Článek
2. díl - předpoklady řešení
1️. Kognitivní doména – práce s poznáním
Tato doména se týká poznávacích procesů, tedy toho, jak žák s obsahem nakládá. Rozlišujeme tyto operace: zapamatování, porozumění, aplikace, analýza, hodnocení, tvorba. Tyto procesy nemohou existovat bez obsahu. Nelze analyzovat „nic“, hodnotit „nic“ ani tvořit „nic“. Osnovy zde poskytují referenční pole, bez něhož se kognitivní cíle rozpadají do formálních sloves bez významu („analyzuje“, „hodnotí“, ale není jasné co).
Kognitivní realita: Past intuitivních modelů. Kognitivní věda potvrzuje, že lidský mozek není nastaven na „vědeckou pravdu“, ale na „evoluční užitečnost“. Žák má v sobě hluboce zakořeněné intuitivní modely (např. „síla je potřeba k pohybu“, „slunce obíhá zemi“), které vycházejí z jeho každodenní zkušenosti. Je velmi obtížné tyto modely „přestavět“. Výzkumy ukazují, že žáci se často naučí vědecký model pro test (objektivní vědění), ale v běžném životě se okamžitě vracejí k subjektivnímu (chybnému) modelu. Proces kognitivní transformace je tedy reálný jen tehdy, pokud je žák vystaven opakovaným experimentům, které jeho zkušenost přímo a viditelně zpochybní.
2. Psychomotorická doména – dovednosti a činnost
Tato doména se týká praktického jednání, práce rukou, postupů, technik a návyků v oblastech: psaní, počítání, práce s nástroji, experimentování, technické a manuální dovednosti. Psychomotorické dovednosti jsou vždy navázány na konkrétní obsah a situaci. Bez osnov není jasné, které dovednosti mají být zvládnuty, v jaké návaznosti, v jaké hloubce. Osnovy zde fungují jako sekvenční kostra učení, která chrání dovednosti před nahodilostí.
Psychologická realita: Emoční vazba na „svou“ pravdu. Psychologicky je subjektivní zkušenost součástí identity. Pokud pedagogický proces vyvrací zkušenost žáka příliš agresivně, žák se uzavírá. Konstruktivismus vyžaduje vysokou míru pokory a nejistoty (přiznání „moje zkušenost mě klamala“), což je pro průměrného žáka či adolescenta s křehkým sebevědomím v roce 2026 nesmírně náročné. Vyžaduje to vysokou emoční inteligenci učitele. Pokud se podaří vzbudit zvědavost namísto pocitu selhání, je tento přechod psychologicky nesmírně posilující – žák zažívá pocit „heuréka“.
3. Afektivní doména – postoje, hodnoty, vztahy
Tato doména zahrnuje vztah k poznání, postoje k oboru, hodnotové orientace, motivaci, odpovědnost. Afektivní cíle nevznikají ve vakuu. Postoj ke světu, k pravdě, k vědě či k dějinám se formuje skrze setkání s konkrétním obsahem, nikoli skrze abstraktní „kompetenci“. Bez společného obsahu není možné sdílet hodnoty, není možné vést společenskou debatu, afektivní cíle se redukují na obecné fráze („pozitivní vztah k učení“).
Didaktická realita: Časový paradox. Zde narážíme na největší bariéru současného školství. Nechat žáka, aby skrze vlastní pokusy a omyly „znovuobjevil“ Newtonovy zákony nebo z čeho vycházejí principy demokracie, trvá 5× déle než mu je prostě odpřednášet. Ve snaze o konstruktivismus učitelé často skončí u „hraní si“, kdy se sice pracuje se zkušeností, ale k tomu objektivnímu, vědecky ověřenému modelu se třída nikdy nestihne dopracovat - výsledek je povrchnost a fragmentované vědění - k pochopení vazeb nikdy nemůže dojít. U vysoce abstraktních témat (gramatické a matematické struktury) je tento model didakticky téměř neproveditelný a je nutné se vrátit k řízenému výkladu.
Propojení subjektivní zkušenosti s objektivní vědou je reálné u cca 20–30 % klíčového učiva, které má přímý vztah k životu žáka (např. biologie těla, finanční gramotnost, základy mechaniky). U zbytku učiva jde spíše o didaktickou iluzi. Průměrný žák v roce 2026 postrádá dostatečnou trénovanost v abstraktním myšlení, aby dokázal přemostit propast mezi tím, co „vidí a cítí“, a tím, co „říká věda“, bez masivního vedení učitelem.
V současnosti narážíme ovšem na zcela jiný problém - kvůli znovuobjeovávání způsobů, jak učit číst a psát, dnes mnoho děti neumí čitelně psát a počítají na prstech ještě na střední škole.
