Článek
Platónův Sókratés je téměř paradigmatickým příkladem: většina může legitimně rozhodnout, ale z jejího rozhodnutí neplyne pravdivost toho, o čem rozhodla.
1. Platón: většina nemůže odhlasovat pravdu
Sókratovo odsouzení roku 399 př. n. l. je pro Platóna zásadní zkušeností. Athénský soud složený z občanů rozhodl většinou, že Sókratés je vinen. Z epistemického hlediska však počet hlasů nijak nedokazuje pravdivost obvinění. V Obraně Sókrata se proto střetávají dva principy: doxa = mínění versus epistémé = poznání.
Problém demokracie je pro Platóna právě v možnosti zaměnit agregaci mínění za poznání. Sto lidí přesvědčených o nepravdivém tvrzení z něj neudělá pravdu. V Kritónovi Sókratés dokonce říká, že se nemáme řídit tím, co říká „množství“, nýbrž tím, co řekne ten, kdo rozumí spravedlnosti a nespravedlnosti – a pravda sama. V Ústavě Platón tento problém zobecňuje prostřednictvím slavného podobenství o lodi: o řízení lodi nemá rozhodovat popularita mezi námořníky, nýbrž znalost navigace. Vzniká základní rozlišení - většina rozhoduje o rozhodnutí; nerozhoduje o pravdě. Demokratická legitimita a epistemická správnost jsou dvě různé veličiny.
2. Sókratés ale vytváří ještě zajímavější paradox
Sókratés verdikt přijme. V Kritónovi odmítá útěk z vězení. To však neznamená, že považuje rozsudek za pravdivý. Tím vzniká trojí rozlišení: pravdivost výroku ≠ správnost rozhodnutí ≠ legitimita procedury. Může tedy nastat: většina rozhodne legitimně, rozhodnutí je tedy závazné, a přesto může být věcně mylné. To je důležité, protože řešením problému není prostě nahradit většinu expertem. Pak pouze vzniká opačná otázka: kdo rozhodne, kdo je skutečným expertem a zda se expert nemýlí?
3. Aristotelés Platónův problém zmírňuje
Aristotelés je k většině vstřícnější. V Politice formuluje myšlenku později označovanou jako „moudrost množství“: jednotlivci mohou mít jen část správného úsudku, ale jejich společné rozhodování může za určitých podmínek vytvořit lepší výsledek než rozhodování jednotlivce. Neříká, že většina = pravda, ale spíše, že za určitých institucionálních podmínek může agregace různých dílčích poznatků zvýšit kvalitu úsudku. Tady už máme zárodek dnešní epistemologie demokracie.
4. Moderní filosofie problém rozdělila
Velmi důležitý krok udělá John Stuart Mill. V On Liberty varuje před tyranií většiny. Většinový názor nesmí být chráněn před kritikou právě proto, že se většina může mýlit. Mill jde dokonce dál: umlčení jediného disidenta je epistemicky nebezpečné, protože menšinový názor může být pravdivý, částečně pravdivý, nebo může přinutit většinu, aby své pravdivé přesvědčení znovu racionálně zdůvodnila. Tady se mění logika: nesouhlas není porucha systému, nesouhlas je mechanismus korekce omylu.
Podobný princip později radikalizuje Popper: poznání není založeno na konsenzu, nýbrž na možnosti kritiky a korekce omylu, tedy ani vědecká většina tedy není kritériem pravdy. Konsenzus vědců je velmi relevantní epistemická informace, protože vzniká uvnitř institucí specializovaných na kontrolu důkazů, ale není tím, co činí tvrzení pravdivým.
5. Habermas: konsenzus ano, ale ne prostá většina
U Jürgen Habermas je řešení jiné. Rozhodující není prosté: kolik lidí souhlasí, ale za jakých komunikačních podmínek souhlas vznikl? Racionální konsenzus má epistemickou hodnotu tehdy, pokud účastníci mohou tvrzení zpochybňovat, požadovat důvody, předkládat argumenty, a nejsou k souhlasu donuceni mocí.
Tedy hlasování nenahrazuje diskurz. Hlasování je procedura, kterou musíme použít, když je třeba rozhodnout. Diskurz je procedura, v níž testujeme nároky na platnost. To je velmi podstatné rozlišení.
