Článek
Když v srpnu 1968 sovětské tanky zmařily naděje pražského jara na demokratizaci komunistického systému, následovala éra takzvané normalizace, jež zanechala hlubokou destruktivní stopu v celém kulturním a akademickém životě Československa. Režim Gustáva Husáka potřeboval k upevnění své moci vykonavatele ideologické vůle – bezohledné a loajální kádry, jež by nekompromisně očistily univerzity, nakladatelství a vědecké ústavy od nepohodlných intelektuálů, tvůrců a svobodně uvažujících myslitelů.
V prostředí české literární vědy a bohemistiky se nejvýraznější a zároveň nejobávanější postavou tohoto období stal Vítězslav Rzounek. Tento literární kritik, teoretik a dlouholetý vedoucí katedry české a slovenské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze soustředil ve svých rukách nevídaný mocenský aparát. Stal se faktickým vrchním cenzorem a arbitrem oficiálního knižního trhu, jehož verdikty znamenaly pro jedny možnost publikovat a pro druhé okamžitou profesní i lidskou likvidaci.
Rzounkův životní příběh přesně odráží složité dějinné peripetie i mechanismy vzestupu stranických aparátčíků, kteří dokázali proměnit politickou pravověrnost v neomezený osobní vliv. Narodil se 2. května 1921 ve Vlašimi v rodině živnostníka a v roce 1940 odmaturoval na reálném gymnáziu v Benešově. Za druhé světové války pracoval jako úředník na městském úřadě v rodné Vlašimi a následně v kladenské huti Poldi.
Po válce v roce 1945 nastoupil ke studiu češtiny a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium úspěšně dokončil roku 1949 a o rok později obhájil doktorát. V padesátých letech se však na akademické půdě zpočátku neprosadil, a proto se profesně soustředil na práci v nakladatelství a kariérní vzestup v komunistické straně. Působil jako redaktor v nakladatelství Orbis a šéfredaktor Státního nakladatelství dětské knihy a souběžně působil na ideologickém oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
V šedesátých letech vstoupil do diplomatických služeb a v letech 1967 až 1971 byl kulturním přidělencem na československém velvyslanectví v Římě. Krátce byl i prvním tajemníkem na Ministerstvu zahraničních věcí. Do centra vysokoškolského života se vrátil až v roce 1972 s plnou podporou nastupujícího normalizačního vedení režimu.
Nástup Vítězslava Rzounka do čela Katedry české a slovenské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1972 znamenal pro pražskou bohemistiku zásadní a temný zvrat. Rzounek byl v roce 1975 jmenován profesorem a obdržel nejvyšší vědeckou hodnost doktora věd. Na fakultě vybudoval systém totální kontroly a atmosféru trvalého strachu.
Pamětníci a bývalí kolegové ho ve vzpomínkách charakterizují jako mimořádně bystrého a inteligentního, avšak bezcharakterního demagoga a bezohledného strůjce perzekucí. V prostředí školy se pro něj vžily přezdívky jako „fantom katedry“, „Čistič“ či „Richard III.“, někteří o něm dokonce hovořili jako o „inteligentním netvorovi“.
Krátce po převzetí vedení katedry Rzounek veřejně vyslovil mrazivý výrok, který se stal jakýmsi mottem celé jeho akademické éry: „Tato fakulta bude rudá!“. Ostatně tento výrok byl v roce 2009 velmi přesně přejat do titulu knihy Jiřího Holého a kolektivu, jež popisovala období jeho vládnutí nejen katedře bohemistiky, ale ve skutečnosti vlastně celé filozofické fakultě.
K upevnění pozice Rzounek využíval škálu represivních metod, zahrnující zákazy publikování, zákaz vystupování v médiích či vědeckých ústavech i odnětí pedagogického působení. Špičkovým odborníkům na moderní českou literaturu dvacátého století přikazoval přednášet starší literární období, čímž je profesně izoloval od jejich hlavního výzkumného zaměření.
Rzounek neváhal akademiky ani otevřeně ponižovat. Jedním z nejznámějších příkladů bylo, když nepohodlným členům katedry přikázal vykonávat práci obsluhujícího personálu a šatnáře na mezinárodním literárním sympoziu v pražském Karolinu, kde museli vysokoškolští učitelé zapisovat prezenci a nalévat hostům víno.
Dopad Rzounkova panování postihl celou řadu významných osobností české literární vědy, které odmítly přistoupit na jeho ideologický diktát. Uznávaný literární vědec, editor a překladatel Vladimír Binar byl z katedry po soustavném psychickém tlaku v roce 1975 donucen odejít. Vzpomínky zachycují i bizarní výjevy z fakulty, kdy opilý Rzounek Binarovi po půlnoci tvrdil, že v danou noc může v Praze 1 spáchat cokoliv a nic se mu nestane, což dokládalo Rzounkovu naprostou opilost vlastní mocí.
Další obětí se stala přední literární historička Jaroslava Janáčková, které Rzounek odebral možnost pracovat na středoškolských učebnicích a vystavil ji systematickému šikanování. Janáčková později popsala, že před schůzkami v jeho pracovně musela užívat zklidňující léky, aby dokázala čelit jeho teroru bez pláče. Soustavný stres u ní nakonec vyvolal těžký zdravotní kolaps a srdeční blok, až byla v polovině osmdesátých let donucena školu opustit.
