Článek
Vážený pane místopředsedo,
vážené poslankyně, vážení poslanci,
vážení kolegové, dámy a pánové,
děkuji za možnost vystoupit jménem Asociace ředitelů základních škol.
Setkáváme se na semináři s netradičním názvem „Učitel jako lovná zvěř“, rád bych tedy začal také trochu netradičně. Ne tím, co učitele trápí, ale tím, proč je učitelská profese stále jednou z nejkrásnějších a nejdůležitějších profesí, které člověk může vykonávat.
Učitel není jen předavačem informací. Učitel otevírá dětem dveře do světa, pomáhá jim objevovat vlastní schopnosti, učí je přemýšlet, spolupracovat, překonávat překážky a nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Každý z nás si pravděpodobně dokáže vybavit učitele, který významně ovlivnil jeho životní cestu.
Škola není továrnou na znalosti. Je místem, kde se formují budoucí občané, rodiče, zaměstnanci, podnikatelé i politici. A kvalita školy je do značné míry odrazem kvality učitelů.
Práce učitele je navíc zvláštní v tom, že dokáže přinášet obrovskou radost a pocit smysluplnosti. Většina učitelů zná ten okamžik, kdy za ním třeba i po letech přijde bývalý žák a řekne: „Děkuji. Kdybyste tehdy nepomohl, nevím, jak bych dopadl.“ Nebo když student napíše, že právě díky učiteli našel směr svého dalšího studia, povolání nebo dokonce života.
To jsou okamžiky, kvůli kterým lidé ve školství zůstávají. Kvůli nim stojí za to věnovat dětem čas, energii a často i kus vlastního soukromí.
Přesto musím zároveň otevřeně říci, že práce učitele je dnes náročnější než kdykoli v minulosti.
Učitel už dávno neřeší pouze výuku. Od učitelů dnes stát i společnost očekávají mnohem více než samotné vzdělávání. Vedle role učitele mají být psychologem, speciálním pedagogem, sociálním pracovníkem, mediátorem rodinných sporů, preventistou rizikového chování, kariérovým poradcem, krizovým interventem, zdravotníkem, administrátorem, organizátorem volnočasových aktivit, logopedem, právníkem a často i náhradní rodičovskou autoritou nebo oázou bezpečí a láskyplné jistoty. Vedle vzdělávání řeší učitelé narůstající psychické obtíže dětí, problémy v rodinách, závislosti na digitálních technologiích, konflikty mezi žáky i tlak sociálních sítí. Většinu těchto rolí učitelé přijímají, protože jim na dětech záleží. Nemůžeme však donekonečna rozšiřovat jejich povinnosti, aniž bychom současně posilovali jejich pravomoci, podporu a ochranu.
Proměnila se také autorita školy. Zatímco dříve byla škola vnímána jako přirozený partner rodiny, dnes se stále častěji setkáváme s tím, že rozhodnutí učitele jsou okamžitě zpochybňována. Jednotlivé konflikty se přesouvají na sociální sítě, do médií nebo do právní roviny a to i v případech, kdy by měl k řešení stačit zdravý selský rozum.
Nechci tvrdit, že rodiče jsou problém. Naopak. Drtivá většina rodičů jsou pro školy důležití partneři. Problémem je však postupné oslabování společenského respektu k odbornosti učitele a k autoritě školy jako instituce.
Bohužel stále častěji zažíváme i druhou stranu učitelské profese.
Ten samý učitel, který pomáhá dětem řešit jejich životní problémy, je druhý den terčem vulgárních urážek. Je obviňován z něčeho, co se nikdy nestalo. Může čelit šíření nepravdivých informací mezi rodiči nebo na sociálních sítích, aniž by se kvůli své profesní mlčenlivosti mohl účinně bránit.
Ředitelé škol stále častěji řeší situace, kdy rodič nepřichází hledat společné řešení problému, ale rovnou s právním zástupcem zkoumá, zda učitel mohl zadat domácí úkol, zda zvolil správnou formu hodnocení nebo zda při řešení kázeňského problému použil správnou formulaci.
Neříkám, že rodiče nemají právo se ptát. Mají. Ale stále častěji se ze spolupráce stává spor a z učitele podezřelý, který musí dokazovat, že jednal správně.
Podobně frustrující je situace při ochraně ohrožených dětí. Školy opakovaně upozorňují na záškoláctví, zanedbávání péče, domácí problémy nebo rizikové chování. Píšeme zprávy orgánům sociálně-právní ochrany dětí, Policii ČR, účastníme se jednání, poskytujeme součinnost. Často však nevíme, zda naše informace vedly k nějakému opatření, zda se situace dítěte zlepšila nebo zda a jaké pomoci se mu dostalo.
