Článek
Když se takovým lidem vysmívají lidé, kteří dobu totality nezažili, a jejich historické vzdělání navíc není příliš přesvědčivé, nelze to brát vážně. Stejně tak nemusíme brát za bernou minci, když takové narativy šíří ti, kteří, biblicky řečeno, nevidí pro třísku v oku bližního břevno v oku vlastním.
Naopak podivné jsou odsudky onoho odpracování od těch, u nichž by člověk očekával trochu historické paměti nebo alespoň vzdělání. Například od lidí, u nichž je prokázáno, že stáli na protitotalitní straně v sedmdesátých a osmdesátých letech a mnohdy měli blízko k disidentským kruhům. Protože český dějinný paradox nás jasně učí, že toto odpracování mladického omylu není v současné době zdaleka první v české historii.
Protikomunistický odpor v Československu během normalizace 70. a 80. let 20. století představoval pozoruhodně pestrou mozaiku myšlenkových proudů a osobních osudů. Ve veřejném povědomí sice přetrvává vnímání disentu především jako nekomunistické či přímo pravicově orientované opozice, historická realita však byla výrazně vrstevnatější.
Jednou z nejzásadnějších, nejpočetnějších a politicky nejzkušenějších složek disidentského hnutí byli totiž právě bývalí členové Komunistické strany Československa. Jejich cesta k odporu byla často složitá a dramatická: zatímco část z nich vstoupila do strany v atmosféře uvolnění šedesátých let a reformního vzepětí Pražského jara 1968, mnohé vůdčí osobnosti patřily k členům KSČ dávno předtím, již v padesátých letech.
Tito lidé za sebou měli historii velmi aktivní prokomunistické politické angažovanosti, budovali stranické struktury a v mnohých případech se přímo podíleli na upevňování totalitního režimu, proti němuž se později rozhodně postavili.
Proměna nekritických stoupenců či přímo vykonavatelů komunistické moci v její nesmiřitelné odpůrce je nejlépe patrná na konkrétních životních příbězích. Velmi dobrým příkladem takového radikálního vývoje byl lékař František Kriegel. V 30. letech působil jako interbrigadista ve Španělsku a během druhé světové války sloužil jako vojenský lékař na dálnovýchodní frontě.
Po návratu do vlasti se však v únoru 1948 stal zástupcem velitele hlavního štábu Lidových milicí a aktivně organizoval komunistický převrat. Jako náměstek ministra zdravotnictví v ročních 1949 až 1952 prosazoval zestátnění československého lékařství podle sovětského stalinistického vzoru.
Ačkoliv byl v 50. letech postižen vnitrostranickými čistkami, v 60. letech postoupil do nejužšího politického vedení. Zásadní mravní zlom v jeho životě přinesla srpnová invaze 1968.
Kriegel byl jediným členem unesené delegace v Moskvě, který přes nátlak odmítl podepsat kapitulační Moskevský protokol, a na podzim 1968 hlasoval jako poslanec proti smlouvě o pobytu okupantských vojsk. Po svém definitivním vyloučení ze strany se v prosinci 1976 zařadil mezi první signatáře Charty 77.
Podobně spletitou dráhou prošel i spisovatel a dramatik Pavel Kohout. Ve 40. a 50. letech patřil k nejvýraznějším básnickým tvářím stalinismu, svazáckým ikonám a šéfredaktorům satirického časopisu Dikobraz, čímž zásadně spoluvytvářel oficiální stranickou propagandu.
Kohoutovo procitnutí z komunistického zápalu viditelně vyvrcholilo na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 a jeho pokračováním bylo básníkovo výrazné zapojení do Pražského jara. Na sklonku roku 1976 se Kohout stal spolu s celoživotním nekomunistou Václavem Havlem spolutvůrcem ustavujícího prohlášení nové občanské iniciativy a byl to právě on, kdo dal této petici název Charta 77.
Významné místo v disentu zaujímal také Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ z roku 1968 a spoluautor stranického Akčního programu. A dále Jiří Hájek, někdejší komunistický diplomat a ministr zahraničí, jenž v srpnu 1968 protestoval v OSN proti invazi. V lednu 1977 se stal jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Ve vedení stanul po boku nekomunistů, filozofa Jana Patočky a dramatika Václava Havla.
