Článek
24. díl
V revidovaném Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) je hodnocení chápáno jako vícerozměrný didaktický proces: neslouží jen k určení známky, ale především jako zpětná vazba žákovi, učiteli i rodiči o dosažených výsledcích a pokroku, zahrnuje formativní i sumativní prvky, sebehodnocení a reflexi.
1. Co je (a není) „důkaz o učení“ - Důkaz o učení je podle RVP (2026) konkrétní projev žákova porozumění nebo dovednosti, který je vztažený ke konkrétnímu Očekávanému výsledku učení (OVU), umožňuje odhadnout úroveň zvládnutí, je interpretovatelný podle předem známých kritérií. Typy důkazů: produkt (text, řešení, model, výtvor), výkon (prezentace, diskuse, experiment), proces (postup, strategie, reflexe), znaky myšlení (vysvětlení, argumentace, sebehodnocení).
Co není důkaz: známka sama o sobě, splnění úkolu bez vztahu k cíli, aktivita bez kritérií, pocit učitele („vypadalo to dobře“). Zásadní posun RVP: Nehodnotíme kolik učiva bylo probráno, ale co žák skutečně umí.
2. Ředitel: architekt a garant systému důkazů - Jak k důkazu o učení má přistupovat ředitel?
a) Systémově, ne metodicky - Ředitel neurčuje, jaký konkrétní důkazmá učitel použít, ale zajišťuje, že každé OVU má nějakou představu důkazu, důkazy jsou srozumitelné, obhajitelné a konzistentní.
b) Vytváří rámec - Ředitel odpovídá za to, že ve škole existuje společná terminologie (důkaz, kritéria, úroveň), minimální společné standardy (ne jednotné testy), důkaz není administrativní zátěž, ale nástroj porozumění učení.
c) Chrání učitele - Ředitel brání „honbě za důkazy“ (sběru papírů), trvá na tom, že méně kvalitních důkazů je víc než mnoho formálních.
Odpovědností ředitele je, aby důkaz o učení byl nástrojem smyslu, ne kontroly.
3. Učitel: designér důkazů a interpret. Jak k důkazu o učení má přistupovat učitel?
a) Od cíle k důkazu (ne naopak) - Učitel si klade otázku: „Jak poznám, že žák skutečně dosáhl tohoto OVU?“ A teprve potom navrhuje úlohu, vybírá formu důkazu.
b) Rozlišuje typy důkazů podle oboru - matematika / přírodověda: řešení, postup, vysvětlení, jazyk / humanitní obory: argumentace, interpretace, jazyková volba, umění / OSV: tvorba + reflexe, tělesná / zdraví: výkon + bezpečné jednání. Jeden univerzální důkaz neexistuje.
c) Používá kritéria, ne pocity - Učitel sdílí s žáky: co bude považováno za důkaz, co znamená „zvládnuto“, interpretuje důkaz: formativně (co dál), ne jen sumativně (kolik bodů). Role učitele: není „soudcem“, ale odborný interpret důkazů učení.
4. Žák: vlastník důkazů a svého učení. Jak k důkazu o učení má přistupovat žák?
a) Ví, co dokazuje - žák zná cíl (OVU v žákovské podobě), ví co má svým výkonem ukázat, jak se pozná kvalita.
b) Učí se reflektovat - součástí důkazu je sebehodnocení, yysvětlení postupu, odpověď na otázku: „Co už umím a na čem musím pracovat?“
c) Důkaz není/nemá být trest - žák chápe, že důkaz není past, není jednorázový verdikt, ale zpráva o stavu učení.
Ideální žáka nenípasivního příjemce hodnocení, ale aktivní účastník učení.
5. Rodič: čtenář důkazů, ne jejich soudce
Jak k důkazu o učení přistupuje rodič
a) Nehledá známku, ale smysl - rodič sleduje co dítě skutečně umí, v čem se posunulo, neporovnává děti mezi sebou, ale dítě se sebou samým.
b) Rozumí kritériím - škola musí rodičům vysvětlit co je důkaz, proč může vypadat různě, ukázat typické příklady.
c) Podporuje, ne kontroluje - rodič nehodnotí kvalitu důkazu místo školy, ale ptá se dítěte, podporuje reflexi.
