Mongolští pastevci, kteří dobyli svět. Čingischán z nich udělal profesionální armádu

Vzestupem prostých mongolských pastevců za vlády Čingischána jsem se zabýval už v několika článcích. Jeho mládí a sjednocení mongolských kmenů je popsáno zde Z mongolského otroka Temüdžina se stal Čingischán. O následném dobývání sousedních velkých říší, které nikdo v Asii nečekal, si můžete přečíst v článku Bývalý otrok Čingischán pokořil obří civilizace. Neuvěřitelný pokrok stepních honáků uskutečněných během několika málo desetiletí potom zachycuje text Jak Mongolové dobývali města. Nicméně kromě přebírání cizích znalostí uplatnil Čingischán především své vlastní organizační schopnosti a zkušenosti z vedení oddílů a válek během procesu sjednocování. Z neuspořádaných divokých válečníků učinil funkční armádní těleso a zavedl tak účinnou taktiku boje, že se jí vlastně nedalo odolat. Dokázal přitom využít starších znalostí i vyzvednout dovednosti svých mužů, aby nebyly znát jejich slabší stránky. Především však umně pracoval s morálkou i psychikou Mongolů i jejich nepřátel a dokázal přesně vystihnout účinky svých jednotlivých armádních reforem. Výsledek by mu mohl závidět nejeden evropský generalissimus raného novověku, přestože si logicky Mongolové zachovali svá specifika stepního boje.

V roce Tygra (podle křesťanského kalendáře 1206) dokončil bývalý otrok Temüdžin dlouholetý proces sjednocování mongolských kmenů pod svojí nadvládou. Svolal churultaj, tedy jakýsi sněm reprezentantů ze všech okolních stepí, aby ho zvolil za svého vůdce a přijal titul Čingischán. Tradičně se to překládá jako Velký chán, byť mongolské slovo čin znamená něco jako pevný, silný, neotřesitelný či nebojácný a je příbuzné se slovem čino, tedy vlk, podle legend prapředek všech Mongolů.

Potvrzení od churultaje dalo Čingischánovi možnost dokončit reformy armády a vůbec celé společnosti, které začal zavádět už jako náčelník několika kmenů a nejuznávanější vojevůdce mongolských stepí v minulých letech. Sám byl nízkého původu a od začátku ho iritovalo, když musel při udělování velitelských funkcí dbát na to, kdo patří k takzvané bílé „kosti“, tedy do aristokratických rodin. Proto rozdělení mezi černou a bílou „kostí“ zrušil a musel čelit nelibosti mnohých tradičních vůdců. Přesto dokázal svoji vůli prosadit a všechny protivníky, kteří proti němu zvedli zbraň, porazil a zničil.

Byl totiž natolik charismatickým a spravedlivým vůdcem, že dokázal přirozeně vzbudit a udržet loajalitu svých příznivců. Velitelské hodnosti jim udílel nikoliv podle příbuzenství, ale podle schopností. Dokonce i své vlastní syny si držel patřičně od těla, byť po něm měli jednou převzít říši.

Armáda tvořila pevný základ Čingischánovy moci a byla úzce spjatá s celou společností. Bojovníkem v pasteveckých kmenech se stával každý zdravý muž mezi patnáctým a sedmdesátým rokem života a jako takový se začlenil do armády. To znamená, že s sebou na většinu válečných tažení bral i svou rodinu. Naopak vojáci z nově ustanovených oddílů (arbanů) spolu měli trávit celý život, bydleli často v jedné velké jurtě (kulatém stanu) a navzájem si pomáhali v běžných činnostech a chránili své životy v boji. Pokud to bylo možné, nechal Čingischán otce, syny a bratry pohromadě, ale nikoliv za každou cenu (více viz box Vojsko uspořádané po desítkách).

Zorganizovat armádu do jednotek je sice hezká věc, ale důležité je, jak jednotky fungují v praxi. Už roku 1203, tedy tři roky před tím, než se stal Čingischánem, měl prý Temüdžin k dispozici 95 minganů, jejichž početní stavy ovšem nebyly naplněny, takže historici odhadují, že v nich bylo kolem 80 tisíc vojáků. Tehdy reformu poprvé zavedl a uplatnil v boji proti kmeni Najmanů i svým posledním mongolským protivníkům, kteří nesouhlasili s jeho vůdcovstvím.

