Trapná selhání vojevůdců vedla ke smrti tisíců lidí. Zmatky, hádky i střelba do vlastních řad

Vybrali jsme pro vás několik zajímavých příkladů, kdy selhání velení vedlo k neodvratné porážce, ale v historii bychom jich samozřejmě našli mnohem více a některé z nich už jsem popsal ve svých článcích. Můžeme zmínit například zbrklost podplukovníka Custera u Little Bighornu (1876), zarputilost a naivitu křižáckých vůdců u Hattínu (1187, více v článku Saladin využil hádky křesťanů), podcenění ruské zimy u jinak geniálního stratéga Napoleona Bonaparta (1812, viz Bitva na Berezině) nebo na víru v „neporazitelnost“ rytířské jízdy u Kresčaku (1346, více v článku Veďte mě přímo do boje!) či ve švýcarských horách u Morgartenu (1315). Na zkáze páté křížové výpravy roku 1221 se zase podepsala neschopnost velení dospět k účinné dohodě. O špatném odhadu křižáckých vojevůdců proti husitům jsem už také několikrát psal (viz například Taktika husitů proti prvním křížovým výpravám), ale tady se můžeme ptát, jestli šlo více o selhání křižáků, nebo geniální (překvapivé a úspěšné) tahy husitských hejtmanů. Ne každá porážka musí být důsledkem neschopnosti, někdy vás zkrátka chytrý protivník přechytračí.

Když si odmyslíme prostý fakt, že jakýkoliv střet armád znamená z taktického hlediska vlastně čekání na protivníkovu chybu, tak některá selhání jsou skutečně fatální a jde s odpuštěním o donebevolající blbost. Ve starších dobách ji často zavinila nekompetentnost vrchních velitelů, protože do těchto funkcí byli jmenováni lidé ne podle schopností, nýbrž urozenosti. Také případy, kdy se sám panovník rozhodl získat válečnou slávu, ač do té doby třeba jen seděl na svém zlatém trůně a pořádal diplomatické večírky, končívaly tragicky. Jindy se stalo, že se poměrně schopný velitel v poli dočkal povýšení do štábu a ukázalo se, že si s novými úkoly a vyšší zodpovědností prostě nedokáže poradit.

A nakonec je třeba vzít v úvahu, že i jinak vynikající velitelé jsou stále jen lidé, kteří trpí lidskými nedostatky a ty se pak dále promítají do kvality jejich velení. Je sice smutné, když je tolik lidských životů zmařeno kvůli hádavosti, pýše, zlosti či lenosti, leč ve vojenském řemesle se to stávalo a stále stává poměrně často.

Nyní tedy přejdeme k čtyřem zajímavým, místy až trochu úsměvným (kdyby se tedy nejednalo o lidské životy) případům, kdy na velitelských pozicích stáli nesprávní lidé, nebo v té chvíli zkrátka nečekaně selhali.

1. Josef II. • Karansebes, 1788

Císař Josef II. se stal známým osvícenským reformátorem, ale jako vojevůdce ve válkách s Turky jednoznačně selhal. Tažení v roce 1788 začal tím, že nechal postavit vojenský tábor poblíž Bělehradu v oblasti postižené malárií. Onemocnělo 172 000 vojáků a z nich pak 33 000 zemřelo. Ostatně ani sám vladař chorobě neunikl a jeho tělo už nedokázalo pořádně udržet potravu. Proto pil jen doušky vody a viditelně strádal. V tomto stavu musel činit vojenská rozhodnutí, ale neodradilo ho to. Když zaslechl, že se blíží turecká armáda, okamžitě jí vytáhl s plnou polovinou vojska vstříc.

