Článek
O některých těchto událostech jsem už psal zvláštní článek, o jiných psal kolega Jan Hrdina. Nyní však přineseme malý souhrn těchto omylů a v obecném pohledu se zkusíme podívat, proč vlastně vznikly tak zkreslené popisy historických událostí. Byli snad historici v 19. století, kdy vznikala moderní historická věda, natolik hloupí? Nebo nám dokonce záměrně lhali? Ani jedno, ani druhé.
Dějinný příběh s emocemi
Otcem české moderní historiografie (neboli dějepisectví) byl František Palacký (1798–1876), který sepsal příběh českých dějin. Potřeboval dát dohromady srozumitelný text, pokud možno bez výrazných hluchých míst, který by většina českého národa pochopila a přijala za svůj. V obrozenecké době znamenaly totiž vlastní národní dějiny základní kámen k národnímu uvědomění. Pomiňme, že mu příběh pokazila řada falz typu známých rukopisů (zelenohorský a královedvorský). Důležitější je, že ho skládal vlastně z ničeho úplně od začátku a mohl spoléhat jen na zprávy několika prvních kronikářů (na mnoha místech zavádějící) doplněné pár listinami a záměrně přibarvenými legendami. Vytvořil tak základní kámen české historie, s nímž historici pracují v dodnes. Mnohokrát už z něj odtesali mnohé velké kusy, jiné zase zručně přidali a vytvarovali do zcela odlišných tvarů. Pořád je to stejný Palackého kámen. Jeho dílo je bez nadsázky obdivuhodné.
Potřeboval však vložit do příběhu emoce, které by z něj udělaly ty správné obrozenecké dějiny, zaměřené hlavně pročesky a občas protiněmecky. Jakkoliv profesor Palacký psal své dílo zprvu německy, muselo se ukázat, jak nás ten německý živel utlačuje. To neznamená, že záměrně lhal, on to tak prostě cítil a mnozí další buditelé s ním. V době národního obrození si ani vzdělaní lidé nedokázali moc představit, že ve středověku mělo slovo národ úplně jiný obsah a smysl. A tak získala česká historie výrazný „nacionalistický“ ráz. Ale nejen česká, ostatní národní dějiny v Evropě se tehdy tvořily podobně.
V jednoduchosti je síla
Navíc příběh obsahoval spoustu zkratek a zjednodušení. Potřebovali jsme kladné hrdiny (svatý Václav, Přemysl Otakar II., Karel IV. či Jan Hus) i antihrdiny, jako bratrovraha Boleslava. Na hlubší rozbor kladných a záporných vlastností nebyl čas ani prostor a vlastně o něj nikdo moc ani nestál. Navzdory tomu pracoval Palacký kritickým přístupem a nikdy si záměrně nevymýšlel věci, které by nebyly pravda – na rozdíl třeba od známého renesančního fabulátora Václava Hájka z Libočan. V tom se odlišovala moderní věda 19. století od staršího způsobu práce.
Vložené emoce a zjednodušená vysvětlení ovšem získaly takovou sílu, že se mnohé dodnes drží v českých učebnicích. Vždyť dětem je potřeba předávat srozumitelné a logicky snadno vysvětlitelné příběhy. Bohužel zůstanou v jejich hlavách až do dospělosti a v obecném povědomí se pak často drží zjevné nepravdy. Historici mají dnes mnohem lepší metody zkoumání, více informací, srovnání se zahraničím i poznatky z archeologie, a tak mnohé věci poupravují. Bohužel výklady už nejsou tak jednoduché a jednoznačné, proto se do učebnic dostávají jen těžko.
