Článek
21. díl - cíle
Tato metoda „šokem“ se používá pro rychlé získání zkušeností (např. nová práce, náročný projekt). Ačkoliv může vést k rychlému progresu, často je spojena se stresem a rizikem neúspěchu.
Dnes ve škole děti často hází do vodního víru: „Hoď dítě do vody a ono se naučí plavat.“ Zní to jednoduše, téměř logicky. Jenže každý, kdo někdy skutečně učil dítě plavat, ví, že takhle to nefunguje. Dítě se nenaučí plavat proto, že je vystaveno vodě. Naučí se plavat proto, že má vedle sebe někoho, kdo mu ukáže, co dělat, kdo ho drží, vede, povzbuzuje a postupně mu předává jistotu. Učení plavání vyžaduje čas, trpělivost, opakování, bezpečné prostředí a především přítomnost člověka, který ví, jak na to.
Nejdřív se dítě učí nebát vody. Pak pochopí, jak držet tělo, jak dýchat, jak se odrazit, jak se nadechnout, jak se nezaleknout, když se ponoří. Každý krok je malý, ale důležitý. Každý vyžaduje vysvětlení, ukázku a podporu. Až teprve potom přichází skutečná samostatnost – chvíle, kdy dítě plave samo. Ne proto, že bylo hozeno do vody, ale proto, že bylo postupně a systematicky připraveno.
Stejně je to ve škole. I ve výuce se někdy tváříme, že stačí „hodit dítě do problému“ a ono si poradí. Že když mu dáme úkol, projekt, otevřenou otázku, a ono samo si najde cestu. Jenže bez předchozího vedení, bez vysvětlení, bez ukázky a bez tréninku se dítě nenaučí číst, psát ani počítat, natož pak samostatně přemýšlet. Naučí se maximálně vyhýbat obtížím, opisovat, nebo rezignovat.
Učení není skok do vody; je to proces, ale v jiném významu, než jak je používán v metodikách RVP ZV.
Učitel musí s dítětem procházet jednotlivé kroky. Ukazovat, jak si zapsat, dát návod, jak o úloze přemýšlet, jak ji řešit, že je důležité zkontrolovat si výsledek, jak se zorientovat v textu, jak si zapsat do Úkolníčku. Učitel musí být trpělivý, vracet se, opakovat, vysvětlovat jinak, hledat cestu. Musí dát dítěti svůj čas – ne proto, že by dítě bylo slabé, ale proto, že učení má svou přirozenou dynamiku, kterou nelze urychlit ani obejít. Ano, je to samozřejmě poslání.
Samostatnost není výchozí bod, je to cíl. Dítě se stává samostatným tehdy, když už ví, co má dělat – a proč. Když má za sebou dostatek zkušeností, které mu dávají jistotu. Když si osvojilo postupy, které může použít i bez přímé pomoci. Teprve tehdy může „plavat samo“.
Když tento princip obrátíme, riskujeme, že místo rozvoje samostatnosti vytvoříme její karikaturu. Dítě, které je ponecháno bez vedení, není samostatné – je ztracené. A stejně jako ve vodě, i ve škole může takové „hození do hloubky“ skončit ne úspěchem, ale selháním.
Dobrá výuka proto nevypadá jako skok do neznáma. Je to postupné vedení, ve kterém učitel drží dítě tak dlouho, dokud už ho držet nemusí.
A právě v tom spočívá skutečné umění učit.
