Článek
52. díl - perspektivy
Historicky existují oba modely – silný stát se silnými veřejnými institucemi i decentralizovaný systém s vysokou autonomií škol, které přebírají roli organizací – a oba mohou fungovat. Klíčová je rovnováha mezi tím, co stát ponechá společné a co decentralizuje. Pokud stát postupně rezignuje na vytváření společného vzdělávacího základu a hlavní iniciativu přenechá nakladatelstvím, soukromým projektům, neziskovým a ziskovým organizacím nebo jednotlivým učitelům, může to mít několik systémových důsledků.
Dojde k fragmentace kurikula. Nejprve se začne rozpadat společný jazyk vzdělávání. Místo jednoho kurikulárního rámce vznikne mnoho paralelních světů - jedna škola bude pracovat podle jedné učebnicové řady, jiná podle jiné, další podle vlastních materiálů, další podle různých internetových portálů. Formálně budou všechny učit podle stejného RVP, prakticky však budou realizovat odlišná kurikula. To nemusí být problém v jednotlivých hodinách, které jsou výjimkou, pokud se tak děje dlouhodobě, dochází k narušení vzdělávání jako kumulativního a dlouhodobého procesu, kdy se postupně se ztrácí společný vzdělávací základ.
Dále dojde k přesunu kurikulární moci. Kurikulum nikdy zcela nezmizí, pouze změní svého autora podle momentální motivace. Jestliže stát nevymezuje dostatečně přesně stabilní obsah, začnou jej vytvářet nakladatelství, autoři učebnic, influenceři, metodická centra, komerční platformy, poskytovatelé digitálních materiálů, případně jej začnou generovat AI systémy; jinými slovy, kurikulum se privatizuje.
Současně se mění role učebnic. Historicky měly učebnice dvě funkce. Byly pomůckou učitele, ale současně interpretací státního kurikula. Pokud je kurikulum velmi obecné, učebnice přestává být pouze pomůckou, stává se faktickým kurikulem. V realitě se ale od jejich používání ustupuje kvůli záplavě pracovních listů nejrůznějšího původu.
Vzniká tak nerovnost mezi školami, což je dalším důsledkem fragmentace kurikula na jednotlivých školách vyplývající z volného rámce RVP. Školy, které mají silné vedení, zkušené učitele, dostatek času, dokážou vytvořit kvalitní materiály. Krom toho dobrý učitel dokáže vést třídu s pomocí učebnice a pracovních sešitů, aniž by měl potřebu neustále vytvářet metodické materiály či je od někoho přebírat. Rozdíly mezi školami a třídami v rámci jedné školy rostou, aniž by je stát dokázal či chtěl korigovat.
Kvůli tomu zažíváme informační inflaci. Každý projekt či agentura nabízí vlastní metodiku, vlastní terminologii, grafiku, evaluaci, vlastní školení učitelů. Výsledkem není méně informací, naopak - vzniká informační inflace. Učitel neřeší, jak učit, ale který z deseti metodických portálů otevře a který pracovní list vlastně v dané třídě použil před týdnem.
Navíc dochází ke slábnutí odborných institucí. Stát dlouhodobě přenáší metodické vedení mimo své instituce, postupně oslabuje výzkumnou kapacitu a narušuje odbornou kontinuitu a institucionální paměť škol. Veřejná instituce pak přestává být místem, kde vzniká odborné know-how, spíš se může rychle stát koordinátorem soukromých projektů.
Je třeba se ptát na demokratickou legitimitu tohoto postupu. Státní kurikulum vzniká v rámci veřejné správy a je či by mělo být v zájmu společnosti a pod veřejnou kontrolou. Pokud však rozhodující vliv získávají nakladatelství, soukromé iniciativy a různé projekty, byť podpořené odbornými studiemi spřízněných pracovníků pedagogických fakult, vyvstává otázka, kdo vlastně rozhoduje o tom, co se mají děti učit. Nejde přitom o to, že soukromé subjekty jsou nutně horší. Jde o otázku odpovědnosti a legitimity.
Historicky většina evropských států budovala vzdělávací systém opačně. Nejprve vznikly osnovy, učebnice, metodiky, učitelské ústavy, výzkumné ústavy, inspekce. Teprve potom rostla autonomie škol. Autonomie tedy nevznikala místo společného základu, ale nad ním.
Nejstabilnější se ukazuje model, v němž stát garantuje jasné kurikulum, tj. osnovy, na ně navazující standardy, garantuje kvalitní učebnice a odborné metodiky, zatímco školy mají značnou autonomii v metodách výuky, projektech, organizaci práce a místních inovacích (viz např. místně zakotvené učení). Pak je pochopitelně možné organizovat jednotné státní zkoušky.
Pokud stát dlouhodobě rezignuje na roli odborného garanta kurikula a přenese iniciativu převážně na soukromé aktéry, nemusí to vést ke kolapsu systému – některé decentralizované modely fungují velmi dobře. Pravděpodobnějšími důsledky však jsou větší rozdíly mezi školami, větší závislost na kvalitě jednotlivých poskytovatelů učebních materiálů, oslabení společného vzdělávacího základu a přesun faktické kurikulární moci mimo veřejné instituce. Národní kurikulum pak přestává být hlavním nástrojem koordinace a jeho roli postupně přebírají učebnice, digitální platformy, soukromé agentury a další aktéři. V dlouhodobém horizontu může takový vývoj oslabit srovnatelnost vzdělávání, kontinuitu odborného vedení i schopnost státu garantovat, že všichni žáci získají obdobný základ všeobecného vzdělání.
