Článek
MIKOLÁŠ ALEŠ
Šel malíř chudě do světa.
No - jak se dařívá
těm, které živí paleta
a skromná česká sláva?
Hrníčku - říkal, vař mi, vař,
peníze nejsou v míšku.
A kreslil dětem slabikář,
tu nejkrásnější knížku.
Tu oslík, slimák, strom a mrak,
jeleny kreslil, srnce.
Ty malé dával za šesták
a větší po korunce.
A tu je majka, pták a klec,
had, úly, čmelák, raci.
Být umělcem je hezká věc,
však, žel, se nevyplácí.
A přece byl tak bohatý
jak nikdo v širém kraji.
Byl z těch, ač neměl dukáty,
kdo nejvíc rozdávají.
Můj Bože, měl-li jaký hřích,
odpusť mu, nic to není!
A dej, ať se má v nebesích
jako o posvícení.
MATEŘÍDOUŠKA
Je tak nízká, lidé chodí po ní,
čím ji více šlapou, tím víc voní,
cvrčkům, kteří lidem nevěří,
hlídá někdy prahy u dveří.
Také jsem ji trhal v dávném čase,
do kytiček špatně vázala se,
teď jsem rád, když kvítek voňavý
zazvoní mi někdy u hlavy.
Je už podzim, už je teskné září,
jako bych si četl v slabikáři,
vraceje se dlouhou řádkou let -
ještě umím něco nazpaměť.
A B C D přeříkávám nyní,
teď už vím, čím vonělo to v skříni,
když maminka vzala ve svátek
šátek plný bílých poupátek.