6. Rawls problém řeší jinak: „tíha soudu“
U John Rawls přichází další důležitý posun. I rozumní a dobře informovaní lidé mohou při stejných důkazech dojít k různým závěrům, jak běžně vidíme v případě školství. Důvodem mohou být rozdílné zkušenosti, různé vážení hodnot, složitost důkazů nebo neurčitost pojmů. Moderní demokracie proto nemůže být založena na představě, že zjistíme pravdu a všichni rozumní lidé s ní budou souhlasit. Musí počítat s rozumným pluralismem.
7. Současná epistemologie demokracie: Condorcet
Zde se otázka stává dokonce matematickou. Condorcetův teorém poroty ukazuje, že jestliže každý hlasující má nezávisle pravděpodobnost správného úsudku: p > 0,5.
Pak s rostoucím počtem hlasujících roste pravděpodobnost, že většina rozhodne správně.
Ale je zde zásadní háček. Jestliže p < 0,5, větší počet hlasujících situaci zhoršuje a pravděpodobnost správného většinového rozhodnutí se může s rostoucím počtem lidí blížit nule. Tedy většina zesiluje kvalitu vstupních úsudků; sama ji nevytváří - a tedy pokud jsou vstupní úsudky nesprávné, konverguje pravděpodobnost většinového rozhodnutí k nule.
A navíc reální lidé nejsou nezávislí: čtou stejná média, sledují stejné sociální sítě, podléhají stejným informačním kaskádám a vzájemně se ovlivňují. To podmínky jednoduchého Condorcetova modelu narušuje a oba extrémy zesiluje.
8. Současná filosofie tedy většinou odděluje tři otázky
To je podle mě nejpraktičtější schéma:
Otázka / Kritérium
Je tvrzení pravdivé? - důkazy, argumenty, korespondence se skutečností, metodická kontrola
Je rozhodnutí legitimní? - procedura, práva, participace, rovnost
Je rozhodnutí rozumné/dobré? - důvody, důsledky, hodnoty, kvalita úsudku
Tyto tři roviny se mohou rozejít.
Například: 51 % lidí věří X, dokazuje, že většina věří X; nedokazuje však, že X je pravda.
Ale zároveň: 51 % hlasovalo pro X podle legitimních pravidel; to může znamenat, že X se stává legitimním kolektivním rozhodnutím, aniž by z toho vyplývalo, že X je pravdivé.
9. Současný zajímavý směr: epistemická demokracie
Autoři jako David Estlund, Hélène Landemore nebo Elizabeth Anderson se proto snaží uniknout jak platónskému elitismu, tak jednoduchému majoritarismu.
Myšlenka zhruba zní, že demokracie není dobrá proto, že většina má vždy pravdu. Za vhodných podmínek však může institučně využívat rozptýlené znalosti, různorodé zkušenosti, vzájemnou kritiku a možnost opravovat chyby. To znamená, že epistemická kvalita demokracie závisí například na pluralitě informačních zdrojů, svobodě kritiky, kvalitě vzdělání, přístupu k informacím, nezávislosti odborných institucí a možnosti menšiny zpochybňovat většinu. A tady se kruh vrací k Sókratovi. Platónův problém po 2400 letech nezmizel.
Jak může společenství rozhodovat společně, když počet zastánců nějakého tvrzení není měřítkem jeho pravdivosti?
Současná filosofie většinou neodpovídá ani čistě platónsky („ať rozhodují ti, kdo znají pravdu“), ani čistě majoritářsky („pravdu má většina“). Řešení hledá v institucionalizaci kritiky: pluralita → argumentace → evidence → odborné poznání → kritika → deliberace → rozhodnutí → možnost revize.
V tomto smyslu je Sókratés stále aktuální: hodnota demokratického společenství nespočívá v tom, že většina nemůže být v omylu, ale mimo jiné v tom, zda jeho instituce umožňují, aby někdo mohl většině říci, že se mýlí, a předložit důvody či důkazy.
To je mimochodem velmi dobře přenositelné na náš problém kurikulární reformy. Široký souhlas institucí a expertů či části veřejnosti s určitou koncepcí by byl sociologickým faktem o konsenzu, nikoli sám o sobě důkazem didaktické správnosti či účinnosti dané koncepce. Stejně ale ani menšinovost alternativního názoru není důkazem jeho pravdivosti. Rozhodující se stávají argumenty, empirické výsledky a možnost kritického přezkoumání.
