Článek
12. díl - předpoklady řešení
Když člověk formuluje prompt, vytváří vektorový směr v již existujícím významovém prostoru. Tímto směrem model hledá odpověď, která je pravděpodobně správná: tedy takovou, která nejlépe odpovídá vzorům, s nimiž se již setkal. Výsledek může být přesný, rychlý a užitečný. Ale není to porozumění. Je to orientace v hotovém prostoru významů, nikoli jeho vytváření.
Čtení je proces zcela jiného řádu, je to proces opačný. Četba význam postupně vytváří na straně čtenáře, a to dvojího typu - konfrontací textu s vlastní zkušeností a proniknutím do mysli autora textu. Četba nevede přímo k odpovědi, vede k utváření vlastního významového prostoru. Čtenář se pohybuje pomalu, někdy s odporem, s návraty a pochybnostmi. Slova se mu neřadí podle pravděpodobnosti, nýbrž podle napětí, významu, tónu a ticha mezi nimi. V tomto procesu nevzniká jen informace, ale kognitivní a emocionální struktura, která umožňuje porozumět nejen tomu, co je řečeno, ale jak a proč to autor říká.
Čtení je proto setkáním dvou myslí v čase. Umožňuje nahlédnout do vnitřního světa autora – do způsobu, jakým myslí, jak váží slova, jak je schopný vyvolat napětí, postavit děj, proč se vyhýbá zkratkám, nebo je naopak vědomě používá. Čtenář většinou nehodnotí text nehodnotí podle správnosti, ale podle míry jasností a vlastního porozumění.
Zatímco prompt míří k cíli, čtení rozšiřuje obzor. Zatímco prompt redukuje nejistotu, čtení ji snáší. Zatímco prompt optimalizuje cestu k odpovědi, čtení kultivuje schopnost vůbec se ptát.
A právě zde se láme otázka vzdělávání. Škola, která nahrazuje čtení navigací v hotových významech, případně nechává děti konstruovat vlastní koncepce světa, sice produkuje zábavu a rychlokvašené kompetence, ale ochuzuje žáky o možnost vytvořit si vlastní orientaci ve světě. Bez této orientace se z kompetence stává pouhá nacvičená reakce – technicky správná, lidsky prázdná.
Jestliže má vzdělání připravovat člověka na svět, který nelze plně předpovědět, pak musí chránit právě to, co nelze zrychlit: pomalé porozumění, vnitřní napětí a vznik smyslu. Ne proto, že by byly neefektivní, ale proto, že jsou nenahraditelné.
