Konec rytířské kultury v Čechách i v Evropě. Jak se z bojovníků stali podnikatelé a hospodáři

V tomto článku si dovolím navázat na svůj předchozí text o tom, jak se v Evropě formovalo rytířstvo již od raného středověku (viz Rytířský ideál vs. Arogantní bojovník v brnění). Nicméně zhruba na přelomu 15. a 16. století se společnost v Evropě od základu proměnila. Ač se změna neudála přes noc a trvala několik desetiletí, zásadně se transformovala mentalita šlechty, měšťanů, duchovních i obyčejných sedláků. Můžeme diskutovat o vlivu zámořských objevů a vynálezu knihtisku, dvou zásadních novinkách, které daly zvítězit humanismu oproti středověké nezpochybnitelné ideologické nadvládě katolické církve. Jde však jen o některé z mnoha faktorů. Nás dnes bude spíše zajímat proměna šlechtice válečníka ve šlechtice podnikatele, dvořana a vojenského velitele.

Válečná nadvláda šlechty stojí v základu rytířské kultury, o níž jsem psal ve výše zmíněném článku. Šlechtici byli cvičeni v boji již od dětství a k tomu měli dostatek prostředků na pořízení drahé zbroje i zbraní, což jim dávalo absolutní dominanci nad ostatními vrstvami společnosti.

Když se pak zformovalo rytířstvo na základě literatury i vzniklého kodexu cti, svedla zápas o nadvládu nad ním církev se šlechtou. Církev totiž potřebovala, aby rytíři bojovali především za zájmy křesťanstva a snažila se je svázat morálními zásadami, jimiž by je dostala pod svou kontrolu. Rytíř měl přísahat na Boha a na Ježíše Krista, ostatně i rituál pasování původně spočíval v přijetí do urozené společnosti, ale církev z něj chtěla udělat duchovní obřad. To se jí podařilo jen částečně. Předchozí článek končí tím, že tento zápas skončil tak nějak nerozhodně. Přes jisté přijaté morální hodnoty zůstali světští rytíři (tedy ti mimo rytířské řády templářů, johanitů či německých rytířů – o nich více např. v článku Rytíři Šalamounova chrámu) oddělení od vlivu církve a sami si rozhodovali, koho přijmou do svých řad.

Koncem 12. století můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba ve slavném Normanovi Vilému Maréchalovi či jeho pánu Richardu Lvím srdci (vládl 1189–1199), který se stal vzorem rytířského vládce.

Tím se dostáváme k lokálním rozdílům. Srdce rytířské kultury patřilo od počátku především do Francie. Právě zde se navazovalo na tradice Karla Velikého a pocházela odtud většina účastníků křížových výprav. Také Richard Lví srdce byl sice anglickým králem, ale ve skutečnosti hovořil mnohem více francouzsky a centrum svých držav viděl především v Normandii a zejména v Akvitánii, kterou ovládal jako dědictví po matce. Richard miloval rytířské romány a snažil se dbát na rytířské zásady. Účastnil se turnajů a v bitvách se vrhal osobně do nejhustší vřavy. Jeho dobrodružná cesta z křížové výpravy mluví sama za sebe. Jel v převleku z Itálie přes Rakousko, kde byl poznán a zatčen rakouským vévodou.

Přesto ani on se nevyhnul občasnému porušení slibů a zpupnému chování, jehož by se měl ctný a skromný rytíř vyvarovat. Navíc jeho manželství bylo čistě formální záležitostí a mnoho historiků nahlas uvažuje o Richardově homosexualitě či alespoň bisexualitě, což sice můžeme dnes chápat, ale s rytířskými ideály se to příliš neslučuje.

Z Francie se rytířská kultura šířila do zbytku západní Evropy – blízko byla především Anglie, Španělsko, ale i Svatá říše římská, na jejímž okraji ležely i české země. U nás přišly turnaje a rytířské písně do módy za panování Václava I. (vládl 1230–1253). Čím dále od „francouzského srdce“, tím byl vliv artušovských rytířů slabší. Jakkoliv můžeme spatřovat analogii v ruských bojarech či dokonce v japonských samurajích, ti vycházeli z jiných základů.

Rytíř odvozoval svoji nadřazenost z naprosté bojové dominance. Celé 13. století můžeme označit za vrchol rytířství, kdy se i mimo křížové výpravy odehrály například bitvy u Bouvines (1214), na Moravském poli (1278) či u Worringenu (1288), kde rytíři jednoznačně vládli. Šlechtic rytíř byl jediný, kdo si mohl dovolit drahou bojovou výbavu a navíc byl od malička cvičen v bojových uměních. Četné turnaje simulovaly bitvu a šlo v nich původně o přípravu na ostrý boj. Show pro diváky se s z nich stala až později.

Samotná bitva pak vypadala jako shluk soubojů jednotlivců či malých skupinek. Žádné složité taktické řešení – stačilo prostě seřadit se do linií, navzájem si krýt bok a rozjet se tryskem proti soupeři se založeným kopím. Náraz rozjetého těžkého jezdce soustředěný do špičky kopí se dnes přirovnává k bojové síle tanku. Podstatné pro morálku je ovšem to, že rytíři bojovali čestně tváří v tvář, zatímco nějaké lsti a přepadení zezadu rytířské morálce neodpovídaly. Z tohoto pohledu byla za velmi nerytířskou a nečestnou označena lest Rudolfa Habsburského na Moravském poli. Skryl totiž malou skupinu asi 50 rytířů do zálohy a v pravou chvíli je pak nechal zaútočit z boku. Rozšířil tím paniku v řadách svého protivníka českého krále Přemysla Otakara II. a mnozí rytíři se domnívali, že přijela daleko větší posila. O této bitvě se více dočtete v článku Milota z Dědic měl zradit Přemysla Otakara II. na Moravském poli.

