Článek
České televizi se asi zastesklo po legendárních pondělních vysíláních z bratislavské Mlýnské doliny z časů, kdy jsme tvořili se Slovenskem jeden stát. A tak je obnovila, ovšem s několika „ale“.
Nejde už o pondělí, ale o nedělní večer, nejde o inscenace klasických děl, ale o střílečky, a nejde o fikci, ale o programy silně inspirované realitou, kdy zločin s politikou tvořily silně prorostlé entity. Bohužel má Slovensko ty divoké roky, kdy začínalo fungovat jako samostatný stát, pod kůží jako hodně bolavý vřed dodnes.
Ať už šlo o Válku policajtů, Neuera a teď i o čtyřdílnou sérii nazvanou prostě MIKI, tvůrci se minimálně inspirovali tím, čím Slovensko skutečně žilo.
Možná to pro nás zpoza řeky Moravy, kteří nesledovali dění u našich sousedů na denní bázi, může občas připadat jako pořádně přitažené za vlasy, ale až na pár posunů v čase či detaily v osobách odpovídá gangsterský MIKI realitě v celé její syrovosti.
Slovenská obec Telgárt leží na Stezce hrdinů SNP a v roce 1944 se strhl krutý boj o zdejší strategický železniční tunel a viadukt, který ji prakticky vymazal ze zemského povrchu. Nejen partyzáni, ale i obyčejní lidé odtud utíkali do skrýší v nedaleké Zbojnické dolině. Když se vrátili domů, našli jen ohořelé trosky.
Vybombardovaný Telgárt na podzim 1944
Možná i proto souhlasili, aby se nově vybudovaná obec změnila na Švermovo, ovšem vydrželo jim to jen do roku 1990, kdy se vrátili k původnímu jménu. Právě v době velkých změn se rozhodli místní bratři Černákovi odjet do Německa, aby si tam v lese vydělali na život, o kterém snili - plný rychlých aut, velkých domů a naditých peněženek.
Rychle ovšem vystřízlivěli, když zjistili, že práce za hranicemi není o nic lehčí, než ta doma. Alespoň se vrátili s tím, že koupí autobus a založí dopravní firmu. Starší Mikuláš už měl zkušenost s řízením autobusu, ale kromě toho i s vězením, kde se ocitl za krádež a ublížení na zdraví.
Spolu s kamarády ovšem zabrousil i do jiného typu podnikání, kde se nebraly ohledy na morálku a postupně začali po okolí ukazovat zuby. Trvalo pár let, než se Slovensko (za tichého dirigování náměstka tajné služby Svěchoty) rozdělilo do regionů kontrolovaných mafiánskými gangy - východ „patřil“ olašskému Romovi Holubovi, západ zběhlému studentovi MGIMO a novinařiny Sýkorovi, jih obhospodařovali Papajovci a střed si pro sebe vyhradil právě Mikuláš a jeho Černákovci.
Všichni jmenovaní už jsou - až na Mikuláše Černáka - dávno mrtví, jejich životy vyhasly během divokých devadesátek, kdy na celém území Slovenska probíhala nemilosrdná válka gangů o moc. Zastavit ji měl právě Černák, který si nechal holdovat na svých 31. narozeninách jako „boss bossů“, aby se za pár týdnů dozvěděl, že je na něj vyhlášeno celostátní pátrání a za asistence médií se šel nechat dobrovolně vydat policii. Trik s médii se mu vyplatil, po několika atentátech na svou osobu oprávněně nevěřil už nikomu.
Co ovšem netušil, že většina jeho „kluků“, kteří mu do té doby věrně sloužili, u soudu otočí a všechny zločiny „hodí“ na něj. Aby bylo jasno, Mikuláš Černák není žádný svatoušek. Soud mu prokázal 6 vražd, ale on sám měl kdysi před vyšetřovateli pronést, že kdyby dali dohromady všechny, co zabil, obsadili by celý autobus.
Ačkoliv byli scénárista Miro Šifra i režisér Jakub Kroner podezříváni z toho, že oba filmy MIKI i ČERNÁK, na jejichž základě minisérie vznikla, točí, aby telgártskému bossovi vylepšili image před projednáváním jeho předčasného propuštění z doživotního trestu, opak je spíš pravdou a diváci si mohli naplno připomenout všechnu hrůzu, která řádění slovenských mafiánů provázela.
Čím dál lepší herecký chameleon Milan Ondrík (mj. filmy Otec, Úsvit, Veterán) balancuje bez sentimentu přesně na ostří mezi odporným zločincem, namakaným mačem, který na vodítku venčí svého tygra, i chlapem, který touží po odpuštění od zklamané mámy.
Mimochodem právě dvě „tiché“ ženské role - dlouho si nic nepřipouštějící matka Anny Javorkové a manželka Rebeky Polákové, která bere své nenaplněné mateřství jako daň za své mlčení k Mikiho zločinům - vynikají v jinak čistě testosteronové jízdě.
MIKI není žádná odpočinková podívaná na nedělní večer, ke které si otevřete balení chipsů a plechovku piva. Je to těžkotonážní obžaloba doby, kdy se střílelo, vybuchovala auta, privatizovalo se a unášel se prezidentův syn. Když skončí, máte pocit, jako kdybyste se právě vynořili z bažiny a mohli se zase svobodně nadechnout, ale část z onoho hnusu ve vás pořád zůstává.
Ovšem je v ní zakódovaná i odpověď na otázku, jak se mohlo Slovensko dostat do poločasu rozpadu, ve kterém se právě nachází.
Pro další informace:
