťanům zůstal jen Kypr.

_____________________________________________________________

Literatura:

Nicolle, David: Pád Akkonu 1291, Krvavý zánik křižáckých států, Grada Praha 2010

Bridge, Anthony: Křížové výpravy, Praha 1995

Hroch, Miroslav; Hrochová, Věra: Křižáci v Levantě, MF Praha 1975