Článek
34. díl - přesahy
..., že značná část kritiky školy nevychází od odborníků na pedagogiku, ale od lidí, často rodičů, ale také učitelů, kteří si nesou vlastní negativní zkušenost ze školních let nebo mají pocit, že jejich dítěti škola ubližuje tím, že po něm něco vyžaduje. Bohužel neexistuje institut, který by těmto lidem pomáhal uvědomit si svá východiska (reflexe vlastní zkušenosti), zpracovat je (rozpoznání a analýza přenosu), a zabránit tak zrcadlení a negativnímu přenosu (sebeovládání vlastních emocí).
Mezi cíli vzdělávání učitele by jistě kromě získání potřebných znalostí, nadhledu a didaktické jistoty, vyškolení emočně stabilního a eticky ukotveného odborníka, který dokáže oddělit své vlastní potřeby a traumata od potřeb žáků a vytvořit tak bezpečné, stabilní a spravedlivé učební prostředí.
Jakmile učitel zadává pravidelné domácí úkoly, důsledně je kontroluje, trvá na systematické přípravě nebo hodnotí podle předem známých pravidel, objevují se stížnosti na přílišnou náročnost, stres či nedostatek respektu k individualitě dítěte.
Je samozřejmě pravda, že děti jsou různé. I učitelé jsou různí. Každá třída je jiná. Je to klíčový úkol třídních učitelů, vedení škol a především často mistrovství výchovných poradkyň, aby třídní kolektivy korigovali. Některé děti potřebují více podpory, jiné pracují rychleji, některé mají mimořádné nadání a jiné se potýkají s různými obtížemi. Škola však nemůže být nastavena podle výjimek. Její úkolem je vytvořit časový, prostorový a sociální rámec, který umožní většině dětí dosáhnout co nejlepšího rozvoje. To znamená stanovit očekávání, pracovat systematicky a vést děti k pravidelné práci.
Každý dobrý učitel přitom ví, že existují dvě chyby. První je přestřelit laťku tak vysoko, že většina žáků ztrácí motivaci a pocit úspěchu. Druhá, dnes možná častější, spočívá v tom, že laťku nastavíme příliš nízko. Dítě pak nemusí překonávat žádné překážky, nezažívá radost z dosaženého pokroku a postupně ztrácí zájem. Nuda totiž nevzniká jen z přemíry práce, velmi často vzniká právě z jejího nedostatku.
Mnohé děti dnes nejsou unavené z učení, ale z nicnedělání a nekončící zábavy. Hodiny se rozpadají do aktivit, které nevyžadují soustředění ani vytrvalost. Domácí příprava mizí, nároky se snižují a hodnocení se zmírňuje; slovní hodnocení bude pozitivní motivovat. Krátkodobě to může působit příjemně, dlouhodobě však dítě ztrácí pocit smyslu. Člověka totiž zpravidla nemotivuje absence překážek, ale jejich překonávání.
Psychologický výzkum opakovaně ukazuje, že optimální učení probíhá v situaci, kdy je úkol přiměřeně náročný – není ani příliš snadný, ani nedosažitelně těžký. Právě zde vzniká soustředění, zaujetí a pocit pokroku. Pokud škola náročnost příliš sníží, dítě se sice nemusí cítit ohrožené, ale zároveň nemá důvod vyvíjet úsilí. A bez úsilí se nedostaví ani pocit skutečného úspěchu.
Proto by cílem školy nemělo být odstranit veškerou námahu, ale nastavit rozumně vysoká očekávání a současně poskytovat podporu těm, kteří ji potřebují. Dobrá škola není ani kasárna, ani zábavní park. Je to místo, kde se děti učí dělat věci, které zpočátku neumějí, a kde postupně zjišťují, že dokážou více, než si samy myslely.
Právě proto je systematická práce, pravidelné procvičování, domácí příprava a spravedlivé hodnocení součástí vzdělávání již po staletí. Ne proto, že by učitelé chtěli děti trápit, ale proto, že bez určité míry nároku nelze dosáhnout skutečného rozvoje. Škola, která rezignuje na požadavky, nakonec nechrání děti před neúspěchem. Pouze ho odkládá do budoucnosti.
