Vražda Václava III. změnila dějiny. Královští Přemyslovci vymřeli, ale nájemce vraha zůstal skrytý

V českých dějinách je jen málo důležitějších milníků než 4. srpen roku 1306. Právě tehdy totiž po meči vymřela přemyslovská dynastie, která položila základy českého státu. Naštěstí už bylo na začátku 14. století České království natolik pevně ukotvené, že skon svých vládců uneslo a mohlo si zvolit nové. Pro tento tragický konec však můžeme jako Češi smutnit ještě dnes, když si uvědomíme, že jakési tajemné spiknutí, o němž pořádně nic nevíme, způsobilo takový rozvrat a katastrofu a přetrhlo slibný vývoj politiky posledních Přemyslovců. O spekulacích, kudy by se dějiny mohly ubírat, kdyby Václav III. atentát přežil, se dočtete v článku Kdyby Přemyslovci nevymřeli. Spojená velmoc tří korun (polské, české a uherské) pochopitelně v úvahách taky hraje roli, ale zdaleka nebyla tak samozřejmá, jak by si někteří „fanoušci“ české moci přáli.

Václav II., stejnojmenný otec zavražděného krále, vybudoval během patnácti let své samostatné vlády (1290–1305) z původních zahrnujících pouze Čechy a Moravu významné a nadějně se rozvíjející impérium. Získal totiž polskou královskou korunu a sjednotil tak pod svou mocí obě hlavní středoevropská království se slovanským obyvatelstvem. Oba národy si tehdy rozuměly mnohem lépe než dnes, protože jejich řeč byla velmi podobná, zhruba jako dnes čeština se slovenštinou. I díky jazykové homogenitě mělo toto spojení reálnou šanci na přežití a kdyby Václav nezemřel na souchotiny v docela mladém věku 34 let, mohla vzniknout pod vládou Prahy středoevropská slovanská říše mocnější než Uhry a vážně konkurující samotné Svaté říši římské.

Pomiňme nyní neúspěšný pokus, který Václav II. podnikl, aby získal pro Přemyslovce i uherskou korunu. Ta sice dosedla roku 1301 na hlavu jeho syna Václava, budoucí oběti olomoucké vraždy, ale v tomto směru český král své možnosti jednoznačně přecenil. Tento projekt neměl reálnou šanci na úspěch. Václav III. musel po třech letech pod tatínkovou ochranou s ostudou odjet z Uher zpět do Prahy a na toto své mladické dobrodružství nerad vzpomínal. Ostatně nedlouho po otcově smrti na uherskou korunu rozumně rezignoval a soustředil se na udržení česko-polského soustátí. O středoevropské „velmoci“ Václava II. se více dočtete v článku Přemyslovská říše ovládla střední Evropu.

Tím jsme se dostali k osobě posledního Přemyslovce Václava III., který na trůn nastupoval jako patnáctiletý mladík. Jeho mocný a politicky obratný otec mu sice zanechal perspektivní říši, ale taky četné dluhy a mocné nepřátele napříč politickým spektrem všech okolních zemí. Obraz mladého krále, jenž vydržel na trůnu pouhý rok, než se z něj tragicky skácel, bývá dodnes často ovlivněn líčením Zbraslavské kroniky, která popisuje četné Václavovi excesy a líčí ho jako poněkud nezodpovědného a nevázaného mladíka.

Jenže za prvé ho kronikář potřeboval postavit do protikladu k jeho otci, jehož obdivoval, chtěl ho oslavit a snad dokonce prohlásit za svatého. Za druhé dokonce ani Zbraslavská kronika neupírá Václavovi jistou politickou obratnost a nijak nekritizuje jeho konkrétní kroky, pouze mu vytýká onu nevázanost. A za třetí se trochy té nevázanosti nemůžeme divit u patnáctiletého jinocha, jemuž nečekaně spadla do klína taková dávka moci. Ta by zamotala hlavu i mnoha zkušenějším chlapům. Navíc se bujarých radovánek nikterak nestranil ani jeho oslavovaný otec Václav II., který přes své nemocí sužované tělo zřejmě měl i příležitostné milenky a také nemanželské bastardy. Jeden z nich jménem Jan Volek se později stal dokonce olomouckým biskupem.

