Článek
39. díl - perspektivy
Prvním krokem učení proto není porozumění, ale uchopení světa. Dítě nejprve věci poznává, pojmenovává, dotýká se jich, napodobuje je a učí se s nimi zacházet. Teprve na tomto základě může vzniknout jejich hlubší pochopení.
Malé dítě vidí auto, ukáže na něj a řekne: „Ato.“ S autíčkem si hraje, později auto nakreslí, postaví z kostek garáž. Ještě nemusí rozumět tomu, jak funguje spalovací motor nebo pravidla silničního provozu. Přesto už auto uchopilo – stalo se součástí jeho zkušenosti. Totéž platí pro dům, strom, šišku, květinu nebo rybník. Pojmenování věci, rozpoznání její důležitosti, vztahu dospělých k danému okolí, schopnost s danou věcí nějak zacházet představují první stupeň poznání.
Stejný proces probíhá i v oblasti hudby. Dítě nejprve zpívá společně s rodiči nebo učitelem. Napodobuje melodii, rytmus, učí se držet flétnu, stisknout správný otvor, zahrát jednoduchý tón. Neanalyzuje harmonii ani hudební formu. Přesto si postupně osvojuje samotnou hudbu jako lidskou činnost. Hudbu nejprve ovládá, teprve později jí může skutečně porozumět.
Podobně je tomu se čtením a psaním. Dítě se učí poznávat písmena, spojovat je do slabik, číst slova, držet tužku nebo pero, psát jednotlivé tvary - rozvíjí jemnou motoriku a učí se soustředěné práci. V této fázi ještě nemusí rozumět významu složitějších textů. Nejprve se musí naučit samotnou techniku čtení a psaní. Čtení knihy není pouze mentální proces porozumění; je to také dovednost pracovat s písmem, sledovat řádky, spojovat znaky se zvuky a významy. Teprve když se tato činnost stane přirozenou a technika čtení je zautomaizovaná, může se pozornost přesunout k interpretaci.
Stejný princip lze nalézt téměř ve všech oblastech vzdělávání. Ve všech případech nejprve vzniká praktické uchopení, na němž může být vystavěno hlubší porozumění.
To odpovídá i poznatkům vývojové psychologie a pedagogiky. Jean Piaget ukázal, že dítě buduje poznání prostřednictvím aktivní činnosti. Jerome Bruner rozlišil tři způsoby reprezentace poznání: enaktivní (jednáním), ikonický (obrazem) a symbolický (jazykem). Ani symbolické poznání však nevzniká ve vzduchoprázdnu. Opírá se o předchozí zkušenost s jednáním a obrazy. Také Lev Vygotskij zdůrazňoval, že vyšší psychické funkce vyrůstají z praktické činnosti dítěte ve spolupráci s druhými lidmi.
Současná škola však někdy postupuje opačně. Předkládá dětem abstraktní pojmy, chce po nich vytvářet myšlenkové mapy dřív než se naučí číst, chce po nich aktivní naslouchání, aniž se naučí uposlechnout pokynu vyučujícího, chce učit obecné kompetence nebo interpretovat texty dříve, než si děti osvojily základy daného předmětu. Žák má diskutovat o významu textu, aniž by plynule četl. Má řešit komplexní problémy, aniž by bezpečně ovládal základní početní operace. Má vyjadřovat postoje k umění, aniž by si vyzkoušel kreslit, zpívat nebo hrát na hudební nástroj. Místo postupného budování vztahu ke skutečnosti se někdy předpokládá, že porozumění může vzniknout samo.
Porozumění totiž nevzniká z ničeho. Vyrůstá z dlouhé řady konkrétních zkušeností, opakování, cvičení a postupného osvojování světa. Uchopení není nižší ani méně hodnotnou fází vzdělávání; naopak představuje nezbytný základ, který je budován především v rodině, mateřské škole, a dále systematicky na základní škole.
Jestliže je tento první krok uchopení a zautomatizování základních dovedností a návyků přeskočen, vzniká riziko, že místo skutečného porozumění vznikne schopnost používat slova, aniž žák rozumí, co říká. Žák dokáže hovořit o literatuře, aniž by četl, o hudbě, aniž by na něco hrál, o přírodě, aniž by ji pozoroval, nebo o matematice, aniž by bezpečně počítal. Slova nahradí zkušenost. Vzdělávání se stává především hraní s pojmy, případně obrázky, nikoli poznávání světa.
