Taktika husitů proti prvním křížovým výpravám. Žižka unikal z pastí a překvapoval nepřítele

Do Čech dorazily celkem čtyři křížové výpravy, z nichž musíme odlišit ty první dvě, které se konaly hned na začátku husitských válek v letech 1420 a 1421, od posledních dvou v letech 1427 a 1431, které už byly spíše zoufalým výkřikem do tmy. Proto si probereme v tomto článku ty první dvě, v nichž sehrál hlavní roli jednooký a později už slepý hejtman Žižka.

Na počátku se vypravovali křižáci do Čech plní odhodlání a očekávání snadného vítězství. Vůbec si nepřipouštěli, že by snad mohli utrpět porážku a těšili se na snadno získanou kořist v bohaté Praze i v dalších městech království. Byť při druhé výpravě už byl jistý respekt patrný, spousta křižáků stále věřila, že neúspěch při té první přišel kvůli nešťastné shodě okolností. O událostech předcházejících oběma výpravám, stejně jako zasazení do historického kontextu dalších událostí husitských válek se dočtete v článcích Nástup Žižky k moci a Nekompromisní vláda slepého hejtmana.

Nicméně prvním dvěma křížovým výpravám musel husité zvolit opatrnější taktiku, zatímco později už stačila rychlost a silný úder, aby se těžce „slepená“ kruciáta rozsypala jako domeček z karet. Neexistovala sice žádná „osvědčená protikřižácká taktika“, přesto můžeme najít jistý společný jmenovatel všech husitských vítězství nad křižáky – rychlý přesun vojska a následný překvapivý úder. Útok na nepřipraveného nepřítele bývá snadnou záležitostí.

Janu Žižkovi se sice v obecném povědomí připisuje hlavně použití vozové hradby, ale ve skutečnosti byl mistrem spíše v improvizaci, správném „čtení“ terénu, odhadnutí silných stránek svých mužů a slabin nepřítele. To ve výsledku znamenalo, že jeho síla spočívala v nevyzpytatelnosti – protivník nemohl tušit, odkud na něj udeří.

1. křížová výprava • 1420

Situace na jaře roku 1420 se pro husitské hnutí nevyvíjela vůbec příznivě. Římský a uherský král Zikmund Lucemburský proti kališníkům svolal křížovou výpravu. Původně zde chtěl převzít českou korunu, na níž měl jako poslední žijící syn Karla IV. nezpochybnitelný nárok. Jenže se stavěl velmi vyhýbavě k otázce přijetí kalicha, což mu radikálně smýšlející čeští husité nehodlali tolerovat. Svým diplomatickým postojem si naklonil některé umírněnější kališnické pány, obzvlášť ty z Moravy, ale Praha plná revolučních myšlenek mu odmítla otevřít brány. Proto se jí obloukem vyhnul a zamířil z Brna přímo do slezské Vratislavi, kde nechal přečíst bulu papeže Martina V. Omnium plasmatoris Domini, v níž vyhlásil křížové tažení proti husitství. O husitských válkách z pohledu Zikmunda Lucemburského se dočtete ve stejnojmenném článku.

Tím překvapil české pány, kteří takový zásah nečekali. Nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, dosud věrný králův příznivec, se rozjel do Prahy. V dubnu se oficiálně spojil s Pražany, jimž vydal do rukou Pražský hrad, do té doby držený královskou posádkou. Jenže tento nestálý mocný šlechtic vydržel na straně Prahy pouhých sedmnáct dnů. Mezitím se totiž rovnováha sil vychýlila ve prospěch Zikmunda. Když se počátkem května pohnul se svými vojsky z Vratislavi, tak bez problémů dobyl Hradec Králové a usídlil se v Kutné Hoře, bohaté stříbronosné pokladnici Českého království.

Většina velkých měst i pánů obojího vyznání stála proti Praze, ač reptala proti vměšování cizích křižáků. Proti Zikmundovi se postavil jen nedávno založený Tábor a vyhnanci z východočeského svazu orebitů, kteří se po ztrátě Hradce Králové uchýlili do pražského azylu. Čeněk z Vartenberka tak vyhodnotil situaci jako beznadějnou, zradil Pražany a lstí opět vydal Pražský hrad do rukou Zikmundových příznivců a sám se vrátil po bok římského krále.