Život středověkého šlechtice zkrátka nebyl svazován tak přísnými mravnostními normami, jak se nám někdy snaží namluvit oficiální zprávy katolické církve. A u panovníka to platilo dvojnásobně. Takže ano, připusťme, že Václav III. i po svém nástupu na trůn hojně a často popíjel se svými kumpány a užíval si svobodného života, jak jen dovedl, což ovšem neznamená, že nebyl dobrým panovníkem. V literatuře najdeme četné příběhy o tom, jak při svých pitkách rozdával královské hrady či dokonce města vychytralým českým šlechticům, kteří z něj mámili funkce, peníze i statky, využívajíce jeho nezkušenosti a podroušeného stavu. Nicméně to nemáme podložené žádnou listinou. Pokud převáděl na šlechtice majetky, tak se jednalo o nějakou splátku dluhu, který vyrobil už jeho otec, případně o nějakou vesnici odměnou za vykonanou službu, což bývalo naprosto běžné.

Na rozdíl od běžně utvářeného obrazu se zdá, že Václav III. rozjel politiku poměrně rozumným směrem, přičemž ho ovšem omezovaly mantinely dané otcovou rozhazovačnou politikou. Za rádce si zvolil nejen přední české šlechtice, ale též měšťany a samozřejmě cisterciácké opaty (z jejich okruhu pochází i Zbraslavská kronika). Je poměrně logické, že v šestnácti letech se musel spolehnout na jejich rady, ale nezdá se, že by upadal do nějaké závislosti na určité zájmové skupině.

O pouhém jednom roku Václavovy vlády nemáme bohužel mnoho informací, nicméně se zdá, že slibná perspektiva česko-polského soustátí se mohla rozvinout i za jeho panování. Václav se navíc oženil s mladičkou a krásnou Violou Těšínskou. Někteří historici to dodnes hodnotí jako nezodpovědný svazek z mladické nerozvážnosti, ale ve skutečnosti to mohlo upevnit přemyslovské vazby právě na Polsko skrze slezská knížectví. Violin otec Měšek I. Těšínský mohl Václavově armádě otevřít cestu na Krakov, kde se po smrti Václava II. začala hlasitě ozývat opozice vedená Vladislavem Lokýtkem, dlouholetým soupeřem Přemyslovců. Ten v květnu 1306 dokonce zřejmě dobyl i krakovský hrad Wawel.

Ostatně právě proti opozici, která ho hrozila svrhnout z polského trůnu, svolával Václav III. v létě roku 1306 českou a moravskou zemskou hotovost do Olomouce, odkud měla vyrazit do Polska, aby tam upevnila přemyslovskou nadvládu. Přestože měl Lokýtek mnoho příznivců, nadělal si i celou řadu nepřátel a jeho pozice nebyla vůbec silná. Přemyslovcům zůstávalo v Malopolsku i Velkopolsku dost příznivců na to, aby v přímém střetu vyhnali Lokýtka zpět do vyhnanství, kam ho v minulosti už několikrát odkázal Václav II.

