Článek
41. díl - předpoklady porozumění
Druhá váží několik kilogramů – plná učebnic, sešitů, pracovních listů. Dítě dnes často nosí do školy minimum věcí. Učebnice zůstávají ve třídě, sešity také. Cvičebnice se hromadí ve skříňkách, na poličkách, někdy i na chodbách. Domácí úkol, pokud vůbec existuje, je zadán na volný papír – list, který se snadno ztratí, snadno zapomene, nikdo jej nekontroluje.
Na první pohled to působí rozumně, děti přece nemají nosit těžké aktovky. Zdraví, ergonomie, prevence přetížení – to jsou legitimní argumenty. Jenže v okamžiku, kdy se toto rozhodnutí nepropojí s jasnou strukturou práce, je fyzická úleva vykoupena kognitivní prázdnotou, a nastupují Pokémoni, a další démoni.
Aktovka je elementární nástroj zodpovědnosti, žák si nese svůj svět na zádech. Sešit, do kterého se pravidelně zapisuje, odráží paměťovou stopu. Datum, pátek, 20. 3. 2026, udává orientaci v čas. Číslo hodiny, stránka učebnice, kterou je potřeba doma znovu otevřít, vytváří časovou posloupnost. Cvičebnice, do níž se žák vrací, vytváří kontinuitu, dokončení pak pocítit uspokojení. Když tyto prvky zmizí z každodenního pohybu mezi školou a domovem, mizí i přirozený rytmus učení. Ano, je to o nastavení pracovních pravidel ředitelem školy, nejde jen o well-being.
Jinak formálně probíhá výuka, dítě přijde, něco se děje, odejde – a tím to končí. Bez návratu, bez opakování, bez upevnění. Domácí práce, pokud existuje, je nahodilá, nesystematická, často neprovázaná s tím, co se dělo ve škole, a protože není jasně nastavena její kontrola a pravidelnost, neboť každý učitel ji řeší jinak – nebo vůbec, nelze ani po rodičích smysluplně chít participaci.
Navíc proč si dělat problémy s rodiči, kteří přece večer nebudou každý den kontrolovat, zda učitel zapsal domácí úkol do Bakalářů (či jiného školního systému). Dítě informaci nemá, úkolníček nepoužívá, nikdo to po něm nechce; a minimálně od dvouletých covidových nucených prázdnin počítá s tím, že učitel rodičům napíše, když něco chce.
Vedení školy může současně deklarovat, že mu jde o dobré vztahy, o to, aby děti nebyly přetěžovány. Aktovka je těžká, a nikdo s ní dítěti nepomůže. Jakmile se však vyprázdní, a není jinak popsáno, jak má vypadat školní výuka, jak má vypadat domácí příprava, jaký má každá část mít obsah a rozsah, pak doplněno absencí koordinace mezi učiteli, jde škola od desíti k pěti. Na povrchu funguje; děti mají ještě povinnost do školy chodit.
Navíc někteří rodiče často vnímají obecně školní učivo jako zbytečné, zatěžující, odtržené od (jejich) života. Škola na tuto poptávku reaguje – snižuje nároky, omezuje domácí úkoly, přesouvá těžiště výuky do volnočasových aktivit v hlavní době vyučování. Vzniká tichá dohoda: dítě nebude zatěžováno tím, co není viditelně užitečné, např. pravopisem.
Jenže právě to, co se jeví jako „zbytečné“ – opakování, dril, systematická práce se symboly, jazykem a číslem – je ve skutečnosti základem poznání. Někomu může připadat vzlet kreativního nápadu úžasný, kdy na druhé straně je tíživá tradice poznávání, prohlubování, chápání, která si vyžaduje čas, rutinu, opakování: žádná královská cesta ke geometrii není, žádný zázračný kanál You Tube.
Lidský kontakt, počínaje učením se napodobovat a mluvit, je lidský evolučně podmíněný postup, kdy dítě postupně buduje pod vedením učitele svou síť znalostí.
Nesnesitelná tíha vědění dnes nespočívá v tom, že by bylo vědění příliš těžké. Spočívá v tom, že jsme se jeho tíhy začali bát natolik, až jsme je téměř odstranili, abychom se cítili lehce a svobodně.
MŠMT: Zatížení českých školáků domácími úkoly v mezinárodním srovnání jedno z nejnižších. Zároveň podle různých zdrojů tráví žáci v ČR ve škole o více než sto hodin ročně méně, než je průměr OECD. Pro plošné omezování domácí přípravy neexistuje věcný důvod. MŠMT doporučuje zadávat domácí úkoly jako dobrovolné. (!)
Vskutku geniální řešení.
Zdroj:
https://edu.gov.cz/metodicke_materialy/stanovisko-msmt-k-zadavani-domacich-ukolu-ze-dne-4-5-2023/