Husité se rozhodli, že Pražský hrad musí získat zpět, proto ho 28. května oblehli. Jenže na tomto místě se kupodivu podařil úspěšný vojenský manévr Zikmundovi, i když ho měl asi spíš na svědomí hlavní velitel jeho vojsk Florenťan Fillipo Scolari, zvaný Pippo Spano, který předstíral klamný útok na obléhající vojsko, čímž upoutal pozornost husitů. Ti porušili pevné obležení, takže se do hradu podařilo proniknout připraveným Zikmundovým vozům se zásobami jídla i prachu do děl. Levý břeh Vltavy tím byl pro husity ztracený, zatímco na pravém břehu se Staré a Nové Město pražské o to více chystaly k obraně.

Šlo však o poslední Zikmundův úspěch. Žižka reagoval tím, že začal budovat opevnění na hoře Vítkov, protože pochopil, že po ztrátě všech pevností na kopcích okolo hradeb (Pražský hrad, Vyšehrad) musí husité ovládat alespoň východní předpolí Prahy. Navíc se z Vítkova daly kontrolovat a chránit přístupové cesty k Praze, kterými mohly proudit zásoby jídla. Klíčové bylo, že se blížil čas žní a tedy jedinečná možnost, jak metropoli připravit na dlouhé obléhání.

Situace se postupně začala obracet proti křižákům. Na jihu neuspěl se záškodnickou akcí mladý Oldřich z Rožmberka, který také přešel od kalichu ke králi. Chtěl napadnout oslabený Tábor, odkud odešli muži na pomoc Praze, ale hejtman Mikuláš z Husi jeho úmysl včas zjistil a překvapivým útokem 30. června 1420 Oldřichovo malé vojsko rozprášil. O čtyři dny dříve dobyli východočeští husité zpět i svůj Hradec Králové. Nešlo o žádné obléhání, ale prostě o převrat domluvený uvnitř hradeb města. To donutilo Zikmunda, aby se konečně pohnul z Kutné Hory na Pražský hrad. Obrovské křižácké vojsko se rozložilo kolem Prahy, ale na úplné obležení pražských měst mělo přece jen málo mužů. Žižka stále kontroloval z Vítkova východní oblast.

Pippo Spano si dobře uvědomoval, že křižáci nemají sílu na přímou zteč hradeb. Mohl sice ostřelovat město z děl umístěných na Pražském hradě, ale to by nepomohlo, protože z té strany bránila proniknutí do města řeka Vltava. Jen by si tím znepřátelil české a moravské pány, které měl z velké části na své straně.

Proto zbývala jediná možnost – obléhání a vyhladovění. To znamenalo ovládnout Vítkov ještě před sklizní. Rozhodující útok na tamní pevnůstku měl přijít nečekaně a 14. července ho vedl Heinrich z Isenburgu v čele několika stovek rakouských a míšeňských rytířů. Přebrodili Vltavu u Libně a přijeli k vinici pod Vítkovem zvané Na ohradě. Vybrali si nejmírnější možný svah a rozjeli se proti Žižkou zbudovanému dřevěnému opevnění, které osobně bránil táborský jednooký hejtman s 26 muži a 3 ženami. Ukázalo se, jak Žižka skvěle zvolil terén, protože křižáky zradily těžké zbroje, pod jejichž vahou koně do kopce sotva sípali. Unavení a ostřelovaní šípy tak rytíři dojeli k dřevěným hradbám, které se pokoušeli zdolat. Žižkova malá posádka by nedokázala odolávat dlouho, kdyby jim nepřišla pomoc z Prahy.

Na Špitálském poli čekaly další jednotky křižáků, které měly krýt útok, jenže výpad přišel nečekaně z druhé strany. Z Horské brány vyšlo nepozorovaně asi 50 střelců a několik desítek cepníků. Křižáci, kteří zatím dobyli viničnou věž a dostali se k vlastním srubům tvořícím jádro vítkovské pevnůstky, vpád do svého levého boku nečekali a propadli panice. Netušili, jak velké posily přichází, takže začali obracet koně a zmateně prchat. Na úzkém svahu jich bylo natěsnáno několik set, čímž došlo k mnoha pádům ze sedla, těžkým úrazům a ušlapání pod kopyty. Prchající houfy s sebou vzaly i překvapené zálohy ze Špitálského pole.

