Článek
Někdo staví svobodu proti pravidlům, případně nad ně. Jako by jedno nutně vylučovalo s druhým. Je zřejmé, že pravidla umožňují kontrolu, což mnozí nemají rádi.
Říká se, že svobodně tvořit chtějí především umělci. Např. ve výtvarném umění mohou experimentovat, individuálně zkoušet a tvořit, někdy se svým dílem uspějí. Ale např. v hudebním umění je umělcem také virtuos, který přednese špičkovou interpretaci díla - ale přesto si nikdy nesedne a nenapíše znovu Beethovenovy smyčcové kvartety.
Paradoxně právě umění ukazuje, že tento protiklad svobody a pravidel je do značné míry falešný.
Každý skutečný umělec ví, že svoboda interpretace předpokládá zvládnutí řemesla.
Herec se musí nejprve naučit text, porozumět postavě, ovládnout hlas, pohyb a základní herecké techniky. Teprve potom může přicházet vlastní interpretace. Svoboda herce nespočívá v tom, že si místo Shakespearova textu začne libovolně říkat něco jiného. Spočívá v tom, jak text pochopí, jak jej vysloví, jaké významy zdůrazní a jak postavu ztvární.
Podobně je tomu v hudbě. Notový zápis stanovuje skladbu, ale sám o sobě ještě není hudebním výkonem. Potřebuje interpreta. Dva klavíristé mohou zahrát tutéž Beethovenovu sonátu, dodržet stejný notový zápis, a přesto vytvořit dvě odlišná umělecká provedení. Lišit se budou tempem v mezích partitury, frázováním, dynamikou, artikulací i celkovým výrazem. Právě v tom spočívá umění interpretace.
Interpret ovšem nemůže svévolně prohlásit, že dnes zahraje es, ačkoli skladatel napsal e. Může to samozřejmě udělat, ale pak už v daném místě mění skladbu. A to je něco jiného než její interpretace.
Svoboda interpretace není svobodou libovolně měnit předmět interpretace.
Totéž platí pro vzdělávání. Učební osnovy jsou jakousi partiturou všeobecného vzdělání. Stanovují, co se mají žáci naučit, v jaké návaznosti a v jakém přibližném rozsahu. Samy však nikoho nic nenaučí. Stejně jako noty potřebují hudebníka, potřebují osnovy učitele.
A právě učitel je interpretem. Dva učitelé mohou vyučovat stejné učivo, podle stejných osnov a se stejným cílem, a přesto bude jejich výuka zcela odlišná. Jeden použije názorný výklad, druhý experiment, třetí vhodně vedenou diskusi. Jeden vysvětluje s humorem, jiný prostřednictvím příběhů, další vyniká přesností a systematičností. Každý do výuky vnáší svou osobnost, zkušenost, vzdělání, temperament a pedagogické mistrovství.
Osnovy neurčují osobnost učitele. Vymezují obsah, který má svou osobností zprostředkovat.
Učitel proto může zvolit vlastní způsob, jak žákům vysvětlí stavbu těla hmyzu, jaké použije obrázky, příklady či pozorování. Neměl by však zaměnit plánované učivo za zcela jiné jen proto, že jej právě napadlo něco zajímavějšího. Jestliže se dnes mají žáci učit o broucích, nemůže se výuka bez dalšího změnit v povídání o veverkách. Veverky mohou posloužit jako srovnání, motivace nebo krátká odbočka. Nemohou však svévolně nahradit vzdělávací obsah, na který navazuje další výuka.
Samozřejmě existují oprávněné důvody, proč učitel plán upraví. Žáci něčemu neporozuměli, potřebují více času, objeví se mimořádná vzdělávací příležitost nebo je třeba reagovat na konkrétní situaci ve třídě. Dobré osnovy musí takovou pedagogickou pružnost umožňovat. Rozdíl však spočívá v tom, zda učitel vědomě upravuje cestu ke stanovenému cíli, nebo zda se samotný cíl stává libovolným.
Právě zde se ukazuje význam pravidel. Pravidla nejsou nutně opakem svobody, jsou její podmínkou. Bez společných pravidel by orchestr nemohl společně hrát, bez pravidel jazyka bychom si nerozuměli, bez pravidel matematiky bychom nemohli dokazovat. A bez společného kurikulárního základu nemůžeme spolehlivě předpokládat, co se dítě naučilo v předchozím ročníku nebo na jiné škole.
Je proto třeba rozlišovat svobodu didaktickou a svobodu kurikulární.
Didaktická svoboda znamená, že učitel rozhoduje, jak bude učit, jaké zvolí příklady, metody, pomůcky a způsoby procvičování. Kurikulární svoboda znamená, že rozhoduje také o tom, co se vůbec bude učit. Tyto svobody nejsou totožné a nelze je bez omezení zaměňovat.
Všeobecné základní vzdělání má totiž také veřejnou funkci. Je příslibem společnosti každému dítěti, že bez ohledu na školu a učitele získá určitý společný základ poznání. Pokud si každá škola může tento základ vymezit zcela odlišně, přestává být samozřejmé, co vlastně znamená absolvovat základní školu.
Návrat k osnovám proto nemusí znamenat návrat k jednotné metodě, jednotné učebnici nebo jednotnému způsobu výuky. Naopak. Čím jasněji je vymezen společný obsah a jeho návaznost, tím bezpečněji lze učitelům ponechat svobodu v jeho didaktickém zprostředkování.
V umění si vážíme interpreta, který dokáže z dobře známé partitury vytvořit mimořádný výkon. Nepožadujeme po každém houslistovi, aby si před koncertem napsal vlastní part, nebo dokonce symfonii. Stejně absurdní by bylo očekávat od každého učitele, že se musí stát autorem vlastního kurikula, aby mohl být kreativním pedagogem. Tvořivost učitele nespočívá v tom, že zruší osnovy. Spočívá v tom, že učitel dokáže jejich obsah proměnit ve skutečné vzdělání konkrétních žáků.
A zde je možná nejdůležitější rozdíl: skladatel vytváří skladbu, interpret ji provádí a posluchač ji přijímá - ale pozor - žádná z rolí není pasivní! Ve vzdělávání je vztah ještě náročnější. Tvůrce kurikula vybírá a uspořádává poznání, učitel je didakticky zprostředkovává a žák si je mají aktivně osvojit. Úspěchem není pouze správné provedení osnov, ale skutečnost, že se něco trvale změnilo ve znalostech a schopnostech žáka, že se vytvořila se struktura, která bude rezonovat po celý život.
Proto jsou dobré osnovy nezbytné, ale nikoli dostačující. Stejně jako špatnou interpretaci nezachrání dokonalá partitura, nezachrání špatnou výuku ani dokonale napsané osnovy. A stejně jako vynikající interpret potřebuje kvalitní hudební dílo, potřebuje kvalitní učitel smysluplně vybraný a uspořádaný vzdělávací obsah.
Osnovy dávají vzdělávání řád. Učitel mu dává život.
A právě v jejich spojení vzniká dobrá škola. Ne škola, v níž každý hraje něco jiného, protože svoboda byla povýšena nad společný obsah. Ani škola, v níž všichni mechanicky opakují stejný výkon, protože pravidla byla povýšena nad osobnost učitele.
Ale škola, v níž existuje společná partitura a dostatek prostoru pro skutečné pedagogické mistrovství. Osnovy nejsou vězením učitele, jsou partiturou, podle níž může učitel předvést své umění.