Vojsko nomádských kmenů bylo specifické tím, že se v něm nacházel pouze jeden druh jednotek a to lehká jízda vynikající svojí rychlostí. Už při bojích s ostatními stepními kmeny nasadil Temüdžin taktiku takzvaného „pohyblivého křoví“. Jednotlivé arbany (desetičlenné oddíly) se v noci potichu přiblížily k nepříteli, přičemž přísně udržovaly svůj pevný tvar. Před svítáním nečekaně udeřily na protivníka ze všech stran, načež se rozprchly do okolí, takže nepřítel obvykle vůbec nezjistil, kolik jich je, utrpěl nějaké ztráty, přičemž sám neměl možnost útok oplatit. Pak se pohyblivé arbany rychle přesunuly a udeřily zase jinde.

Po takovém počátečním znervóznění následovala taktika „jezerních vln“. Jezdci postupovali v dlouhých řadách, tedy vlnách a stříleli své šípy na nepřítele. Jakmile jim došly, tak se rozjeli do boků a uvolnili místo pro další vlnu. Nepřítel musel taky roztáhnout své řady, aby se dokázal těmto dlouhým liniím postavit, načež Čingischán nasadil třetí taktiku. „Útvar dláto“ měl zepředu úzký hrot, ale byl dost hluboký, takže se podobal evropskému rytířskému klínu, jenže Mongolové stále používali luk, nikoliv meč a štít. Dláto projelo roztaženými oslabenými řadami nepřítele a udeřilo tak maximální silou.

Popsanou základní taktiku pak Temüdžin flexibilně přizpůsoboval situaci, takže žádný nepřítel nenašel recept na její překonání. Když pak Čingischán ovládl Mongolsko, měl na svých stepích o velikosti zhruba západní Evropy asi milion pastevců, takže odhadem kolem 350 tisíc bojovníků. Tyto počty se pak zvětšily, když si na severu podmanil sibiřské kmeny a na jihu zemědělské Ujgury. V roce Ovce (1211) pak vytáhl na první velké tažení proti druhému největšímu čínskému království s asi 50 miliony obyvatel pod vládou Zlatého chána Džürčedů, před nímž mongolský vůdce odmítl pokleknout a podrobit se mu.

Do té chvíle nebyl pro okolní svět Čingischán nic než neurozený stepní náčelník, jenž se dočasně vyšvihl k moci, ale nyní ho celá Asie musela vzít vážně. Masožraví pastevci měli proti zemědělcům výhodu mimo jiné i ve složení stravy, která jim dodávala proteiny a sílu. Lidmi, co jedli trávu, Mongolové pohrdali a podle toho se k nim chovali. Když jejich armáda táhla krajem zemědělských Džürčedů či Tangutů, nařídil Čingischán, aby si každý bojovník vzal ve vesnicích deset lidí, v podstatě otroků, kteří se budou starat o jeho běžné denní potřeby. Tak se Mongolové mohli věnovat jen válčení. Občas používali své zajatce jako živé štíty. Například při dobývání města se někdy vyplatilo poslat je v prvních řadách, jejich těly zaplnit obranný příkop a vylézt po nich až na hradby.

Taktika „pohyblivého křoví“ se změnila v „hejno vran“ neboli „padající hvězdy“. Tisíce a desetitisíce jezdců se divoce rozjíždělo do okolí na signál bubnu, případně v noci ohně. Čínský kronikář to tehdy popsal takto: „Přijížděli, jako by padala nebesa, a pak mizeli, jako když zhasne blesk.“ Přijeli, udeřili, zabili či zničili a zase zmizeli. Pohyblivost se stala jejich největší devízou. Bez pěchoty se armáda pohybovala neuvěřitelně rychle. Nepřítele tak vynervoval jejich řev, náhlé útoky i ústupy, že zůstal zmateně stát či ležet zalitý krví, když mongolští koně s jezdci už mizeli za obzorem.