Zatímco skuteční odborníci čelili likvidaci, Rzounek protežoval ideologicky loajální kádry bez ohledu na jejich odbornou úroveň, z nichž nejznámější byla Zdeňka Bastlová. Napětí na katedře dosáhlo vrcholu během sametové revoluce, kdy se 27. listopadu 1989 členové katedry oficiálním vyhlášením ostrým způsobem distancovali od Rzounka i Bastlové a konstatovali, že jejich zdiskreditované pojetí výuky zničilo odbornou i lidskou pověst celé školy.
Vítězslav Rzounek vystupoval jako pravověrný marxista-leninista, pro něhož byla estetická hodnota uměleckého díla podružná. Literatura pro něj nebyla tvůrčím projevem, ale pouhým nástrojem třídního zápasu, politické agitace a stranické propagandy. Ve svých teoretických pracích vyžadoval striktní dodržování principů takzvané stranickosti, lidovosti a socialistického realismu.
Výuka pod jeho dohledem sklouzávala k absurdním dogmatickým poučkám o uvědomělosti i autorů zemřelých dávno před uchopením moci komunisty. Jakýkoliv projev individualismu, skepticismu, duchovního rozměru či experimentu v literatuře Rzounek okamžitě pranýřoval jako západní ideologickou diverzi, buržoazní přežitek a nepřátelský akt vůči socialistickému zřízení.
Vliv Vítězslava Rzounka se ale zdaleka neomezoval na působení na Karlově univerzitě, neboť se stal hlavním cenzorem celé nakladatelské scény. Od roku 1976 zastával pozici hlavního redaktora vlivné edice Portréty spisovatelů v nakladatelství Československý spisovatel a působil v roli obávaného superlektora. Žádný rukopis soudobé české prózy nebo poezie nemohl spatřit světlo světa bez jeho posouzení či přímého souhlasu.
Ukázkovým příkladem jeho cenzorského působení byl vztah k dílu Bohumila Hrabala. Po roce 1969 skončily již vytištěné Hrabalovy knihy Domácí úkoly a Poupata ve stoupě a spisovatel se ocitl na listině zakázaných autorů. Když v roce 1975 Hrabal publikoval v časopise Tvorba sebemrskačský rozhovor umožňující částečný návrat na knižní trh, stal se Rzounek tím, komu připadlo poslední slovo při posuzování a schvalování jeho textů.
Hrabalovy prózy podléhaly jeho tvrdé cenzuře, přičemž Rzounek nutil autora k zásadním redakčním úpravám, vypouštění celých pasáží a přepisování míst, s nimiž nesouhlasil. Zatímco oficiální nakladatelství směla s Rzounkovým požehnáním vydávat pouze ideologicky upravené a ořezané výbory Hrabalových próz, spisovatelova nejvýznamnější vrcholná díla, jako Obsluhoval jsem anglického krále či Příliš hlučná samota, nesměla v oficiální distribuci necenzurovaně vyjít. Tato zásadní díla se ke čtenářům dostávala výhradně prostřednictvím samizdatového oběhu, exilových nakladatelství nebo neoficiálních edic Jazzové sekce.
Mimořádně rozsáhlá byla rovněž Rzounkova vlastní publikační činnost, která pomáhala stavět na piedestal představitele vládnoucího režimu. Napsal monografie o básnících Ivanu Skálovi a Vilému Závadovi či o autorovi knih pro děti Bohumilu Říhovi, věnoval se i prozaikovi Janu Otčenáškovi. Absolutním vyvrcholením jeho úsilí o zfalšování dějin české beletrie se stala publikace Nástin poválečné české literatury 1945–1980, vydaná v roce 1984.
V tomto spise Rzounek zredukoval poválečný vývoj české literatury na vítěznou historii socialistického realismu, zatímco desítky zakázaných, exilových a samizdatových autorů byly z literatury zcela vymazány, jako by nikdy neexistovali. Rzounek navíc osobním autorstvím celostátních učebnic literatury pro čtvrté ročníky středních škol a gymnázií z let 1982 a 1987 po celá osmdesátá léta přímo deformoval vědomosti dospívající mládeže.
Mocenská i akademická kariéra Vítězslava Rzounka se definitivně zhroutila v listopadu 1989 se zánikem komunistického režimu. V prosinci 1989 opustil fakultu a odešel do důchodu, kde v úplném ústraní a mimo zájem veřejnosti žil až do své smrti 11. února 2001.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C4%9Bzslav_Rzounek
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/jak-husak-nechal-inteligentniho-netvora-ovladnout-skolu/r~i:article:657866/
https://www.proverenafakulta.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=41
https://www.memoryofnations.eu/cs/vlcek-josef-20180322-0
https://advojka.cz/a2-article/2010-5-velka-historie-a-kazdodennost/
https://www.respekt.cz/tydenik/2014/13/normalizacni-partie-bohumila-hrabala
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tato_fakulta_bude_rud%C3%A1!