Učitelé tak nesou odpovědnost za včasné rozpoznání problému, ale většinou nemají zpětnou vazbu o řešení od orgánu, kterému důvěrně předávají informace. To vede k pocitu bezmoci a frustrace.
Ředitelé škol se zároveň stále častěji setkávají s případy, kdy jsou pedagogové vystaveni vyhrožování, cílenému nátlaku nebo veřejnému zpochybňování své práce. V některých případech, naštěstí výjimečně, dochází dokonce k fyzickým útokům.
Pokud chceme, aby učitelství zůstalo atraktivní profesí i pro další generace, nestačí pouze hovořit o platech. Finanční ocenění je důležité, ale samo o sobě nestačí.
Potřebujeme především obnovit společenskou úctu k učitelské profesi.
Potřebujeme veřejně říkat, že učitel není protivník rodiče, ale jeho partner.
Potřebujeme vytvářet prostředí, ve kterém bude normální učitele podporovat, nikoli automaticky podezírat.
Vedle společenské změny je však potřebná i změna legislativní.
Za Asociaci ředitelů základních škol bych si dovolil formulovat několik oblastí, které považujeme za zásadní.
Za prvé – posílení právní ochrany pedagogických pracovníků.
Útok na učitele při výkonu jeho povolání by měl být vnímán stejně závažně jako útok na jiné osoby vykonávající veřejnou službu.
Za druhé – jasnější vymezení práv a odpovědnosti školy.
Školy potřebují srozumitelná pravidla pro řešení závažných kázeňských problémů a účinnější nástroje k ochraně bezpečnosti ostatních žáků i zaměstnanců.
Za třetí – lepší spolupráci institucí, které nesou odpovědnost za ochranu dítěte.
Pokud škola upozorní na závažný problém, neměla by zůstat bez zpětné vazby. Nežádáme sdělování citlivých údajů. Žádáme funkční spolupráci mezi školou, OSPOD, zdravotnickými zařízeními a dalšími institucemi, které mají dítěti pomáhat.
Za čtvrté – dostupnější odbornou podporu.
Ve školách potřebujeme více školních psychologů, speciálních pedagogů a dalších odborníků, aby učitel nebyl na stále složitější problémy sám.
Za páté – stabilitu vzdělávací politiky.
Školství potřebuje dlouhodobou vizi přesahující jedno volební období. Školy nemohou fungovat v prostředí neustálých změn pravidel, priorit a očekávání.
Dámy a pánové,
možná nastal čas, aby stát i jeho představitelé vedle ochrany práv dítěte stejně důrazně mluvil také o odpovědnosti rodičů. Odpovědnosti za školní docházku, za respekt k pravidlům, za spolupráci se školou i za základní výchovné působení. Učitel může mnohé napravit, ale nemůže dlouhodobě rodinu suplovat.
Učitelé nežádají privilegia. Nežádají obdiv ani výjimečné zacházení.
Žádají pouze to, aby mohli vykonávat svou práci v prostředí, které je respektující, bezpečné a předvídatelné.
Společnost po učitelích právem požaduje vysokou odbornost, odpovědnost a profesionalitu. To je jistě v pořádku. Pak jim ale současně musí nabídnout odpovídající ochranu, důvěru, respekt a podmínky.
Budoucnost českého školství totiž nebude záviset na budovách, technologiích ani reformních dokumentech. Bude záviset především na tom, zda budeme mít dostatek kvalitních lidí, kteří budou chtít stát před třídou a převzít odpovědnost za vzdělávání další generace.
„Učitel nesmí být lovnou zvěří. Nemůže být současně tím, od koho společnost očekává řešení stále složitějších problémů, a zároveň tím, komu tato společnost odmítá poskytnout odpovídající důvěru, ochranu a podporu.“
A právě proto je ochrana učitelů současně ochranou budoucnosti naší společnosti.
Děkuji vám za pozornost.
Zdroj:
https://videoarchiv.psp.cz/playa.php?cast=5408
Seminář, který se konal v Poslanecké sněmovně ve čtvrtek 11. června 2026, se věnoval aktuálním problémům postavení učitele ve společnosti, proměně autority školy, narůstajícím tlakům na pedagogické pracovníky i otázkám jejich právní ochrany. Diskutována byla témata odpovědnosti pedagogů, obrany proti útokům na učitele, vztahů s rodiči a žáky i možné legislativní změny směřující posílení ochrany pracovníků ve školství.