Na vítkovských svazích zůstalo v onu neděli 14. července 1420 ležet asi 100 až 150 křižáckých rytířů. Není známo, kolik padlo husitů, ale Praha propukla v jásot a s nadšením oslavovala prozíravého vojevůdce Jana Žižku z Trocnova. Ani Zikmund však úplně neprohrál. Pochopil sice, že Prahu nezíská, proto rozpustil křížovou výpravu, ale zůstal mu Vyšehrad i Pražský hrad, kde se nechal o dva týdny později korunovat českým králem a přijal zde hold 24 významných českých a moravských pánů.

Bitva na Vítkově se jeví jako rozhodující vítězství, jež zabránilo Zikmundovi dobýt Prahu. Jenže ztráta zhruba stovky rytířů nemohla křižácké velitele zase tolik rozhodit. Ve skutečnosti se zdá, že Zikmund dobýt Prahu nechtěl, ač ho k tomu velitelé německých houfů v touze po kořisti silně tlačili. Tak si vzal Vítkov jako záminku k ukončení výpravy. Nechtěl převzít vládu nad zemí zničením hlavního města a věřil, že husitům brzy dojde dech, načež se mu podaří najít jednodušší cestu.

2. křížová výprava • 1421–1422

Ještě na podzim 1420 se husité pod Vyšehradem dočkali dalšího vítězství nad Zikmundem, ačkoliv to už nebylo součástí křížové výpravy. Kališníkům narostlo sebevědomí a Zikmunda to znechutilo natolik, že se stáhl do Uher. Místo něj se chopili iniciativy porýnští kurfiřti, kteří po dohodě s papežem vyhlásili začátek další kruciáty na srpen 1421 k Chebu, odkud chtěli postupovat k Praze. Po dlouhém váhání nakonec výpravu podpořil i Zikmund, který však chtěl vpadnout do Čech ve stejný čas od východu, aby rozdělil síly husitů.

Jenže koordinace obou vojů nevyšla. Když západní část křižáckého vojska překročila 28. srpna u Chebu hranice Čech, shromažďoval teprve Zikmund na Moravě vojsko. Západní voj bez větších problémů dobyl na začátků září Mašťov a Kadaň. Křižáci oblehli i další husitské pevnosti, přičemž se k nim přidali i čeští katoličtí pánové. Celkově prý výprava čítala 80 až 100 tisíc bojovníků, ale to můžeme považovat za nadsazené.

Nejsilnější část vojska oblehla pak 19. září Žatec, na nějž v následujících dnech podnikli křižáci šest frontálních útoků. V tamní posádce však bylo i husitské vojsko, takže dohromady se tam ukrývalo kolem 6 tisíc obránců. Ti podnikli na konci září celkem úspěšný výpad z hradeb, ale museli se stáhnout zpět. O dva dny později ovšem křižáci obléhání zrušili a odtáhli zpět, protože se doslechli, že z Prahy přichází husitům velká posila. Ve skutečnosti šlo jen o větší průzkumný sbor o síle asi 4 000 mužů, ale tady už se projevil znatelný respekt ke kališnickému vojsku. Husitům pak stačilo rozpadlé křižácké voje pronásledovat a úspěšně pobíjet. Taktiku ani žádnou nepotřebovali. Celkově šlo o tristní výsledek snahy porýnských kurfiřtů, zatímco Zikmund se ještě ani nepohnul z Moravy.

Jan Žižka si zatím v klidu vyřizoval své soukromé záležitosti, až teprve začátkem prosince ho povolal hejtman Jan Hvězda z Vicemilic zpět k Čáslavi a Kutné Hoře, protože uherské vojsko posílené o Rakušany a Slezany konečně vyrazilo z Moravy.

Žižka s Janem Hvězdou se chtěli Zikmundovi postavit před branami Kutné Hory, kde si vybudovali polní opevnění. Možná byla chyba vzdát se výhody městských hradeb, jenže Žižka viděl, jak jsou kutnohorští měšťané nespokojení s přítomností vojska, a měl strach, že by ho zradili, což se ukázalo jako oprávněné. Husité postavili vozovou hradbu na návrší západně od města, kde hodlali bránit křižákům ve vstupu do bran. Zikmund rozkázal svým rytířům několikrát zaútočit proti vozové hradbě, v čemž jim údajně měly pomoct i krávy a býci, kteří se s nimi dle dobových zpráv hnali. Nepomohlo jim to, ale uvnitř Kutné Hory se zatím chystal převrat.