Případ 1: Zánik Velké Moravy • 905/906
Vize totální apokalypsy
Po smrti knížete Svatopluka roku 894 nastal pro Velkou Moravu ústup ze slávy a přišla o většinu podmaněných knížectví včetně Čech, jejichž vládci se obrátili jinam. Definitivní pád pak přišel někdy v letech 905 či 906, kdy proběhla velká bitva mezi Moravany a stepními nájezdníky maďarských kmenů, kteří v té době pronikli do úrodných nížin Panonie (dnešní Maďarsko) kolem Dunaje. Podrobnosti o bitvě neznáme, ale obecně se předpokládá, že zkáza Moravy musela být katastrofální, protože od té doby o ní nemáme zprávy až do roku 1017. O Moravanech neslyšíme už ani v souvislosti s bitvou u Bratislavy roku 907, kde Maďaři porazili na hlavu Bavory a v takové blízkosti od bývalých center Velkomoravské říše bychom voje Moravanů očekávali. Navíc v bavorském exilu žil bratr posledního moravského knížete Mojmíra II. Mlčení pramenů tedy nahrává jakési apokalyptické vizi totálního zničení kdysi slavné a mocné slovanské říše.
Zůstal vliv velmožů
Ve skutečnosti Velká Morava jako říše Mojmírovců na politické mapě sice zmizela, ale její území ani obyvatele žádná totální zkáza nepostihla. Maďaři její centrum totiž neobsadili a spokojili se s oblastí dnešního jižního Slovenska. Pravděpodobně si však nenechali ujít tučnou kořist, protože velká moravská sídla zůstala po porážce Mojmíra II. nechráněná, takže je Maďaři vyplenili. Archeologové potvrzují, že tato centra na jižní Moravě v povodí Dyje a Moravy v 10. století zanikla.
To ovšem neznamená, že zanikla i veškerá velkomoravská kultura. Na zbylých hradiscích sice zřejmě došlo k takzvané pohanské reakci, což znamená, že se definitivně rozpadla „upevněná“ církevní hierarchie včetně moravského arcibiskupství a část velmožů se vrátila k uctívání pohanských bohů. Nicméně moc a vliv si zde stále udrželi moravští velmožové, o nichž máme sice jen kusé zprávy, ale víme, že existovali, a i v dobách největší slávy si musela mojmírovská knížata žádat jejich souhlas při důležitých rozhodnutích.
Politicky zřejmě patřila severní Morava s nově utvořeným centrem v Olomouci od roku 955 po bitvě na lešských polích českým Boleslavům. Pak ji ovšem ovládli Poláci, po jejichž boku Moravané bojovali proti Čechům na začátku 11. století. Nakonec nejpozději do roku 1029 připojila přemyslovská knížata zemi trvale ke svým državám.
Podrobnější informace:
Zobrazení legendy o Svatoplukových prutech
Případ 2: Vražda sv. Václava • 935
Protiknížecí spiknutí
Kníže Václav, patron české země, už není ani v učebnicích vydávaný za zbožného mnicha, který se jen modlil a vládě se pořádně nevěnoval. Přiznávají se mu zásluhy jako silnému knížeti, který se chtěl ovšem ve své zahraničně-politické orientaci obrátit na saského krále, zatímco jeho bratr Boleslav preferoval spíše Bavorsko a s ním souhlasilo zřejmě i dost českých předáků. Je tedy zjevné, že mezi oběma bratry docházelo k četným neshodám a podle obecně známého výkladu připravil Boleslav na svého knížecího bratra past ve Staré Boleslavi. Na večer 27. září 935 ho pozval na velkolepou hostinu, kde se hodně pilo.
Když se pak příštího rána (tedy 28. září, dnes svátek Václavův) společensky znavený Václav přece jen těžce zvedl a vydal se k ranní modlitbě, čekal na něj bratr Boleslav se svými družiníky, záměrně vyvolal hádku a pustil se s bratrem do souboje. Když ho zkušený Václav odzbrojil, zavolal Boleslav na pomoc své muže. Kníže začal před přesilou ustupovat a dostal se až k vratům kostela, u nichž ho Boleslav se svými bojovníky ubil k smrti. Celé se to pak prezentuje jako připravené spiknutí ke státnímu převratu.
