Článek
43. díl - perspektivy
Při přípravě ŠVP nižšího stupně gymnázia se na naší škole objevili (v padesáti členném sboru) pouze dva učitelé, kteří chtěli ŠVP připravovat společně. Z celého školního roku, který příprava ŠVP trvala, zabralo 11 měsíců dohadování o hodinových dotacích jednotlivých předmětů, po jejich rozdělení (zůstal zachován současný stav) trvalo napsání všech kapitol necelý měsíc. Faktické změny oproti předchozím osnovám jsou kosmetické, došlo jen k vyplnění všech požadovaných kolonek. Ačkoliv v primě letos neučím, nevšiml jsem si žádné změny v jejich výuce (ani kolegové o ničem takovém nemluví). Stejné informace dostávám o reformování základních škol v okolí.
Asi neprůchozí je snaha přesvědčit celý pedagogický sbor najednou (nejhůře na nějaké schůzi). Asi úplně všichni kolegové si stěžují na to, že studenti si dlouhodobě nic nepamatují a při výuce se nedá na nic navazovat. Zkusil jsem se o tento fakt opřít. Když se diskutovalo (těžko říct zda šlo opravdu o diskusi) o ŠVP, připomenul jsem jim jejich stížnosti a navrhl zavedeni „desatera“. Šlo o to, aby se v každém předmětu stanovilo ročně deset věcí, které se studenti naučí a budou je muset umět po celou další dobu studia nezávisle na tom, který předmět zrovna mají. Neznalost by byla penalizována bez ohledu na předmět, kde by byla odhalena. Moje snaha dopadla katastrofálně (podcenil jsem učitelskou nechuť k tomu, že by někdo cizí zasahoval do výsostného území jejich aprobace). Strhla se hádka o to, jestli je deset dost nebo málo, kdo by desatero stanovoval a kdo ho kontroloval. Ve skutečnosti o nic z toho nešlo, šlo jenom o to, aby studenti byli konfrontování s tím, že si musí něco pamatovat trvale. Ze zavedení desatera nebylo nic.
Druhý pokus jsem zkusil jinak. Na jaře 2007 jsem se snažil domluvit s vedením školy, že by v jedné třídě učili lidé, kteří by chtěli zkusit učit jinak. Vedení souhlasilo, takže jsem začal postupně obcházet kolegy a až na ZSV a chemii se mi je podařilo sehnat. Bohužel rozdělování úvazků dopadlo úplně jinak a z domluvené sestavy zůstaly pouze trosky. Když se mi nepodařilo získat podporu ani u třídního učitele, na svůj plán jsem rezignoval (a dal manželce souhlas s přestěhováním). Svoje rozhodnutí mi vedení školy nikdy nezdůvodnilo, ale v podstatě ho asi chápu. Jde o hluboce zakořeněný zvyk naší školy, že všechny třídy na tom musí být v podstatě stejně dobře (nebo špatně). A tak se mladí míchají se staršími, muži se ženami, dobře hodnocení se špatně hodnocenými, aby na tom všichni byli stejně. Že vedlejším efektem tohoto postupu je otrávení každého, kdo se chce pokusit o nějakou změnu, vedení nevnímá.
Zdroj:
https://www.karlin.mff.cuni.cz/~spurny/doc/articles/krynicky.pdf
http://www.realisticky.cz/clanky.php?id=realistickaped