Jenomže v Olomouci se tažení začalo od samého začátku kazit. Především se zde zemská hotovost scházela velmi pomalu a neochotně. Historici to dříve přičítali slabému vlivu mladého nevyrovnaného krále, jehož sice šlechtičtí kumpáni obletovali při pitkách, když jim rozdával hrady a města, ale když mu pak měli osvědčit svou věrnost a bojovat za něj, zkrátka se na něj vykašlali. Pravdou ovšem je, že svolání zemské hotovosti se v průběhu 13. století stávalo dost nepopulární záležitostí, protože šlechtici museli stavět ozbrojené družiny na své náklady. Proto panovníci obvykle používali hotovost jen na přímou obranu země, nebo když z ní plynula výhoda tučné kořisti. A to v případě chystané polské kampaně neplatilo. Statky českých pánů v Polsku neležely a valná kořist se v už dříve podmaněné zemi taky moc nepředpokládala. A tak se táhlo vlastně kvůli panovníkovým „vyšším politickým zájmům“, což už moc populární nebylo. Na neochotu pánů k podobným akcím narazil ostatně už Václavův slavný děd Přemysl Otakar II. při tažení k Vídni proti Rudolfovi Habsburskému roku 1276 a později také před bitvou Moravském poli.

Vztahy mladého krále Václava III. s většinou českých šlechticů se pod vlivem nákladného tažení dostaly na bod mrazu. Je pravděpodobné, že Václav III. skutečně chtěl, aby šlechtici hradili válečné výdaje svých družin ze svého, a na takové zacházení nebyli z bohatých časů Václava II. zvyklí.

Ale mohly být peníze důvodem k vraždě? Opravdu mohli být čeští páni natolik nezodpovědní, aby kvůli vlastním výdajům zabili svého krále a způsobili v zemi chaos? To sice mohli, protože z chaosu se dá profitovat, jenže o pravých důvodech vraždy nic přesného nevíme. Každopádně můžeme předpokládat, že ve vojenském táboře u Olomouce, kde se osobní družiny českých pánů mísily s najatými žoldnéři placenými stejnými pány, vládla dost napjatá a neklidná atmosféra. Přispělo k ní určitě i chování najatých vojáků, kteří si krátili dlouhé chvíle po svém, ať už kostkami, sexem s okolními vesničankami či s olomouckými lazebnicemi, případně prostě rabováním okolních vsí. Lhostejno, zda patřily olomouckému biskupovi, městu nebo některému z místních šlechticů.

A pak se najednou stalo něco, co totálně obrátilo předpokládaný průběh událostí. „Václav, sedmý český král, se po poledni procházel po paláci, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, přičemž ho zabil krutý a nelidský pan Konrád řečený z Mulhowu,“praví latinský zápis nekrologia olomoucké kapituly. Což je jediný dochovaný zápis, který byl učiněn takřka hned po činu.

Co víme o pravděpodobném vrahovi Konrádovi z Mulhowa, jindy zvaném z Botenštejna? Přišel k nám z Durynska, což byla součást Svaté říše římské, byl tedy pravděpodobně Němec. Pocházel zřejmě z vedlejší větve méně významného durynského šlechtického rodu. Osobně byl poměrně chudý, takže se nechával najímat k boji. Proto není vyloučeno, že by se dal zlákat i k vraždě. Byl jedním z mnoha žoldnéřů v táboře u Olomouce, kde jen číhal na vhodnou příležitost. Ač sám nemohl mít na smrti krále žádný osobní zájem, pracoval prostě za peníze. Mohl být také členem nějaké sítě (gildy) špehů a mordýřů, která takové zakázky přijímala.

O Konrádově vině pochybuje ovšem kronikář Petr Žitavský, který píše, že nestihl promluvit ani slovo, a není tudíž jisté, jestli byl vinen. Teoreticky se mohl stát jen svědkem vraždy, nebo přiběhl ke králi těsně po ní, sebral krvavou dýku a volaje o pomoc vyběhl z domu, kde ho rozsekali na kusy. To však nezní příliš pravděpodobně.

