Článek
33. díl - přesahy
Základní škola už není hra a v mateřské škole jsou na to děti takto připravované; nebo by alespoň měly být. V každém případě po dvou letech na základní škole dítě často neumí sedět u stolu, zapomene držet nejen tužku, ale i příbor, přestane zdravit, děkovat a naučí se téměř všechna sprostá slova. Čtení je nuda přes četné návštěvy místní knihovny, kde si děti mohou vybrat na čtení Jak vycvičit draka, Spiderman, Pokémon či Ledové království. V knihovně s tím již předem počítají. A když jsou děti ve škole a mají matematiku, tak většinu času tráví vybarvováním barev domečků podle výsledků. Nejsou dány osnovy ani pro mateřské školy, ani pro základní školy, a učitel či učitelka často nemají tušení, na co vlastně má navazovat, tak pro jistotu dětem dělá vše zábavně. Většinou je tím pochopitelně nudí.
Lidský mozek není stavěn na dlouhodobou pasivitu. Kognitivní psychologie i neurovědy ukazují, že pozornost, paměť a schopnost učit se se rozvíjejí především prostřednictvím aktivní práce. Dítě potřebuje číst, psát, počítat, ptát se, řešit problémy, opakovat a procvičovat. Právě střídání námahy a úspěchu vytváří pocit kompetence a vnitřní motivaci.
V části škol však v posledních letech pozorujeme opačný trend. Děti tráví značnou část času v různých aktivitách, které mají být „zážitkové“, „uvolněné“ nebo „respektující jejich tempo“, ale jejich skutečná kognitivní náročnost je velmi nízká. Místo společného hlasitého čtení, systematického procvičování nebo samostatné práce se často přesouvají na koberec, diskutují o pocitech, kreslí, sledují videa nebo se účastní aktivit, které mají jen volnou vazbu na vzdělávací cíle.
Podobně ustupuje i domácí příprava. Mnozí učitelé zadávají minimum domácích úkolů nebo je nezadávají vůbec. Nejde přitom vždy o jejich pedagogické přesvědčení; jde o adaptaci - často narážejí na odpor určité části rodičů, kteří považují jakoukoli domácí práci za nepřiměřenou zátěž. Výsledkem je, že dítě nemá příležitost vytvářet základní pracovní návyky, učit se pravidelnosti ani zažívat odpovědnost za vlastní výkon.
Psychologové přitom dlouhodobě upozorňují, že návyk nevzniká jednorázovým zážitkem, ale pravidelným opakováním. Stejně jako se nelze naučit hrát na hudební nástroj bez každodenního cvičení, nelze si osvojit čtení, psaní ani matematické dovednosti bez pravidelné práce. Pracovní návyk není vedlejším produktem vzdělávání; je jedním z jeho hlavních výsledků.
Paradoxně pak nastává situace, kdy děti nepůsobí odpočatě, ale naopak unaveně a apaticky. Ne proto, že by pracovaly příliš mnoho, ale proto, že jejich pozornost není dlouhodobě aktivována smysluplnou činností. Mozek si zvyká na nízkou úroveň kognitivního zatížení a postupně ztrácí schopnost soustředit se na náročnější úkoly.
Tento problém je patrný zejména na konci školního roku. Místo postupného dokončování práce, opakování učiva a uzavírání vzdělávacího procesu se někdy výuka mění v sérii volnějších aktivit a promítání filmů. Děti pak paradoxně nejsou více aktivní ani spokojenější. Často pouze pasivně sledují obrazovku, na níž jiné děti hrají hry, otevírají hračky nebo předvádějí jednoduché scénky. Obsah bývá založen na rychlých střizích, výrazných barvách a neustálé stimulaci, která nevyžaduje téměř žádné soustředění.
Když si mozek zvykne na tento typ podnětů, běžná školní práce se mu následně jeví jako příliš náročná, pomalá nebo nudná. Vzniká začarovaný kruh: čím méně dítě trénuje soustředění, tím obtížnější je pro něj soustředit se. A čím obtížnější je soustředění, tím více hledá okamžitou a nenáročnou stimulaci.
Skutečný wellbeing však neznamená odstranění veškeré námahy. Dlouhodobé psychologické výzkumy ukazují, že pocit spokojenosti vzniká především tehdy, když člověk zvládá přiměřeně náročné úkoly, rozvíjí své schopnosti a zažívá úspěch. Děti nepotřebují školu bez práce. Potřebují školu, která je vede k soustředěné práci, vytváří pracovní návyky a umožňuje jim zažít radost z toho, že něco dokázaly. Někdy totiž nejsou děti unavené z učení. Jsou unavené z toho, že se příliš dlouho neučí nic, co by jejich mysl skutečně zaměstnalo.
A někteří ředitelé si stále nasazují růžové brýle. Pravda, byl barevný týden.
