Článek
22. díl
RVP ZV je psán tak, jako by učitel byl vysoce kvalifikovaný didaktik, kurikulární designér a hodnotitel – ale tuto roli autoři RVP ZV nikdy explicitně nepřiznávají ani nespecifikují. To je hlavní systémový paradox.
Co systém vyžaduje, ale nepojmenovává (interní check-list kompetencí učitele)
A. Kurikulární designérství (učitel jako architekt)
Co systém implicitně po učiteli chce? Rozložit OVU do ročníků, vytvořit vlastní pojmovou strukturu učiva, rozhodnout co je jádro, co je prostředek, co lze vypustit. Co systém neříká? Že to je odborná kurikulární práce, že k tomu neexistuje jednotný vzor, nejsou stanoveny kompetenční standardy učitele. Učitel je projektant i stavitel kurikula svého předmětu.
B. Epistemologická kompetence (vědět, jaký typ poznání učím)
Systém předpokládá, že učitel rozliší vysvětlení × interpretaci, zákon × normu, fakt × hodnotu. Systém nepojmenovává, že různé oblasti vyžadují různé pravdivostní režimy, odlišná hodnoticí kritéria. Bez této kompetence učitel aplikuje „správně/špatně“ tam, kde patří „smysluplně“, nebo naopak
C. Didaktické rozhodování (bez opory)
Systém vyžaduje rozhodnout, kdy žáka vést, kdy nechat hledat, kdy procvičovat, kdy hodnotit. Systém neříká, že konstruktivismus není metoda, ale epistemologická pozice, že bez struktury konstruktivismus kolabuje. Učitel má zodpovědnost za míru otevřenosti, ale bez vodítek.
D. Hodnoticí gramotnost (bez metodiky)
Systém předpokládá, že učitel rozumí rozdílu mezi důkazem učení, indikátorem, kritériem. Umí vytvářet rubriky, pracovat s kategoriemi, kódy, popisy úrovní zvládnutí. Systém neříká, že to je samostatná odborná disciplína, že bez ní nejsou OVU ověřitelné, hodnocení je nahodilé. Hodnocení je „největší tichý dluh“ RVP.
E. Práce s implicitním učivem
Systém učivo rozpouští, skrývá ho do činností, situací, kompetencí. Tím přenáší na učitele rozhodnutí, které pojmy jsou nezbytné, jak hluboko jít, co se musí automatizovat, co hodnotit. Zamlčuje se, že bez systematického učiva vznikají mezery a prohlubují se nerovnosti mezi školami. Učitel supluje obsahový kurikulum stát.
F. Interpretační odpovědnost
Systém chce otevřenost, pluralitu pohledů, diskusi, ale nestanovuje hranici mezi interpretací, relativismem, nevidí nutnost odborné kotvy a faktického rámce. Učitel je garantem smyslu, ale bez jasných mantinelů.
G. Schopnost vytvářet mosty (vertikální i horizontální)
Systém předpokládá, že učitel vidí návaznost ZV5 → ZV9, propojuje oblasti, rozumí „velkému obrazu“, systém neříká, že to vyžaduje systémové myšlení, čas, koordinaci. Bez toho se RVP a ŠVP rozpadají na izolované aktivity.
H. Profesní autonomie (bez ochrany)
Systém deklaruje autonomie školy, požaduje kreativitu učitele, ale nedodává, že autonomie nefunguje bez standardů podpory, sdílených strukturálních vzorů (osnov), nechrání před přetížením, přenáší riziko na školy, resp. ředitele. Učitel nese odpovědnost, ale ne pravomoc ovlivnit systém.
Co se pravděpodobně stane, když se tento check-list nesetká s realitou?
Nevyhnutelně přijde formalismus (opis OVU do ŠVP), aktivismus, rozdíly mezi školami, frustrace učitelů, nárůst administrativy bez přínosu. To nejsou selhání učitelů, ale strukturální důsledky nepojmenovaných nároků. RVP ZV předpokládá učitele jako vysoce kvalifikovaného kurikulárního a didaktického odborníka, ale tuto roli mu nikdy explicitně nepřiznává, nepodporuje ji a nechrání ji - a v neposlední řadě ji nehonoruje.