Další taktikou byl známý předstíraný ústup, zvaný „psí boj“. Mongolové nehráli na čest, a tak jim nevadilo předstírat porážku a ustupovat, někdy za sebou ještě trousit cenné předměty jako návnadu pro pronásledovatele. Natěšení, roztroušení a neukáznění zdánliví vítězové pak nedokázali čelit náhlému nečekanému útoku, když se jednotky Mongolů obrátily a udeřily na ně plnou silou, případně ještě posíleni spolubojovníky čekajícími v úkrytu u cesty.

Když si Čingischán podrobil nějaký kmen, postupoval obvykle tak, že nechal popravit všechny náčelníky a vysoce postavené velitele, kteří by mohli dělat problémy. Nato začlenil celý kmen pod svou vládu, ovšem nikoliv v postavení podřízených otroků, ale plnoprávných bojovníků, kteří podléhali stejným pravidlům jako Mongolové. Zato získal jejich nehynoucí vděčnost a loajalitu. Známky neposlušnosti ovšem přísně trestal.

Jak jsem podrobněji popsal v článku Jak Mongolové dobývali města, nebránil se Čingiscáh při tažení proti vyspělejším civilizacím inovativním myšlenkám. Pochopil, že při dobývání měst potřebuje dobývací stroje (hlavně katapulty a balisty), a tak ze zajatců pečlivě vybíral inženýry, kteří byli ochotní mu stroje vyrobit. Mongolové se pak s nimi naučili zacházet. Když bylo potřeba, dokázal Temüdžin i změnit tok řeky, aby zatopil obléhané město. Použil to poprvé při dobývání hlavního města kmene Tangutů. Tehdy se mu to ještě nepodařilo a při přehrazení Žluté řeky zatopili Mongolové omylem vlastní tábor, ale napříště se poučil a v příštích taženích řekou opravdu vyplavil obránce.

Od čínských inženýrů či alchymistů se naučil využívat i oheň v podobě ohnivých kopí, což byly bambusové stvoly naplněné střelným prachem, které po zapálení chrlily jiskry, oheň a dým. Takový malý plamenomet ovšem nesloužil jako zbraň, ale spíše psychologická pomůcka k dezorientaci nepřátel. Naopak různé zápalné směsi ve zmíněných katapultech či na hrotech šípů mohly způsobit skutečnou škodu, zvláště v uzavřených prostorách dobývaných měst.

Není divu, že kombinací tradiční jezdecké síly, neochvějné loajality, přísné morálky, systematické organizace a přijetím moderních technologií si Čingischán za pouhých 16 let dokázal podrobit nejen celou Čínu, ale i velkou část Persie. Po své smrti roku 1227 odkázal svým potomkům říši jako světovou velmoc. Ti potom vyslali mongolské jezdce až do východní a střední Evropy.

Doplňky na konec:

Základem mongolské armády se stal již zmíněný arban (oddíl) o deseti mužích. Tito muži dostali rozkaz společně žít a bojovat jako bratři a nesměli připustit, aby některý z nich padl do zajetí. Velitelem arbanu se podobně jako v rodině stával obvykle nejstarší člen, ale vojáci si mohli zvolit i někoho jiného, pokud ho více uznávali.

Číslovka 10 byla pro uspořádání mongolské armády klíčová. Deset arbanů tvořilo dohromady zogun (rotu), přičemž za velitele vybrali opět toho nejschopnějšího velitele ze všech. Zogun představoval pro Mongoly jakousi širší rodinu, kde mohli většinou potkat i všechny své příbuzné. Rodiny se tradičně spojovaly do rodů, což byl vlastně ekvivalent vesnice a v Čingischánově armádě se nazýval mingan (v evropské vojenské terminologii by to bylo něco jako prapor) a skládal se pochopitelně z deseti zogunů, to znamená 1 000 mužů. Deset minganů pak dalo dohromady nejvyšší organizační jednotku zvanou tumen (něco jako pluk) čítající asi 10 000 bojovníků. Velitele tumenů vybíral osobně sám Čingischán, který rozhodoval o tom, jestli daný člověk má dostatečné velitelské schopnosti. Navíc pochopitelně jmenoval do takových funkcí jen své spolehlivé a osvědčené loajální stoupence.

