Článek
Davis byl hudební vizionář, který několikrát během svého života úplně změnil tvář jazzu – od be bopu přes cool jazz až po elektrickou fusion. Jenže zatímco jeho trubka zněla jako osamělý hlas v noční mlze, Miles jako člověk připomínal spíše neřízenou střelu. Byl to muž, který stvořil mistrovské dílo Kind of Blue, ale zároveň se nestyděl přiznat, že k ženám i ke svým kolegům se často choval jako absolutní despota.
Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků Miles nepocházel z chudinských poměrů. Jeho otec byl úspěšný zubař a Davis vyrůstal v relativním luxusu v Illinois. Přesto se v padesátých letech nevyhnul „profesní nemoci“ tehdejších jazzmanů – závislosti na heroinu. Zatímco se snažil najít nový zvuk, který by byl méně agresivní než zběsilý bop Charlieho Parkera, bojoval se svými démony v temných klubech New Yorku.
Z této drogové mlhy se ale vynořil jako „Temný princ“. Davis vyvinul styl postavený na tichu, prostoru a jedinečném tónu s dusítkem. Stal se ikonou stylu – nosil ty nejdražší italské obleky, jezdil v nejrychlejších Ferrari a na pódiu se k divákům často otáčel zády. Nebyla to jen póza; byla to jeho forma obrany a vyjádření pohrdání světem, který ho jako černocha v Americe stále považoval za občana druhé kategorie.
V roce 1989 vydal svou slavnou autobiografii (prostě nazvanou Miles), která dodnes působí jako literární granát. Miles v ní nešetří nikoho – ani sebe. S šokující otevřeností popisuje svůj vztah k ženám, který byl často poznamenán fyzickým násilím.
Jeho manželka, tanečnice Frances Taylor (jejíž tvář zdobí obal alba Someday My Prince Will Come), byla obětí jeho chorobné žárlivosti. Miles jí zakazoval tančit, sledoval každý její krok a neváhal použít pěsti, když měl pocit, že se na ni někdo jiný podíval. Ve své knize tyto incidenty přiznává s mrazivou věcností, bez velkého patosu nebo omluv. Pro Milese byla hudba vším a lidé kolem něj byli často jen spotřebním materiálem pro jeho kreativní proces.
To, co dělalo Davise geniálním, byla jeho naprostá nechuť k nostalgii. Zatímco fanoušci chtěli slyšet jeho staré hity, on v 60. a 70. letech zapojil nástroje do zásuvek a vytvořil psychedelický jazz-rockový monolit Bitches Brew. Starší generace ho obviňovala ze zrady jazzu, ale Milese to nezajímalo. „Hraju to, co slyším teď,“ říkal.
Jeho vliv na hudbu je nezměrný. Bez něj by nebyl moderní jazz, funk, a dokonce ani hip hop v podobě, v jaké ho známe. Byl to hledač, který se nebál riskovat naprosté fiasko, jen aby objevil nový zvukový vesmír.
Miles Davis zemřel v roce 1991, ale jeho aura zůstává nedotknutelná. Byl to muž mnoha tváří: elegantní dandy, brutální tyran, křehký lyrik i agresivní revolucionář. Jeho život je připomínkou toho, že nejkrásnější umění může občas pramenit z velmi temných a neotesaných charakterů.
Když posloucháte jeho trubku, slyšíte v ní veškerou tu bolest, pýchu i osamělost. Možná nebyl dobrým člověkem podle běžných měřítek, ale byl umělcem, který lidstvu daroval kousek nekonečna. Letos 26. května si připomeneme sté výročí jeho narození.
Další díly volného seriálu Galerie kontroverzních hvězd:
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Miles_Davis
https://www.csfd.cz/tvurce/81638-miles-davis/biografie/
https://www.imdb.com/name/nm0002537/
https://jazz.rozhlas.cz/miles-davis-maly-pruvodce-zivotem-a-tvorbou-vehlasneho-trumpetisty-5175711
Quincy Troupe, Miles Davis: Miles. Autobiografie (česky Plus 2011)