Nicméně Josef zjevně neznal animozitu, která panovala mezi jeho jednotkami. Nechal pochodovat kolonu svých rakouských střelců, které na křídlech chránili hrdí husaři. Turci stáli ještě hodně daleko, když rakouské vojsko překročilo most u města Karansebes. Na kraj už padla tma, a tak se husaři zastavili, aby si koupili nějaký alkohol na večerní posílení. Nicméně pěšáci měli také žízeň a domáhali se také nákupu zásob od místních obchodníků. Jenže arogantní husaři je odháněli, a tak si střelci chtěli vylít zlost laciným vtípkem. Začali vykřikovat: „Turci! Turci!“ a předstírali, že čelí nočnímu přepadu. Husarům to připadalo vtipné, a tak se přidali a ještě u toho párkrát vystřelili, aby tu srandu trochu podpořili.

Výsledek si možná dokážete představit. Vojáci v zadních řadách neměli ponětí, co se děje, a tak propadli panice chvíli poté, co uslyšeli křik a střelbu. Ve tmě si nebyli jistí, kdo je přítel a kdo nepřítel, tudíž po sobě pro jistotu začali vzájemně střílet. Důstojníci věděli, že zmatek k ničemu nevede, i kdyby byl útok Turků skutečný, takže pobíhali mezi vojáky a snažili se je zastavit výkřiky: „Halt! Halt!“ (česky „Stop! Stop!“). Jenže bohužel spousta vojáků v mnohonárodnostní habsburské armádě němčinu moc neovládala, a tak jim ty výkřiky připadaly jako: „Allah! Allah!“ Zmatek se ještě znásobil, nosiči odhazovali věci, vojáci se vrhali do „bezpečí“ na stranu od cesty, někteří odstrkávali své spolubojovníky natolik vehementně, až jich spousta spadla do řeky Timis a celkově se všichni svorně rozutekli, jak jen to šlo.

V řece ostatně skončil i sám císař, jehož kočár tam strhl dav. Josef II. ještě statečně nasedl na koně a snažil se dát prchající vojsko dohromady, ale marně. V noční krajině tu zůstalo trčet jen pár opuštěných rakouských kanónů. Ze tmy se ozýval křik: „Turci jsou tady, vše je ztraceno, zachraň se, kdo můžeš!“ Za svítání pak císař zjistil, že Rakušané ztratili asi 10 tisíc mužů, které zabili nebo zranili vlastní spolubojovníci. Turci nemuseli ani hnout prstem.

2. lord Byron • Marston Moor, 1644

V anglické občanské válce se chystal zásadní střet mezi královským vojskem Karla I. a republikánským vojskem Olivera Cromwella. Ten zavedl Armádu nového typu (viz HV II/2015) založenou na silné roli takzvané železné jízdy. Jeho kavalerie se stala pověstným kladivem a obnovovala slávu středověkých rytířů. U Marston Moor roku 1644 velel královým vojům princ Rupert, mimochodem syn někdejšího českého zimního krále Fridricha Falckého. Pravé křídlo dostal na starosti lord Byron, který měl čelit právě železné jízdě vedené samotným Cromwellem. Byron bohužel musel počítat s bojem proti přesile – s asi 2 600 muži se měl střetnout se zhruba 5 000 republikánskými vojáky.

Proto princ Rupert naordinoval Byronovi přísnou defenzivní taktiku. V přední řadě promíchal jezdce a mušketýry a postavil je tak, aby přibližující se Cromwellovi jezdci museli projet zpomalujícím bahnem lemovaným příkopy. K 1 500 mušketýrům se přidalo pár děl, takže útočící jezdci by dostali notnou dávku olova a kamene, než by se dostali k Byronovým mužům. Dopadli by jako Francouzi u Kresčaku a Agincourtu. Jenže k tomu nedošlo.

Byron totiž čekal ve skrytu příliš dlouho a tlačili na něj natěšení mladí kavalíři z královského vojska, kteří se těšili na skvělý boj a mnozí s napětím čekali na svůj první životní střet s nepřítelem. Neustále se ptali Byrona, proč musí útrpně čekat, když je nepřítel ostřeluje. Pak se konečně proti nim vyhrnula dlouho očekávaná Cromwellova železná jízda, ale Byronovi v té chvíli ruply nervy. Namísto rozumného vyčkávání vydal povel k útoku.