Neplánovaná náhoda
Pod nánosem svatováclavských legend přesnou pravdu o staroboleslavské vraždě neznáme. Nicméně uznávaný medievalista (tedy odborník na středověk) Dušan Třeštík přišel s teorií, která zřejmě více odpovídá realitě a v současné době je mezi historiky více přijímána. Namísto o spiknutí, které by podle dochovaných popisů bylo opravdu mizerně připraveno (vždyť Václav téměř unikl do kostela!), píše Třeštík o víceméně náhodné hádce mezi bratry, která vypukla ráno po hostině kvůli rozdílným politickým názorům a asi i povahám. Mohla s tím souviset i ranní modlitba a Václavova přílišná křesťanská horlivost, která se Boleslavovi nepozdávala.
Tento svár pak vyústil v souboj, ale ani v něm asi neměl Boleslav v úmyslu bratra zabít. Jenže některý (či někteří) z jeho družiníků se příliš báli o život svého pána, nebo natolik nenáviděli knížete Václava, že svou horlivost přehnali. Proto ozbrojený střet, jakých se na raně středověkých hradištích odehrávaly hromady, skončil tragickou smrtí. Poté pochopitelně vyzdvihli družiníci na knížecí stolec svého oblíbeného Boleslava, který nastolil politický kurs dle jejich představ.
Podrobnější informace:
Zavraždění sv. Václava na iluminaci z Gumpoldovy legendy ze 14. století
Případ 3: Vyvraždění Slavníkovců • 995
Upevnění státu?
Dle obecně známého výkladu došlo ke sporu mezi dvěma mocnými rody – vládnoucími Přemyslovci a jejich příbuznými Slavníkovci, kteří jim prý mohli ve vládě konkurovat. A tak dostal vládnoucí kníže Boleslav II. strach a roku 995 (a to opět 28. září, tedy na svatého Václava!) poslal na slavníkovské hradiště Libici tlupu bojovníků, kteří tam vyvraždili celý slavníkovský rod s výjimkou biskupa Vojtěcha, jeho bratra Radima a taky hlavy rodu Soběslava, protože ti byli zrovna pryč – Vojtěch s Radimem v Římě a Soběslav na válečném tažení. Dle Palackého výkladu tady došlo prakticky k státotvornému činu, díky němuž se konečně sjednotily Čechy pod vládou Přemyslovců. Krutost se dá vysvětlit a omluvit divokými poměry raného středověku.
Krevní msta za cizoložnici
Nicméně Přemyslovci jsou tu zřejmě obviňováni neprávem. Dle další všeobecně přijímané Třeštíkovy teorie neměli Přemyslovci s vražděním na Libici nic společného. Kníže Boleslav II. byl v té době těžce nemocen a neměl zájem posílat nějaké vrahy. Slavníkovci pro něj totiž žádnou zvláštní konkurenci nepředstavovali. Problém byl v tom, že z toho rodu pocházel i biskup Vojtěch, který se později stal světcem a který se s Boleslavem II. často přel o prosazování různých křesťanských pravidel v Čechách.
V legendě o tomto svatém se zachoval příběh o tom, kterak kdysi chránil jakousi urozenou cizoložnici. A protože se to nelíbilo poškozenému rodu (jeho jméno se nedochovalo, ale mohli to být Vršovci), ten provedl jakousi krevní mstu právě na Vojtěchově rodě. Cizoložství se totiž skutečně dotklo cti celého rodu. Na váženou osobu pražského biskupa si ovšem ukřivdění velmoži nemohli troufnout, a tak se alespoň pomstili jeho bratrům. Přemyslovec Boleslav II. se provinil jen tím, že je nedokázal ochránit, přestože to jejich bratrovi Soběslavovi slíbil. Ten totiž v té době vedl české vojsko místo těžce nemocného knížete.
