První český král Vratislav čelil vzpouře vlastního syna, který ve vzteku zabil jeho oblíbence

Vratislav oblehl v létě roku 1091 na brněnském hradě (tehdy ještě na Starém Brně) svého bratra Konráda, který protestoval proti udělování moravských údělů královým synům namísto potomkům moravských Přemyslovců. A právě v ležení před hradem se král pohádal se svým prvorozeným synem Břetislavem. Podle historika Josefa Žemličky prozradily tyto události slabiny Vratislavovy dlouhé vlády. Pravda, vnitřní české poměry se bortily jako domeček z karet. Ale přiznejme si, že bylo v dějinách poměrně málo období, kdy se české poměry nebortily. V tomto ohledu nejsme v Evropě (a vlastně ani ve světě) nijak ojedinělí. Otázkou je, nakolik na tom nesl vinu král Vratislav. On sám bývá označován jako uvážlivý houževnatý politik, jenž se nenechal snadno zdeptat prohrami. Naopak o jeho nejstarším synovi Břetislavovi (II.) kolovaly pověsti, jak je prchlivý, podezíravý a žárlivý.

Jádrem Břetislavova odporu byl strach o nástupnictví. Byl totiž sice královým nejstarším synem, ale jeho matka Adléta Uherská už byla skoro 30 let po smrti a na Pražském hradě nyní vládla po králově boku Břetislavova macecha Svatava Polská, která dala králi čtyři další syny a nyní je u krále protlačovala, zatímco nevlastního Břetislava se snažila očernit, jak mohla. Svou prchlivou povahou jí k tomu ovšem dával mnoho příležitostí.

Jak tedy mohl vypadat jejich „smiřovací“ rozhovor před Brnem, když Vratislav dostal strach, že by se syn Břetislav mohl spojit s bratrem Konrádem proti němu samému.

Vítej v mém stanu, synu. Posaď se.

Nebudu sedět. V přítomnosti krále se přece stojí nebo klečí. A mě se klekat nechce.

Snažíš se mi vysmívat, když jsme zde sami? Moc ti to nejde. Stůj tedy, jestli ti to působí potěšení. Prý jsi zase nechal prchlivost, aby zacloumala tvou slabou vůlí a dal jsi zabít mého oblíbeného důvěrníka Zderada. Máš k tomu nějaké vysvětlení?

Ani tvá blahosklonnost k ničemu není, milovaný otče. Jistěže jsem nechal zabít Zderada, všichni v táboře to viděli a nikdo nic nenamítal. Vždyť mě tolikrát urazil.

Slyšel jsem. Řekl ti, ať si postavíš se svými lidmi stany u řeky, protože se v létě rád koupeš. To určitě stálo za to, abys ho vylákal ven, hodil po něm rukavici, vzkřikl: „Hle, důvěru, kterou jsem ti slíbil, odvolávám,“ pak hrdinně uprchl na koni a nechal své kumpány, ať ho ubodají kopím. Vskutku důkaz odvahy.

Víš dobře, na co tím koupáním narážel. Nemůžu za to, že jednou při koupání v řece nás překvapili nepřátelé, mnoho mých mužů zabili a já sotva unikl smrti. Ale odmítám, že jsem Zderada zabil z prchlivosti. Byl to promyšlený čin, jenž schválil i tvůj bratr Konrád.

Vím, byla u mě jeho žena Virpirka a prosila mě, abych se s vámi dohodl. S vámi! S tebou a mým bratrem Konrádem. Od kdy jsi na jeho straně proti mně? Možná ti trochu uniklo, že jsme tu proto, abychom dobyli jeho hrad, vypořádali se s jeho vzdorem a zajistili nástupnictví tobě a tvým bratrům. Co zatemnilo tvou mysl, že jsi zapomněl stát na mé straně a přidal ses k nepříteli?

Určitě mi chceš zajistit nástupnictví? Nemám být náhodou vynechán. Vím dobře, že tě ta polská čubka Svatava přesvědčila, aby na knížecí stolec usedli její bastardi, mí nevlastní bratři. Proč dostal Boleslav Olomoucko? Co mám dostat já? Dýku do zad?

Víš toho nějak moc. Možná měla královna pravdu a měl jsem tě opravdu odstranit. Ale nic takového jsem neudělal. A dej si dobrý pozor, jak mluvíš o královně Svatavě, svojí milující matce, nebo s tebou naložím tak, jak jsi naložil se Zderadem, jen to bude víc bolet.

