Článek
24. díl - přílohy
Pojem wellbeing se v posledních letech stal jedním z nejpoužívanějších slov současného školství. Je přítomen ve Strategii 2030+, materiálech NPI, ČŠI, metodikách škol, programech duševního zdraví i v každodenní mediální a pedagogické komunikaci.
Jde o pojem převzatý z psychologie, zdravotnictví a sociálních věd, kde označuje obecný stav psychické, sociální a životní pohody člověka. Do školství vstoupil především pod vlivem psychologie, konstruktivistické pedagogiky, OECD, WHO a teorií sociálně emočního učení.
Na první pohled zní wellbeing neproblematicky. Kdo by přece nechtěl, aby se děti ve škole cítily dobře? Jenže, když je něčeho moc, je toho rychle příliš. Wellbeing totiž postupně přestal být jedním z předpokladů vzdělávání, a stal se jeho novým významovým a organizačním rámcem. Škola (s posvěcením ČŠI, NPI, MŠMT) se tak stále méně chápe jako instituce předávání poznání a stále více je některými chápána jako prostředí psychické stabilizace chování dětí a řízení jejich emocí. Mnohá škola se tak chápe jako místo, kde se budují dobré vztahy, kde je třeba předcházet jakýmkoliv traumatům, případně kde se kompenzují problémy rodinného prostředí.
To je mimořádně důležitý posun. Současná škola totiž stále častěji přebírá úkoly, které původně patřily rodině, společenství příbuzných a blízkých, církevnímu společenství, skaut, zkrátka síti širších mezilidských vztahů, případně dokonce terapeutické péči. Pokud nyní se uvádí, že dvě třetiny třídy potřebuje psychologickou intervenci, kterou školní psycholog není samozřejmě schopný zajistit, čeká se od školy, že bude hrát roli psychologa.
Od školy se dnes očekává, že bude suplovat mnohou nefunkční rodinu, stabilizovat psychiku dítěte, vytvářet bezpečný prostor, poskytovat emoční podporu, pracovat s traumatem, rozpoznávat psychické obtíže, budovat identitu dítěte a současně ještě vzdělávat. A na tuto poptávku stát reaguje (viz poslední Výběrové šetření České školní inspekce).
Jenže právě zde vzniká zásadní paradox. Ano, je možné, že mnoho dětí skutečně přichází z konfliktních prostředí, kde jsou vztahy rozpadlé, z prostředí, které je dlouhodobě stresové a plné nejistoty, kde jsou děti od běžné komunikace odříznuty v brzkém věku skrze digitální dudlíky, a jsou tedy nutně emočně zanedbané.
Avšak na základě výjimek (snad ještě výjimek) nelze vytvářet standard, a školy tlačit do toho, aby namísto výuky školy poskytovaly terapeutický program. Ředitelé jsou od toho, aby jako první deformaci hrozící škole pochopili a vymezili se vůči ní. Nelze připustit, aby děti namísto výuky češtiny dostaly k mačkání antistresové hračky a poslouchaly paní učitelka předčítat, i když jsou již ve druhé či třetí třídě, a mají číst nahlas samy. Jiný případ – dát každému „jeho“ knížku, ať si v druhé či třetí třídě sedne někam ve třídě a tiše si čte.
Ano, některé děti mohou těžce nést náročnější nároky školy, třeba už jen zklidnění a odtržení od blikajícího mobilu může být pro mnohé děti náročné. Je jasné, jak uvádí pan Štefl, že nakonec školy pod tlakem rodičů udělají to, co většina rodičů chce. Ovšem je namístě se ptát, co většina rodičů vlastně chce. Děti vystavené regulérní výuce se mohou dostávat pod tlak např. domácích úkolů, a ano, děti je vhodné do určitého věku kontrolovat, vést a podporovat. A jsou to naopak právě děti rodičů, kteří na ně moc času nemají, kteří by onu pravidelnost, podporu a někdy prostou pozornost druhého potřebovaly, protože jinak se ve vyšších ročnících pravděpodobně stejně ztratí a začnou buď látku memorovat, nebo spíše podvádět všemi dostupnými prostředky. Pokud škola nefunguje, dítě se rychle adaptuje a najde strategii přežití. Pokud škola nenaučí a neprocvičí během hodin, děti potřebují „doučování“ doma. Kolik z rodičů má po práci čas, energii a schopnosti?
A tak se opět řeší následky, namísto příčin. Destabilizuje se výuka skrze wellbeingové projekty, neprovádí se mnohdy individuální intervence u rodin, kde je evidentní, že něco nefunguje, ale plošně je v zájmu obecného „dobra“ dětí naordinován wellbeing, všem bez rozdílu. Tento přístup nejen, že nevede k obnově stability rodiny, ale bortí se i vymezení jasných hranic, které by alespoň škola mohla dětem poskytnout, stejně jako smysluplný řád, který určitě děti z problémovějších rodin jistě uvítají, pokud v nich učitel objeví potenciál rozvoje nadání a ony pod jeho citlivým vedením zjistí, co všechno dokáží.
Předpokladem toho, že to funguje, je avšak kvalitní systematická výuka, nikoliv terapeutizace školního prostředí. A právě zde začíná být situace velmi problematická; stát aktivně zasahuje a sbírá citlivé osobní informace o dětech a rodinách.
Ale opět - škola je neutrální instituce, není to terapeutické zařízení toho či onoho terapeutického směru, učitel není psycholog ani psychoterapeut, a dítě není objekt permanentní psychologické diagnostiky. Přesto dnes stále častěji dochází k tomu, že vnitřní motivace dítěte, jeho emoce, prožívání, postoje, psychické rozpoložení nebo „komfort“ se stávají součástí pedagogického hodnocení, indikátorem správného přístupu, a někdy dokonce kritériem kvality školy. Do této situace jsme se nedostali náhodou. Celý RVP ZV je na tomto principu postavený, vnitřní motivace je podmínkou učení, aktivní konstrukce světa, a je na interpretačních schopnostech učitele, zda dítě dosáhlo očekávaných výsledků učení. Stejně tak není ověřitelné dosažení určitých kompetencích, proto všechny testy obsahují i dotazníky, které posléze slouží jako vodítko k interpretaci výsledků - nikoliv, že by škola dodržovala standardy vyplývající z kurikula a všechny děti by měly daných znalosotí a dovedností v příslušném ročníku dosáhnout.
A právě protože je kompetence předmětem interpretace, obsahují všechny testy ověřující znalosti a dovednosti v matematice, českém jazyce, apod. také dotazníky, skrze které PISA, TIMSS a v současné době ČSI nezjišťuje, zda se ve škole používá správné kurikulum, nebo zda probíhá řádně výuka, ale otázky jsou zaměřené na socio-ekonomický status rodiny, na psychický stav dítěte apod.
Horší je, že dotazníky použité nyní v květnu 2026 nejsou anonymní. ČSI ví přesně, kdo odpovídal a jak.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tri-ctvrtiny-tridy-jsou-u-psychologa-ceske-deti-trapi-deprese-a-uzkosti-302218