Přesto to Rudolfa Habsburského v budoucnu netrápilo, vládl ještě 13 let až do své smrti a tento nerytířský čin nijak nezpochybnil jeho korunu římského krále. Mezi rytířským ideálem a realitou zůstával propastný rozdíl. Ve skutečnosti křesťanští bojovníci nikdy nepřestali bojovat mezi sebou a plenění klášterního zboží se taky úplně nevyhnuli. A zdánlivě paradoxní pojem loupežný rytíř, který se rozšířil zejména v pozdním středověku, pak mluví sám za sebe.

Situace se začala měnit ve 14. století, kdy ve stoleté válce začali získávat na důležitosti angličtí lučištníci nad hrubou silou francouzských rytířů, a také švýcarští pikenýři několikrát využili nedisciplinovanosti habsburského vojska a hlavně těžký terén, v němž rytíři ztratili své přednosti. Tento trend pak pokračoval do století následujícího, kdy v českých zemích začala vítězit husitská vojska a také ve Francii se začal král více spoléhat na nájemné bojové skupiny, než na své rytíře-leníky. I díky tomu dokázali Francouzi nakonec Angličany ze svého území vytlačit a stoletou válku vyhrát.

Svou roli přitom sehrála samozřejmě i děla a první ručnice, ale hlavně mnozí vládci zjistili, že dobře organizované profesionální vojsko pěšáků může při vhodné taktice sebevědomé rytíře potřít. A přitom je jejich výbava i výcvik přijde mnohem levněji. To ovšem znamenalo, že se velitelé armád posunuli z předních řad spíše do zázemí, kde plánovali taktiku. A druhá věc byla, že prestiž šlechtice zajistilo mnohem spíše dobré hospodaření a ekonomický výdělek než osobní statečnost v boji. U nás by mohl sloužit jako ukázkový příklad velmož Oldřich z Rožmberka (1403–1462), který toho osobně moc nevybojoval, ale jeho jednotky tvořily základní domácí sílu proti vládě husitských svazů.

Naproti němu se ovšem postavil Jiří z Poděbrad (1420–1471), který dokázal spojit obě ctnosti dohromady a k dobře zajištěnému zázemí a diplomatickému umu přidal i osobní velení a účast v bitvách (o něm více v článku Jak Jiří z Poděbrad ke koruně přišel). Jakkoliv bylo toto spojení pro závěr 15. století u nás i v Evropě poměrně typické, čím dál více šlechticů následovalo příkladu Oldřicha z Rožmberka.

Ne že by snad ve středověku šlechta nehospodařila. Svěřené území bylo potřeba nějak spravovat a rozumní velmožové i drobní leníci dobře věděli, že potřebují vybírat dávky od svých poddaných, aby měli zajištěné živobytí a zázemí pro svoji vládu. K tomu vybírali mýtné na cestách a od 13. století občas i různé tržní poplatky od obyvatel jimi založených měst a městeček. Tím to ovšem končilo. Svou čest si šlechtic vybojoval na bojišti po boku krále.

Nicméně to od 15. století postupně přestávalo platit, čímž se měnilo i vnímání šlechty jako celku. Najednou už nebyli páni ti, co osobně s vlastní družinou ochraňují bezpečnost svých poddaných, ale především ti, kteří vybírají různé poplatky. Díky tomu jsou bohatí a platí si ochranku či vojáky, kteří za ně umírají. S nástupem renesance a humanismu přišla šlechta na chuť podnikání, které dříve zůstávalo výsadou měšťanů a cestujících obchodníků. Šlechtici začali budovat rybníky a stavět pivovary, aby si z nich zajistili zisk.

Není divu, že za těchto okolností se rytířské příběhy stávaly čím dál více nostalgickou vzpomínkou na staré časy. To neznamená, že by je šlechta zavrhovala a odvracela se od nich. Právě naopak mnozí spatřovali v rytířství znak své nadřazenosti. Ne náhodou se v českých zemích 15. a 16. století nižší šlechta označovala souhrnně za rytíře. Jen praktický obsah byl trochu jiný. Velkolepé turnaje v čím dál tím těžších zbrojích (původní kroužkové košile postupně nahrazovaly plechy) se stávaly pouhou kratochvílí a „show“ pro obecenstvo. S přípravou na bitvu už neměli nic společného.

Nejmocnější šlechtici už nebyli ti, kteří táhli po boku krále do bitvy, ale ti, kteří mu dodali nejvíce vojáků a dokázali si vydobýt své místo u dvora. Panovnický dvůr sice fungoval už od středověku, ale v renesanci se stával středobodem veškerého politického dění. Tančící a uhlazený dvořan se stal novým ideálem šlechtice, jakkoliv i k jeho ctnostem ještě patřila fyzická zdatnost a bojové dovednosti. Dvořan měl být navíc vzdělaný, chytrý a zdatný v konverzaci. Společenská obratnost se navíc snoubí i s jistým druhem „lstivosti“ či alespoň „vychytralosti“, což měli rytíři se svým přímým a čestným chováním teoreticky zapovězené. Postupem času přednosti dvořana nahradily rytíře-válečníka na bojišti i v politice.

_________________________

Literatura:

Francisco Cardini: Válečník a rytíř. In: Středověký člověk a jeho svět. Praha 2003.

Philippe Contamine: Válka ve středověku. Praha 2004.

Iwanczak Wojciech: Lidé meče, modlitby a práce. Argo Praha 2011