Královští kavalíři se vyhrnuli z úkrytů, nasedli na koně a rozjeli se vpřed skrz močál a příkopy, které měly zadržet Cromwella. Teď byli ovšem zpomaleni oni, střelci nemohli střílet, aby nezasáhli vlastní jezdce, a tak střet skončil očekávaným masakrem královských. Vítězní Cromwellovi jezdci poté projeli pravým křídlem a dostali se do týla hlavní Rupertovy armády. Tím pronikli a zezadu napadli ještě levé křídlo generála Goringa, který do té doby vítězil.

Byronova zbrklost tak možná rozhodla o osudu celé občanské války, kterou král Karel I. zaplatil životem na popravišti.

3. Rehnskiöld a Lewenhaupt • Poltava, 1709

Bídnou porážku do té doby vítězícího švédského krále Karla XII. u Poltavy (více v HV VI/2015) zapříčinily mimo jiné i spory dvou vysokých důstojníků, kteří se vzájemně nenáviděli. Vrchním velitelem švédského vojska se stal po vážném zranění krále Karla polní maršál Rehnskiöld, voják tělem i duší, který si za devět let ruských válečných tažení ani jednou nevzal dovolenou. Snad kvůli přepracovanosti si ani sám nebyl vědom, jak se stává podrážděným a nervózním člověkem. Nedostatek spánku, stres a bídná vojenská strava udělá své.

Rehnskiöldovo podráždění směřovalo především proti nenáviděnému plukovníkovi Lewenhauptovi, veliteli pěchoty. Tento akademicky vzdělaný člověk, jemuž vojáci pro jeho učenost říkali Latinský plukovník, trpěl hlubokými depresemi a všude viděl spiknutí proti sobě. Neměl žádné opravdové přátele, ale pokud se spoléhal jen sám na sebe, byl to odvážný a schopný velitel. Rehnskiölda však pochopitelně nenáviděl stejně hluboce, jako on jeho.

Tak se bohužel pro Švédy stalo, že při plánování útoku Rehnskiöld záměrně neinformoval o svých plánech Lewenhaupta, což ovšem král Karel nevěděl. Namísto veliteli pěchoty prozradil detaily pouze plukovníku Siegrothovi, který zastával funkci velitele štábu a toho dne měl službu jako plukovník dne. Jenže Siegroth padl hned na počátku bitvy.

Lewenhaupt tedy o plánech nic nevěděl a z vlastní iniciativy přesunul svých 2 400 pěšáků k ruskému táboru, kde přebývalo asi 40 tisíc vojáků. I přesto, že čelil těžké palbě, se mu podařilo obsadit dvě ruské reduty na jižní straně. A to bez jezdců a děl. Právě se chystal dobýt a rozbít ochrannou hradbu ruského tábora, když přijel posel s Rehnskiöldovým rozkazem k návratu. Byl vzteky bez sebe, že se mu jeho vnitřní nepřítel pokouší naschvál zabránit ve slávě v okamžiku triumfu. Leč musel uposlechnout a tvrdě si stěžoval králi Karlovi.

Rehnskiöldovi se zatím situace vymkla z rukou a chtěl bitvu odvolat. Jenže v čele armády pochodovala Lewenhauptova pěchota a ta se chystala zaútočit. Rehnskiöld ho chtěl později obvinit ze zrady, ale Lewenhaupt prohlašoval, že dostal z týla (od krále či Rehnskiölda) rozkaz k útoku. Každopádně kvůli tomuto zdržení švédské pěchoty už Rusové zaútočili a bitvě se vyhnout nedalo.