Není mou matkou a ty to dobře víš. Kdyby žila má matka Adléta, dcera uherského krále Ondřeje, nikdy by nepřipustila, aby v téhle zemi vládl takový zmatek. Nikdo tě tady nemá rád, slyšíš mě? Nikdo. Tebe i s celou tvou slavnou královskou korunou získanou za poklonkování římskému králi. Odkdy ten má co mluvit do toho, kdo a jak má v Čechách vládnout? Pošlapáváš stará práva českých velmožů a to se ti vymstí. Na tvou královskou korunu tady každý plivne. Proč ti místo toho nedal nějaké země, když jsi byl jeho věrný spojenec, co? Kde je východní marka, Míšeňsko nebo část Saska? Získal jsi jenom prťavou Lužici a tu jsi musel dát věnem Wiprechtovi z Grojče, když se ženil s mojí drahou sestřičkou.

Skončil jsi synu? Už nechceš nic dodat? Máš veliké štěstí, že už mi je skoro šedesát a na rozdíl od tebe nejdřív přemýšlím a potom jednám. Stínání hlav už se mi omrzelo, proto tu tvou ponechám zatím na krku. Ostatně, možná z tebe brzy bude kníže, tak bychom si mohli vyjasnit pár věcí týkajících se vlády a politiky. Vyčítáš mi zmatek v zemi a odvoláváš se na svoji dávno mrtvou matku. Přitom se podívej, jak skončil tvůj děd uherský král Ondřej. Při útěku před vlastním bratrem Bélou byl zraněn, zajat a brzy na to umřel. Vláda není jen sladký med a dokáže být pěkně nebezpečná. Vždy se najde někdo, kdo s tebou nesouhlasí a chce tě zabít.

Jenže u nás to není jen někdo. Prakticky nikdo už nestojí na tvé straně.

To bych neřekl, tak to vidíš jenom ty ve své zaslepenosti. Ano, asi budu přinucen k nějakým ústupkům, ale na to jsem si už zvykl. Vrátím se však zpět k tebou proklínané koruně a spojenectví s římským králem Jindřichem. Je pravda, že jsem od něho očekával mnohem větší odměny, když jsem vždy věrně stál na jeho straně při sporech s papežem a říšskými vévody, kteří proti němu nejednou postavili nějakého bezvýznamného vzdorokrále. Jako jeden z mála jsem osvědčil svou věrnost i v dobách, kdy Jindřich zrovna prohrával.

Vzpomínám si, že často nebylo moc jasné, kdo je zrovna král a kdo papež. Když si král zvolil „svého“ papeže, zatímco druhý papež podpořil „svého“ krále díky rebelům v říši.

Tak vidíš a já jsem neochvějně stál Jindřichovi po boku. Vím, že asi vůbec netušíš, co je to věrnost zásadám, ale já zkrátka nechtěl zrazovat a přebíhat na různé strany, jak to dělali ostatní. Pravdou je, že jsem od Jindřicha očekával víc než královskou korunu, ale bohužel vůle králů je vrtkavá, vůle císařů ještě vrtkavější. Přesto toho nelituji. Polsko i Uhry získaly svou korunu už dávno, když se mí i tví předkové mezi sebou zrovna přeli o svůj vlastní vliv v zemi a vyvolávali vnitřní spory, které zpupně označovali za veledůležité české záležitosti. Proto odmítám podlehnout nějakým tlakům veledůležitých českých velmožů a prosadím povýšení pro dobro naší země za každou cenu. Když se budeme mezi sebou neustále dohadovat, budeme všem jen pro smích a nevytěžíme z toho vůbec nic.

Jako bys nevěděl, že tvá koruna, na rozdíl od polské či uherské, vůbec neosvobozuje krále z moci císaře. Naštěstí je udělena pouze pro tvoji velectěnou osobu a nikdo ji po tobě nezdědí, protože ji nikdo zdědit nechce. Na rozdíl od tebe se tady nikdo nepostaví tak tvrdohlavě vůli českých velmožů, protože by tím oslabil vlastní zemi. Mělo vůbec smysl se kvůli ní tak snažit a nechat českou krev prolévat na cizích bojištích?

Jistěže to mělo smysl. Nikdo už mi neupře, že jsem první český král v dějinách. No dobrá, budu mluvit vážně. Kdyby prohlédla zaslepená prasečí očka našich skvělých velmožů a s nimi i tvá a tvých bratrů, tak ta koruna nemusela být jen pro mě. Čechy se mohly stát tradičním královstvím a postavit se na úroveň Polska i Uher. Ale když ji všichni tak sveřepě odmítáte, císař Jindřich ani nikdo další vám ji určitě nebude vnucovat.

(O zisku Vratislavovy koruny se více dočtete v článku Koruna Vratislava II. proti vůli velmožů.)

A to se podle tebe máme plazit před císařem a zapomenout na zákony našich předků, které nám odkázal už Přemysl Oráč? Chtěl bys jen tak vzít českým velmožům právo, aby mohli volit českého knížete, a ještě by tě za to měli mít rádi? Kdyby byli ovšem prozíraví, jak ty říkáš.

