Článek
Až po 28. srpnu tohoto roku na Jarka půjdu do kina (a já samozřejmě půjdu), budu se snažit přistoupit k jeho sledování bez předsudků. Z toho, co zatím bylo o jeho obsahu slíbeno, mám ale tak trochu obavy.
Film má trvat 101 minut. První, co mě zarazilo, je přiznání, že tvůrci natočili přes třicet hodin materiálu, z něj sestříhali nejprve devět a půl hodiny, následně sedm a půl, pak pět, i to zkrátili na polovinu a konečná verze má stopáž sto jednu minutu. To může na první pohled působit obdivuhodně.
Ale jen pro toho, kdo se nikdy nad filmovou prací ani nezamyslel, kdo o ní nic nečetl, nezná žádné knihy o filmových tvůrcích nebo neměl možnost si s žádným filmařem popovídat. Člověk, který se naopak o film, včetně dokumentárního, aspoň trochu zajímá, dobře ví, že tento postup je zcela běžný a hlavně, že třicet hodin materiálu na celovečerní dokument není žádný zázrak.
K tomu všemu připočtěme, že tvůrci tvrdí, že ve filmu zazní šestašedesát Nohavicových písniček. Je jasné, že mají na mysli fragmenty a citace, protože kdyby měly zaznít celé a každá trvala pouhé tři minuty, byli bychom rázem na délce bezmála dvou set minut, tedy dvojnásobné.
I za předpokladu výrazného krácení nebo hraní písní v podkresu mluvených pasáží je to ale strašně moc a člověk se nemůže zbavit dojmu, že se bude především jednat o písničkové pásmo doplněné tu a tam nějakým povídáním. A do toho se má vejít dvaasedmdesátiletý život slavné osobnosti jedoucí velkou část kariéry doslova na horské dráze?
Tvůrci (mezi nimiž je mimochodem i blízký Nohavicův spolupracovník Petr Šiška coby producent, i to o něčem svědčí) také mluví o tom, že se můžeme těšit nejen na záznamy třeba z Novavicova rodinného zázemí a koncertních šaten, ale také z psychiatrických léčeben a bývalých vyšetřoven někdejší Státní bezpečnosti.
To samozřejmě může znít slibně. Třeba se skutečně dozvíme, jak to tehdy v osmdesátých letech s Nohavicovým agentstvím bylo. Osobně bych například přivítal nějakou důvěryhodnou verzi kauzy udání Jarmily Polákové, organizátorky petice za propuštění Václava Havla z vězení v roce 1989 po Palachově týdnu.
Tehdy v zákulisí takzvaného Koncertu pro Arménii Poláková a její partner, hudební publicista Vladimír Hanzel, který byl zároveň (už tehdy!) Havlovým tajemníkem, Nohavicovi dotyčnou petici nabídli k podpisu, a nedlouho poté skončila Poláková na výslechu StB, přičemž z písemných pramenů vyplývá, že se tak stalo na základě Nohavicova udání. Což on ostatně nepopírá, jen tvrdí, že o jejím angažmá estébáci dávno věděli a neřekl jim nic tajného.
Inu, je otázka téměř filozofická, zda to něco mění na - právním jazykem řečeno - skutkové podstatě onoho udání. Je to stejné, jako když Nohavicovi fanoušci svého idola neustále hájí, že po známé návštěvě Vídně, kde navštívil Karla Kryla a Pavla Kohouta, o nichž po návratu svým řídícím orgánům leccos vyzvonil, řekl estébákům jen samé známé věci a na Kryla a Kohouta jako cizí státní příslušníky stejně v podstatě nemohli.
Řekněme, že ano i ne. Je k zamyšlení, zda cokoli říkat o lidech, kteří člověka v zahraničí v dobré víře přijmou, je morálně v pořádku, byť by to byly věci, o kterých se píše v novinách.
Nechci dělat účet bez hostinského a budu tedy čekat, co všechno se z dokumentu Jarek nového dozvím. Chci věřit, že alespoň něco ano. V to, že Jaromír Nohavica projeví nějakou sebereflexi, omluví se prostřednictvím plátna těm, na které donášel, a že přizná další pochybné úlety, jako jsou společné fotografie s Okamurou nebo přijetí Putinovy medaile, už bohužel příliš nedoufám.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarek_(film)
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-jaromir-nohavica-niterne-odhaleni-dokument-o-jeho-zivote-avizuje-rapova-pisen-40524847
https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/podcast-vinohradska-12-jaromir-nohavica-rusko-vladimir-putin-puskinova-medaile_2203250600_miz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica
https://www.nohavica.cz/