Kutnohorští měšťané katolického vyznání vpustili do města římského krále nechráněnou severní branou. Ve městě pak křižáci bezuzdně plenili, přičemž zmasakrovali pražskou husitskou posádku, která tam zůstala kvůli nutné obraně. Jan Žižka se ocitl v silném obležení. Z jedné strany ho obklopilo křižácké vojsko, z druhé stály městské hradby ovládané katolíky. Z takřka bezvýchodné situace se mu však podařilo uniknout, když přes noc nechal sešikovat vozy do pojízdné formace a při rozbřesku se s nimi probil skrz obklíčení. Z vozů přitom pálila děla, což unavené křižáky zmožené zimou dokonale zaskočilo. Přitom Žižka už vydával příkazy jen podle popisu situace svých pobočníků, protože v té době už byl slepý na obě oči.

Dostal se do spřáteleného Kolína a tam nabral nové posily, zatímco křižáci si mysleli, že už je stejně poražen a bezstarostně se rozložili v okolí Kutné Hory. Oslavili v klidu Vánoce i Nový rok, než je Jan Žižka s novým posíleným vojskem zaskočil na Tři krále – tedy 6. ledna 1422. Křižáci ani nemohli klást odpor, protože žádný útok nečekali. Když Zikmund uslyšel o blížícím se vojsku husitů, realisticky zhodnotil, že není schopen sešikovat své muže tak rychle a začal kvapně ustupovat směrem na Moravu. Ústup křižáků ale připomínal spíš zoufalý útěk a husité jim přitom způsobili značné škody. Zadní voje bojovníků pod znamením kříže si však neodpustily zlou provokaci – zapálily Kutnou Horu, aby nemohla znovu padnout do rukou nepříteli.

Nastala fáze urputného pronásledování. Husité doslova pobíjeli pomalejší zadní řady křižáků, když slabší jedinci zaostávali. Hejtmané je poháněli, protože doufali, že se jim podaří zajmout samotného krále. Už nic nepřipomínalo hrdou křížovou výpravu.

Teprve 8. ledna se katolíci zformovali do improvizované, leč alespoň zčásti připravené obrany pod vedením Pippa Spana u Habrů nedaleko Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Nicméně Jan Žižka měl tehdy s sebou už tak silné oddíly, že bez problému demoralizované voje křižáků rozdrtil prostým přímým úderem. Ovšem zprávy o střetu jsou nejasné a je možné, že k žádnému boji ani nedošlo.

Žižka pak ještě přitáhl k Německému Brodu, kde se mu poslední zbytky křižáků znovu postavily na odpor. Už jim vlastně nic jiného ani nezbývalo. Došlo k dalšímu střetu, který tentokrát museli husité asi opravdu vybojovat, byť o tom přesné záznamy nemáme. Kališníci však disponovali takovou převahou, že o výsledku bylo v podstatě rozhodnuto předem. Potom slepý hejtman ještě dobyl katolický Německý Brod, kde údajně navzdory jeho příkazu husité řádili možná ještě hůř než předtím křižáci v Kutné Hoře. Chtěli se evidentně mstít, a tak město nakonec taky zapálili, snad aby se v krutostech vyrovnali katolíkům.

Rozhodující pro celé tažení se ukázal Žižkův únik od Kutné Hory a následující překvapivě rychlý návrat se silným vojskem z Kolína. Pak už se křižáci porazili v podstatě sami. Na útěku jich zahynulo opravdu hodně, byť přesný počet neznáme. Odhadované ztráty se pohybují od 2 do 12 tisíc.

Díky zdržení husitů u Habrů a Německého Brodu se však podařilo mnoha křižákům uniknout – zejména uherské královské družině se Zikmundem, který se pochopitelně žádnými střety nezdržoval. Byl pevně rozhodnutý, že už se do žádného boje proti husitům nikdy nevypraví a svůj závazek dodržel.

V tomto článku jsem zmínil jen zásadní vojenské záležitosti. Ještě podrobnější popis druhé křížové výpravy včetně politických souvislostí si můžete přečíst v článku Žižka vypráskal Lišku ryšavou z Čech.

________________________________

Literatura:

Čornej, Petr – Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993

Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci. Praha 2016

Šmahel, František: Husitská revoluce 3. Praha 1996