Článek
46. díl - cíle
Ministr školství Plaga zveřejnil výběrové řízení na ředitele Národního pedagogického institutu, a očekává se, že nový lídr „doručí strategii“ do celé vzdělávací soustavy, tedy k 170ti tisícům učitelů, 10ti tisícům ředitelům škol a 3,5 tisícům zřizovatelů. Nový ředitel Národního pedagogického institutu ji má doručit také nám - téměř dvěma milionům dětí, kteří chodíme do školy, také našim rodičům a prarodičům.
Není jasné, jakou strategii má pan ministr na mysli; má ji nový ředitel vytvořit a doručit, nebo je již hotová a má ji jen doručit? Možná jde o doručení Strategie 2030+?
Očekává se také manažerský podíl na klíčových činnostech organizace, zejména na tvorbě kurikula a kurikulárních dokumentů v oblasti všeobecného a odborného vzdělávání, jejich monitoring a ověřování v praxi; - jedná se o klíčovou činnost NPI a očekává se jen manažerský podíl?
V praxi to znamená, že se od jedné instituce – a konkrétně jejího ředitele – očekává, že nechá v pohybu rozjetý vlak a překlene napětí mezi strategickými dokumenty, jejich implementací a reálným fungováním škol. A očekává se respekt k zadáním a strategickým instrukcím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako zřizovatele.
Pojďme ale postupně. Z hlediska reálnosti řízení NPI je nutné rozlišit dvě roviny: implementační a koncepční.
Na implementační rovině je zde velké očekávání, které je ale nerealizovatelné. NPI může posilovat metodickou podporu, školit učitele a přenášet RVP ZV do praxe. A za velké peníze to také dělá. V tomto smyslu odpovídá označení NPI jako „největší implementační organizace ve vzdělávání“ . Problém však nastává ve chvíli, kdy se očekává, že hladká implementace vyřeší i rozpory, které vznikly na úrovni samotného návrhu systému. Toto řešení je v zodpovědnosti MŠMT.
Na koncepční rovině je zadání výrazně problematičtější. Pokud má nový ředitel „vyjasnit vazbu“ mezi kurikulárními dokumenty (např. prázdné RVP ZV, které je sice pozastavené, protože nikdo neví, co s tím; Standardy používané CERMATem, o kterých nikdo moc neví; a revizemi ŠVP, na které si brousí zuby školitelé všeho druhu), dostává se mimo rámec své kompetence. Tyto dokumenty jsou výsledkem politických rozhodnutí, legislativního procesu a širší vzdělávací politiky. NPI je může interpretovat, operacionalizovat a podporovat jejich aplikaci, ale nemůže odstranit jejich vnitřní rozpory ani změnit jejich normativní status. Navíc tyto interpretace v praxi nikoho nezajímají, přece jen se ještě někde učí.
Text výběrového řízení tvrdí, že NPI prošlo vnitřní transformací. Není všechno hotové, ale je na čem stavět. Zatím je vypsáno výběrové řízení pouze na ředitele místo ředitele Jupy, jehož konání by bylo vhodné prošetřit již nyní ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu, aby nový ředitel nespadl z bláta do louže.
Nový ředitel NPI se také musí orientovat v oblasti řízení projektů ESF, protože celý jeho institut je závislý na dotaci z OP JAK a kdyby chtěl cokoliv změnit, MŠMT jej zažaluje z porušování rozpočtové kázně, protože čerpání dotací je provázáno se státním rozpočtem.
(Netransformovaný) NPI vydává s podporou MŠMT další a další metodiky kompetenčních ředitelů, kompetenčních učitelů, kompetenčních žáků a žákyň a kompetenčních učitelek mateřských škol.
Publikovaný text výborového řízení předpokládá, že problém je primárně implementační („doručit strategii“), zatímco jádro problému je na úplně jiné úrovni - je systémový a strukturální. Systémový v tom smyslu, že MŠMT ztratilo nad kurikulem (osnovami) kontrolu. Strukturální v tom smyslu, že MŠMT chce přesto výsledky vzdělávání testovat pomocí CERMATu, ale ten je používá testy nijak nenavázané na reálnou výuku ve školách.
Proto lze konstatovat, že zadání je částečně realistické pouze v oblasti řízení a podpory systému, pokud do doby nástupu nového ředitele NPI nebude zrušen. V oblasti vyjasnění koncepčních vazeb mezi dokumenty, odstranění jejich rozporů a nastavení jednoznačné struktury vzdělávání jde spíše o úkol na úrovni ministra. To ostatně nepřímo potvrzuje i samotný dokument, který zdůrazňuje silnou roli ministerstva jako zadavatele priorit a konečného rozhodovatele.
Výsledkem je situace, kdy je na ředitele NPI přenesena odpovědnost za „doručení výsledků“, aniž by měl plnou kontrolu nad podmínkami, které tyto výsledky určují. Takové zadání je typicky alibistické: implementační instituce má řešit důsledky, zatímco příčiny zůstávají na úrovni politického rozhodování. Proto lze uzavřít, že v části týkající se hlubšího vyjasnění kurikula nejde ani tak o manažerský úkol, jako spíše o systémovou výzvu, která vyžaduje zásah na úrovni ministra a změnu celé vzdělávací politiky.
Poslední sugesce: že víme, co dělat, a stačí to lépe řídit. Neplatí to často o hodinách, kde probíhá výuka, a neplatí to ani pro řízení rezortu školství.
Problém českého školství není otázkou řízení realizace. Problém leží v samotném směru a smyslu vzdělávání dětí a v přístupu, který k tomuto problému zaujme premiér vlády ČR.
Je třeba dupnout na brzdy.