Lewenhaupt nyní čelil s 5 000 tisíci muži ruské přesile asi 24 000 vojáků. Přesto švédští pěšáci odvážně pochodovali vstříc ruským dělům a podařilo se jim s neuvěřitelnou statečností prorazit bajonety první ruskou linii. Nyní stačilo, aby jejich průlom podpořila jízda a ruská armáda se mohla rozpadnout. Jenže Rehnskiöld už byl v té chvíli mimo hru. Místo velení jízdě se věnoval vlastním psychickým problémům a mučil se vnitřní nejistotou. Příležitost zůstala promarněna a Rusové se stačili ze šoku vzpamatovat. Polovina oslabené švédské pěchoty padla a druhá zůstala oddělená od zbytku armády. Nezbývalo než vzít nohy na ramena. Lewenhaupt ještě stihl zařídit převoz zraněného krále mimo dosah Rusů, zatímco Rehnskiöld padl do zajetí. I sám velitel pěchoty byl nakonec natolik sklíčen frustrující situací, že se se zbytkem vojska vzdal. Jen král Karel se zachránil v tureckém exilu.

4. Nikeforos • Pliska, 811

V dobách rozkvětu Byzantské říše se císař Nikeforos (vládl 802–811) rozhodl jednou provždy vypořádat s nájezdy Bulharů a vypravil se na trestnou výpravu proti příliš agresivnímu chánu Krumovi. Sebral vojsko takřka z celé Byzance, takže pod jeho korouhvemi pochodovalo asi 70 tisíc vojáků. Krum se chtěl vzdát, ale Nikeforos to nepřijal – potřeboval absolutní pokoření protivníka. Vytáhl proti jeho hlavnímu městu jménem Pliska, kterou do základu vypálil (ostatně byla celá postavená ze dřeva a hlíny) a získal bohatou kořist z chánovy pokladnice.

Jenže Krum zahnaný do úzkých se ještě nepovažoval za poraženého, stáhl se do hor na severu a naverboval tam obrovskou armádu z Avarů a dalších kmenů, jejichž bojovníky připojil ke svým Bulharům. Ani tak se ovšem nemohl početně rovnat Byzantincům. Musel tedy nalákat císaře do pasti a ten byl v té chvíli už natolik opojen vítězstvím, že zanedbával i základní opatrnost. Opomněl i posílat zvědy, a tak se poněkud naivně chytil.

Nejhorší pastí pro pochodující roztažené vojsko je úzké údolí a Bulhaři jedno takové našli nedaleko zničené Plisky. Na jedné straně postavili dřevěnou palisádu a pak stačilo jen čekat. Jakmile mohutná byzantská armáda napochodovala dovnitř, uzavřeli Bulhaři údolí palisádou i z druhé strany. Chycené vojsko sice nemohlo rozvinout těžkou jízdu (byzantské katafrakty), ale přesto tu stále byla šance se přes palisády probít. Avšak císař zůstal jako paralyzovaný ve strachu před bulharskými divochy. Jeho zdánlivý triumf se měnil v krach a on dva dny tábořil v údolí neschopen jakékoliv akce. Nepomohlo přesvědčování byzantských důstojníků ani prosby jeho syna Stauricia.

Třetí noc pak chán Krum nechal bít své bojovníky na štíty, aby Byzantince řádně vystrašil a demoralizoval. Pak zaměřil svůj útok na císařské stany a přilehlý tábor. Překvapivému nočnímu přepadu nešlo odolat. Nikeforos padl hned v první vlně, tisíce jeho vojáků se pak utopilo v bahnitém řečišti, kam je Bulhaři zahnali. Nepřežili ani ti, kteří se chtěli zachránit přelezením dřevěné palisády, protože chán tam nechal za ty dva dny vykopat hluboký příkop. Nakonec se Byzantincům podařilo klády zapálit a část vojáků přeci jen unikla kolem příkopu. Nicméně šlo o ubohé zbytky z nejmocnější armády, jakou viděl svět od pádu antického Říma. Zahynula tam veškerá elita celého byzantského vojenského systému, který se pak musel tvořit úplně od začátku.

_____________________________________________________

Literatura:

Regan, Geoffrey: Guinessova kniha válečných omylů, 1. díl, Praha 1993

Kol. autorů: Největší bitvy, Burda Praha 2016