Poměrně nezvyklá byla z evropského pohledu hierarchie ve vedení. Každý velitel minganu i tumenu musel totiž poslat své syny a bratry Čingischánovi, který z nich vytvořil jakousi svou osobní gardu – první tumen mezi všemi. Pochopitelně je používal dle starého kmenového zvyku tak trochu jako rukojmí, jež měli zajistit neustávající věrnost velitelů, ale zároveň jim do rukou dával velké pravomoci. Zajistil jim perfektní vojenský výcvik, rozdělil je na denní a noční stráže, které neustále střežily jeho okolí, rozhodovaly při soudních přích a obecně prosazovaly právo v celém kmeni. I ten nejníže postavený člen prvního tumenu mohl rozkazovat velitelům ostatních tumenů a s tím pochopitelně i všem ostatním soukmenovcům. Zároveň v každém tumenu fungoval jeden elitní mingan (prapor), jehož všichni členové byli nadřazeni všem ostatním minganům. Nejvýše postavený mingan pak logicky byl ten z elitního Čingischánova tumenu.

Takovou přísnou vojenskou organizaci mohli v té době evropští feudálové Mongolům jen závidět, kdyby je ovšem něco takového vůbec napadlo uspořádat. Když si k tomu připočteme nehynoucí loajalitu a obdiv naprosté většiny Mongolů ke svému Velkému chánovi, není divu, že taková válečná mašinérie dosáhla tak obdivuhodných výsledků.

Mongolská jednotka Evropský ekvivalent Počet bojovníků

Arban Oddíl 10 mužů

Zogun Rota 100 mužů

Mingan Prapor 1 000 mužů

Tumen Pluk 10 000 mužů

Pastevci odjakživa hnali svá stáda po stepích z místa na místo, převáželi své jurty a hledali nové pastviny. A tak se vlastně ani do války nepotřebovali vybavit o nic víc. Nosili svou tradiční vlněnou řízu až ke kotníkům, kalhoty, kožešinovou čepici s klapkami na uši, aby jim do nich při divoké jízdě nefoukalo, a jezdecké boty s tenkými podrážkami. Teprve později začali nosit kožené kazajky i přilby. Jako zbraň používali výhradně krátké luky, k nimž potřebovali svazek šípů a vezli s sebou ještě další ostré hroty, aby si mohli nové šípy snadno vyrobit. Pro případný boj z blízka mohli využít jen tradiční nástroje jako nůž a sekeru. Někteří měli jednoduché kopí či oštěpy. O něco později se rozšířily zahnuté šavle či jiné jednobřité krátké sekací zbraně. Zblízka ovšem Mongolové neradi bojovali, protože nesnášeli pohled na krev, již považovali za nečistou tekutinu. Na rozdíl od soudobých evropských rytířů, nehledali v boji čest, ale vítězství. Boj pro ně nebyl sport, ani výsada, ale zkrátka běžná součást života, kterou potřebovali pro přežití.

Později přidal Čingischán i jeho následovníci k lehkým jezdcům i pořádné obrněné jízdní bojovníky, kteří skoro připomínali evropské rytíře či japonské samuraje. To mu však dovolila až kořist z Číny a sultanátu Chorezm a znalosti potřebné k výrobě těžkých zbrojí.

Problémem v tak veliké armádě se stalo předávání rozkazů, protože většina mongolských velitelů zůstala celý život negramotná. Předávání ústních vzkazů po poslech neslo rizika, protože při několikerém přetlumočení se často smysl zprávy pozměnil. Proto Temüdžin zavedl předávání rozkazů ve verších a v písních. Do melodií, které si Mongolové podobně jako každá armáda zpívali za pochodu, vkládali velitelé veršovaná slova rozkazů, poslové se je pak snadněji naučili a předali sousednímu minganu přesně a nezkomoleně.

__________________________________

Další literatura:

Tajná kronika Mongolů, NLN Praha 2011

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa, BB art Praha 2006

Turnbull, Stephen: Mongol Warrior, Osprey Oxford 2003