Sarkasmus ti opravdu moc nejde, synu. Nechceš mi náhodou ještě připomenout, že jsem neuváženě přestěhoval sídlo českého vládce na Vyšehrad z Pražského hradu, kde stojí kamenný stolec našich předků a kde se vlastně zrodila vláda české země? Ale no tak! Neslyšíš, jak hloupě a pateticky to zní. Kníže české země. Z neustálého lpění na tradicích se mi dělá špatně. Co nám ta tradice přinese? Právo českých předáků na volbu knížete? Stejně je to jen formalita, když potvrzují nejstaršího z Přemyslova rodu. Tvůj děd, po němž jsi dostal jméno Břetislav, to tak stanovil a nikdo nic nenamítal. (O Břetislavovi I. si můžete více přečíst v článku o jeho nástupu k moci Slepý kastrát Jaromír vs. mladý Břetislav zvaný český Achilles.)

Pravda, velmožové se tomu mohou vzepřít. Ale v čem je podle tebe výhoda, když se hádají mezi sebou, každý z nich podporuje jiného knížete a vyřizují si účty válkou, aby někoho milostivě dosadili na knížecí kamenný stolec? Opravdu je tahle tradice prospěšná naší drahé zemi? Skutečně posílí české pozice v říši či vůči našim sousedům? Jenže nad tím ty ani naši slavní velmožové nepřemýšlíte. Pořád máte jenom strach, aby vám náhodou někdo nesáhl na vaše prastaré české tradice a nikdo by po vás nemohl chtít, abyste se náhodou museli poklonit před císařem. Raději byste mu naplivali do tváře a křičeli něco o českých právech a sklonili se teprve tehdy, až by to tady zase vyplenil a mohl si bez problémů diktovat podmínky.

Nebo byste chtěli celou slavnou silou českých zbraní vzdorovat římské říši a na hlavu ji porazit? Ptám se, proč to tedy někdo z vás už dávno neudělal, když jste všichni tak chytří? Mohli bychom třeba z pražského kamenného stolce ovládat celý svět, co říkáte?

Říkám, že už tě odmítám poslouchat, když takhle pliveš na celou svoji zem a věrnou družinu, která tě provázela do válek za císařovy zájmy. Odcházím a podmínky smíru si domluv s Konrádem.

Ještě počkej. Chci jen, abys věděl, že mě ta koruna opravdu tíží. Vím, že české království zemře spolu se mnou. Jen doufám, že se časem někdo z vás, mých potomků, poučí z mých chyb a dokáže zjednat české zemi čestné postavení, jaké jí právem náleží. A teď už jdi, propouštím tě.

Král Vratislav skutečně dojednal smír s Konrádem i Břetislavem, protože mu nic jiného nezbývalo. Břetislav však hned poté co nejrychleji odjel na Hradecko. Zřejmě měl z otce přeci jen trochu strach. O chvíli později (11. srpna 1091) zemřel nečekaně Vratislavův syn Boleslav, jenž byl nejstarší po Břetislavovi, tedy nejstarší ze synů královny Svatavy a měl se podle jejího přání stát knížetem. Břetislavovi se ulevilo, protože měl pocit, že jeho cestu na knížecí stolec už nic nemůže zmařit. Jenže Vratislav náhle nečekaně jmenoval svým nástupcem Konráda Brněnského, jehož hrad předtím obléhal.

Král byl skutečně dost silný a v rozhodující chvíli se na jeho stranu proti Břetislavovi postavila většina českých velmožů. Konrád se skutečně stal knížetem, když Vratislav následujícího roku (v lednu 1092) zemřel. Byl tím ostatně dodržen stařešinský řád vyhlášený kdysi Břetislavem I., že má v zemi vládnout vždy ten nejstarší žijící člen rodu Přemyslovců. Nicméně Konrád následoval svého bratra na onen svět velice brzy, už v září téhož roku. A tehdy přišla Břetislavova chvíle, aby usedl na knížecí stolec. Ale to už je zase jiný příběh. O jeho neslavném konci po osmileté vládě si můžete přečíst v článku Kdo chtěl zabít knížete Břetislava?

Dodatek na konec

Tento pozoruhodný iluminovaný rukopis dostal Vratislav II. při příležitosti své korunovace v Čechách roku 1086. Byl zhotoven pravděpodobně v Řezně a vyzdoben nádhernými iluminacemi, jež v té době nemají u nás obdobu. Král nechal uložit kodex na ve své oblíbené kapitule na Vyšehradě, kterou všemožně podporoval, a dokonce se na Vyšehrad sám přestěhoval. To bylo mnohými chápáno jako zrada na českých tradicích, protože tím český vládce opustil pradávné sídlo Přemyslovců – Pražský hrad. Evangelistář obsahuje úryvky z Nového zákona.

___________________________________________________________

Literatura:

Wihoda, Martin: První česká království, sborník Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Praha NLN 2015

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha NLN 1999

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí, 906–1197, Praha NLN 2010