Podrobnější informace:
Uvedení Vojtěcha na biskupskou stolici
Případ 4: Podřízení Svaté říši římské • 1002
Pokorně ohnuté koleno
Už za Karla Velikého kolem roku 800 platili Češi Franské říši tribut (pravidelný poplatek většinou v naturáliích). Pak se dočasně obrátili pod křídla Velké Moravy, ale k roku 900 znovu platili tribut Bavorům, jejichž vládci byli mimo jiné východofranskými králi. Svatý Václav se pak roku 929 obrátil k saskému králi Jindřichovi I., který převzal vládu v nově vznikající Svaté říši římské (ta se v podstatě transformovala z bývalé říše východofranské). Tomu nakonec po letech válek odvedl tribut i Václavův bratr, vrah a nástupce Boleslav.
To František Palacký považoval za poddanost říši, ale ta se ve skutečnosti utvořila až tím, když roku 1002 přijal Čechy v léno od římského krále Jindřicha II. dočasný několikaměsíční vládce dosazený z Polska, opilec a neschopný muž Vladivoj. Takzvaně ohnul před králem koleno. Na něj se dá svést „zaprodání“ Čech Němcům. Potvrdil ho pak i vykastrovaný Přemyslovec Jaromír roku 1004, když se dostal z vůle římského krále k moci. Také přijal Čechy v léno. A bylo dokonáno.
Národní obrozenci pak snadno odvodili, že díky přítomnosti Čech ve svazku Svaté říše římské jsme se dostali do vleku Němců, které vlastně trvalo až do jejich současnosti. Takové věci už naštěstí ani dnešní učebnice netvrdí.
Výhodné společenství států
Placení tributu však nevytváří silnou závislost či podřízenost. Jde pouze o zaplacení slabšího spojence tomu silnějšímu za ochranu a za to, že ten silnější nebude útočit. Dalo se tak vytvořit výhodné spojenectví a nebylo na tom nic zahanbujícího. V tomto směru jsou tedy svatý Václav i jeho bratr Boleslav z obliga. Naopak přijetí v léno už samozřejmě závislost vytvořilo, takže ano, od 11. století jsme se stali součástí Svaté říše římské, což třeba sousední státy Polsko a Uhry nikdy nepřijaly a uchovaly si nezávislost.
Nicméně tento vstup do společenství říšských knížat nám přinesl jistě více výhod než trápení. Římští králové sice často chtěli ovlivňovat dění u nás, ale nikdy se jim to nepodařilo dlouhodobě. A podobně mluvili i do vnitřních sporů Polákům a Uhrům. Navíc se česká knížata (a později králové) mohla účastnit říšských sněmů, promlouvat do politického dění, získat výhodný úřad kurfiřta (volitele římského krále), až se nakonec Karel IV. jako český král stal dokonce císařem. Systém Svaté říše římské byl natolik složitý a neobvyklý, že nevytvářel takovou podřízenost, jakou známe v případě mocností typu Francie a Anglie. Římský král byl volený a ne dědičný. I díky tomu šlo spíše o spolek států než o centralizovaný státní aparát.
Na účast v říši se pak určitě nedá svést dění v raném novověku a vláda Habsburků od roku 1526. Ti totiž úplně stejně ovládli i nezávislé Uherské království, které pak mělo politicky téměř totožný osud, jen se jim tam do toho ještě připletli z Balkánu útočící osmanští Turci.
__________________________________
Další literatura:
Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk: Slavníkovci, Praha 2004
Třeštík, Dušan: Proč byli vyvražděni Slavníkovci, in: Slavníkovci v českých dějinách, Kutná Hora 2007
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců (530–935), Praha 1997
Wihoda, Martin: Morava v době knížecí (906–1197), Praha 2010
Galuška, Luděk: Slované, stopy předků, O Moravě v 6.–10. století, Brno 2017
