Článek
25. díl
1. Je nutné, aby měl každý učitel kritéria hodnocení?
Ano, didakticky je to nutné. Bez kritérií neexistuje důkaz, jen výkon nebo produkt, jehož hodnocení je subjektivní, neobhajitelné, nepřenosné (jiný učitel = jiný verdikt). Důkaz o učení = výkon + interpretace podle kritérií. Bez kritérií zůstává jen výkon.
Právně (formálně): ne, nikde to není napsáno takto přímo. RVP ZV mluví o očekávaných výsledcích učení, mluví o důkazech učení a kritériích zvládnutí v metodických částech, neříká: „Každý učitel musí mít sepsaná kritéria.“ Systém počítá s kritérii, ale neukládá jejich formu ani existenci jako povinnost.
RVP ZS uvádí pouze: „Každému hodnocení žáků ve škole předchází srozumitelné seznámení s kritérii hodnocení žáků. … Formativní přístup k hodnocení pracuje s jasnými kritérii sumativního hodnocení, odlišuje fázi učení a vyhodnocování.“
Žáci jsou s kritérii seznámení, ale v rámci úvodu/přechodu k formativnímu přístupu k hodnocení.
2. Existuje k tomu metodika?
a) Oficiální metodika: nejednotná, nezávazná
Neexistuje dokument typu „Metodika MŠMT: Vzorová kritéria hodnocení.“ Existují metodické podpory k Očekávaným výsledků učení (na úrovni příkladů), modelové ŠVP, materiály NPI k formativnímu hodnocení. Ty ale ukazují, že kritéria mají existovat, nikde to nevyžadují plošně. To je typický rys celé reformy: profesní nárok bez profesního standardu.
b) Co se tedy děje fakticky?
Vznikají tři typy praxe: 1. učitel kritéria má a používá (sumativní i formativní hodnocení), 2. učitel kritéria má v hlavě, ale nesdílí je, 3. učitel hodnotí pocitově a důkaz je jen záminka. RVP neumí tyto tři stavy rozlišit, ale inspekce je v praxi pozná velmi rychle.
3. Jak je kompatibilní známkování a důkaz o učení?
Ano, ale pouze za určité ceny.
a) Známka není důkaz - známka je agregovaný ukazatel (neobsahuje přesnou informaci: co žák umí, co neumí, proč.) Známka je výsledek, ne důkaz.
b) Kompatibilita existuje v tomto pořadí:
Očekávaný výsledek učení → Důkaz o učení → Kritéria → Slovní interpretace → Známka. Pokud je pořadí opačné (nejdřív známka, pak „zdůvodnění“), důkaz zaniká.
c) Didakticky legitimní: známka jako shrnutí delší práce, známka doplněná slovním hodnocením, odkazem na kritéria, ukázkou důkazu.
d) nelegitimní (didakticky): známka jako trest, motivace, náhražka zpětné vazby.
4. „Rodič nehledá známku, ale smysl“ – tato věta není popisem reality, ale normativním cílem/ideálem systému.
a) Ideál? RVP implicitně chce, aby rodič rozuměl, co se dítě učí, viděl, jak se posouvá, neřešil primárně srovnání.
b) Realita? Rodiče byli vychováni známkami, potřebují jednoduchý signál, často nevědí, jak číst důkaz. To není selhání rodičů.
c) Co z toho plyne pro školu? Pokud škola ponechá jen známky, rodič nikdy „smysl“ hledat nezačne. Ukáže důkazy + kritéria, rodič se učí nový jazyk hodnocení. Rodič nehledá smysl automaticky. Musí mu být umožněno porozumět.
5. Co se tedy „tiše předpokládá“, ale nikde nepíše
Systém počítá s tím, že 1. učitel umí formulovat kritéria, umí s nimi pracovat, 2. důkaz je interpretovatelný, 3. známka je sekundární, 4. rodič dostane informaci bohatší než číslo. Nic z toho není formálně vyžadováno. Všechno je to profesionální předpoklad.
RVP ZV 2026 stojí a padá s tím, zda učitelé pracují s kritérii hodnocení – přestože jim to systém nikdy výslovně neukládá.
Nic z toho nebere v potaz, že všechny školy v ČR pracují s některým z informačních systémů (Bakaláři, Edupage, Školaonline), do kterých učitelé zapisují známky průběžně a rodiče známku často vidí dřív než děti. To už je ale zase další téma.
Zdroj:
https://prohlednout.rvp.cz/zakladni-vzdelavani/obecne-casti#6-pojeti-hodnoceni-zaku