Zbraslavský kronikář zachytil celou událost s časovým odstupem, ale zato mnohem podrobněji. „Když pak král Václav přitáhl do města Olomouce a bydlel v domě děkana hlavního chrámu, zabránil mu politování hodný osud a žalostná sudba pokračovat v započatém pochodu […]. Když totiž byl v letní době pro ochlazení pouze sám v paláci, oděn jen v košili a plášť, kdosi […] přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se všichni, že se dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh […].“

Co se tedy vlastně stalo? Král se ubytoval na olomouckém hradě v tehdejším biskupském areálu v domě děkana olomoucké kapituly Budislava, jenž může být nazván i palácem. Tam jednoho horkého letního odpoledne odpočíval, cítil se naprosto bezpečně, zdánlivě obklopen jen přáteli a spojenci, kteří měli táhnout po jeho boku do války. Pak se šel projít na čerstvý vzduch do západní části kapitulního děkanství, a tam si na něj počkal vrah, který ho třikrát bodl.

Vraha tedy známe téměř jistě, ale zadavatele vraždy si můžeme jen domýšlet (viz Komu prospěla královražda?). Dějiny se kvůli této události vydaly jinou cestou a český stát se namísto severní expanze zmítal několik let ve vlastních problémech, z nichž ho vyvedla až dynastie Lucemburků. Uzavřela se tím kapitola přemyslovských králů, kteří vládli Čechům od nejstarších dob více než 400 let. Jejich genofond nesly dál jen přemyslovské ženy, z nichž především Eliška Přemyslovna zajistila pokračování rodu alespoň po přeslici právě spojením s Lucemburky. A na Opavsku přežila ještě levobočná větev Přemyslovců, která však neměla nárok na vládu (viz článek Rozpadlé dědictví opavských Přemyslovců).

Dodatek na konec:

Nemáme žádné přímé indicie k tomu, abychom určili, kdo zaplatil Konrádovi z Botenštejna za vraždu posledního vládnoucího Přemyslovce. Nezbývá tedy než se pokusit určit okruh možných zadavatelů vraždy podle toho, komu mohla přinést prospěch. Takových lidí nebylo zase tak málo.

1. Nespokojená česká šlechta. Jméno konkrétního šlechtice nevíme, ale oslabení královské moci mohl přivítat leckterý z mocných pánů, především draví Ronovci (páni z Dubé, z Lipé a z Lichtenburka). Navíc jim nebylo po chuti polské tažení. Podle jedné německé kroniky prý páni v předvečer metali kostky, kdo vraždu zařídí, los padl na jistého Holena (či Odelina) z Vilštejna, ale to je dost nepravděpodobná verze.

2. Vladislav Lokýtek. Budoucí polský král válčil s Přemyslovci už šestnáct let, a přitom neustále prohrával. Polské tažení se chystalo proti němu, takže mu mohl zabránit právě tímto lstivým nečestným způsobem. Díky Václavově vraždě dostal volný prostor pro získání vlády, což se mu taky nakonec podařilo.

3. Albrecht Habsburský. Osobně protivný a autoritářský římský král měl s Přemyslovci velmi nestálé vztahy. Ač to byl Václavův strýc (bratr jeho matky Guty), neváhal roku 1304 vtrhnout do Čech s vojskem. Na oslabení nebezpečně rostoucí středoevropské mocnosti mohl mít eminentní zájem.

4. Karel Robert z Anjou. Rovněž uherský král, který nastoupil po útěku Václava III. z Budy, se mohl chtít zbavit nepohodlné konkurence v boji o trůn. Navíc v Uhrách se už předtím královražda odehrála, šlo tam tudíž o běžnější politický prostředek než na západě. Nicméně jeho vina je méně pravděpodobná. Václav už předtím na uherskou korunu oficiálně rezignoval, takže jeho smrtí by Karel Robert zase tolik nezískal.

5. A další možnosti? Nemůžeme vyloučit, že vraha poslal někdo úplně jiný z důvodů osobních (například žárlivost na některou z milenek) nebo nám zcela neznámých. V takovém případě se opravdu nemáme čeho chytit.

___________________________

Další literatura:

Žemlička, Josef: Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278–1301), Praha 2017

Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Praha 2001

Maráz, Karel: Václav III. (1289–1306): Poslední Přemyslovec na českém trůně, Praha 2007