Rodiče má být partnerem v porozumění učení, ne externí inspektorem.
6. Klíčové riziko
Důkaz může být portfolio, složka, fotka, dokument, artefakt, osvědční, diplom. Má-li být používán smysluplně, nemůže být důkazů mnoho, mají být navázané na OVU, a sloužit k rozhodování o dalším učení. Důkaz o učení v RVP 2026 není nástroj kontroly, ale společný jazyk porozumění učení – a každý aktér v systému k němu musí přistupovat jinou, ale provázanou rolí.
Materiál „Předmětový modelový ŠVP – Hodnocení výsledků vzdělávání žáků“ (2025) popisuje silný důraz na formativní a kriteriální hodnocení, práci s očekávanými výsledky učení (OVU), hodnocení podle kritérií zvládnutí, důraz na osobní pokrok, sebehodnocení, dialog, důkazy o učení, možnost, aby žák volil způsob, jak prokáže zvládnutí.
Co to dělá s rolí učitele? Učitel dřív učil (podle osnov) konkrétní látku, hodnotil zvládnutí obsahu, správnost, úroveň porozumění. Referenčním bodem bylo učivo.
Nyní (od roku 2004, nyní staronově RVP 2026 jako OVU-centrický model) učitel plánuje výuku podle ŠVP, hodnotí zda žák prokázal OVU, podle školních kritérií, s ohledem na individuální pokrok. Referenční bod = lokální interpretace RVP zachycená v ŠVP + OVU + kritéria školy.
To je zásadní posun: učitel už nehodnotí primárně „co se naučil“, ale „zda naplnil školní interpretaci OVU“.
Co to znamená pro spravedlnost hodnocení? Bez pevného učebního plánu slábne srovnatelnost mezi třídami, mezi školami, mezi regiony. Slábne transparentnost - rodič už neví co přesně mělo být zvládnuto, co znamená „dobře“. Síla se přesouvá na formulaci kritérií školy, profesní úsudek učitele, kulturu školy. To posiluje nerovnosti mezi školami, ne jejich vyrovnávání.
Sebehodnocení a „důkazy o učení“ u žáka ZŠ – reálně. Dokument předpokládá, že žák rozumí cílům, pracuje s kritérii, sbírá důkazy, reflektuje svůj pokrok, volí způsob prokázání. Pedagogicky u starších žáků (2. stupeň, gymnázium) → částečně reálné, u 1. stupně → silně závislé na vedení učitele, u slabších žáků → iluze, naprosto nereálné.
Reálně lze počítat u žáků ZŠ, že nejde o „samostatné monitorování“, ale učitelem řízený proces, který se jen tváří jako žákovská autonomie.
Strukturální paradox dokumentu. Dokument mluví jazykem autonomie žáka, odpovědnosti za učení, individualizace, ale neřeší, že autonomie vyžaduje jazyk, strukturu, oporu, kulturní kapitál.
Bez pevného učiva silní žáci a motivované rodiny stále profitují, slabí žáci naprosto ztrácejí orientaci.
Systémově dokument posiluje formativní kulturu, ale pokračuje v oslabování obsahové struktury a ukotvení, oslabuje srovnatelnost, posiluje roli ŠVP jako „lokální normy“, zvyšuje závislost na rodinném kapitál. Hodnocení výsledků vzdělávání žáků v tomto modelu není ukotveno v pevném učivu, ale v lokální interpretaci OVU a kritérií školy, což zvyšuje význam profesního úsudku učitele, ale zároveň oslabuje transparentnost, srovnatelnost a systémovou spravedlnost.
Očekávaný dopad učení (ODU): hodnotí učitel probranou látku? Už ne primárně. Je jeho práce vztažena k ŠVP? Ano, klíčově. Je reálné, aby žák ZŠ sám monitoroval pokrok a sbíral důkazy? Ano, ale jen jako učitelem silně řízený proces. Bez pevné struktury se z toho snadno stává pedagogická fikce.
Zdroj:
https://revize.rvp.cz/files/2025-integrovany-hodnoceni-svp.pdf
https://revize.rvp.cz/files/2025-predmetovy-hodnoceni-vysledku-vzdelavani-zaku.pdf