Do nejužšího okruhu okolo Charty 77 se zapojili i další představitelé reformního komunistického proudu, například bývalý brněnský krajský tajemník KSČ Jaroslav Šabata či spisovatel Ludvík Vaculík, autor manifestu Dva tisíce slov z června 1968 a zakladatel samizdatové Edice Petlice.
Impulsem ke vzniku Charty 77 v prosinci 1976 byl soudní proces s členy undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe, který vyvolal vlnu solidarity a potřebu vytvořit silnou protiváhu, v níž nezáleželo na tom, zda se někomu hudba této skupiny líbí nebo ne, šlo o to, že mladým muzikantům bylo upíráno právo dělat si hudbu po svém a byli za to dokonce kriminalizováni.
Příležitost k legitimnímu odporu poskytlo zveřejnění Mezinárodních paktů o lidských právech ve Sbírce zákonů ČSSR v září 1976, k jejichž dodržování se režim zavázal v rámci Helsinských dohod z roku 1975. Autoři Charty 77 – reprezentovaní komunistickými i nekomunistickými intelektuály – nekoncipovali iniciativu jako opoziční politickou stranu či pevně organizované hnutí, ale jako neformální občanské společenství.
Zásadním přínosem Charty 77 byla právě její schopnost sjednotit hluboce rozdílné názorové spektrum. V ovzduší totalitního útlaku, výslechů a věznění dokázali bývalí komunističtí funkcionáři a ideologové nalézt společnou řeč s osobnostmi z opačného pólu politického a myšlenkového světa.
V rámci jedné iniciativy úzce spolupracovali s nekomunistickými demokraty (Václav Havel, Jan Patočka), představiteli křesťanského disentu (katolický myslitel Václav Benda či evangeličtí teologové) i mladými lidmi z prostředí kulturního undergroundu.
Toto spojenectví nebylo samozřejmé. Je pravda, že u nekomunistických odpůrců i obětí perzekucí z 50. let existovala vůči bývalým komunistům zpočátku nedůvěra pramenící ze vzpomínek na jejich předchozí podíl na upevňování totality. Přesto všichni aktéři dokázali zasypat staré příkopy, vykouřit příslovečnou dýmku míru, ve prospěch společného vyššího cíle.
Bývalí komunisté přinesli znalost fungování moci, politický pragmatismus a v neposlední řadě kontakty na levicové hnutí na Západě, které bezesporu českému disentu pomáhalo, zatímco křesťané a nekomunističtí intelektuálové dodali etický rozměr postavený na ručení vlastními osobními příběhy a na základní myšlence nezávislé občanské společnosti.
Charta 77 se díky této základně stala nejvýznamnějším a nejdéle působícím opozičním hnutím v celém sovětském bloku, což si dnes málo uvědomujeme. Bývalí komunisté v ní přesvědčivě dokázali, že jejich rozchod s totalitou byl definitivní a že v rozhodující chvíli dokázali postavit obranu svobody a lidských práv nad svoje dřívější dogmata.
Vzájemné důvěra a praxe politické tolerance se pak staly základem pro události konce osmdesátých let. Když komunistický režim v listopadu 1989 pod tlakem společnosti zkolaboval, byly to právě osobnosti prověřené spoluprací v disentu, které v čele Občanského fóra dokázaly nasměrovat přechod k demokratickému zřízení.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_77
https://cesky.radio.cz/pred-25-lety-vzniklo-hnuti-na-obranu-lidskych-prav-charta-77-8059292
https://dvojka.rozhlas.cz/mytus-charta-dokument-o-obcanske-iniciative-z-roku-1977-7464491
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/frantisek-kriegel-ukazal-ze-i-vsemocnym-sovetum-se-lze-postavit-s-okupaci-nesouhlasil-hned-dvakrat-82320
https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/frantisek-kriegel-pribeh-lekare-ktery-svuj-narod-nezradil
https://www.myjsmetonevzdali.cz/pametnici/pavel-kohout/
https://dvojka.rozhlas.cz/charta-77-kolem-petice-vzniklo-spolecenstvi-ruznorodych-lidi-8861193
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-45-lety-vysel-text-charty-77-v-zapadnich-denicich-zasadni-moment-pro-disent-hodnoti-historici-24754
https://denikreferendum.cz/clanek/12230-charta-77---krok-ke-svobode
