Článek
S Honzíkovou cestou má společnou ještě jednu věc. K její četbě se přizná i ten, kdo si zakládá na tom, že v životě žádné knihy zásadně nečte. Přesto mě popularita této knihy dokázala šokovat ještě více. To když jsem si její název zadal do dvou v tuzemsku nejpoužívanějších internetových vyhledávačů a rozklikl obrázky. Vyskočilo na mě totiž hned devět různých obálek. Minimálně tolikrát stála nakladatelství za opětovné vydání. Původní ilustrace pocházely od Rudy Švába, většina čtenářů si ale asi vybaví tradičně kouzelně infantilní kresby Heleny Zmatlíkové, které však na druhou stranu trochu strádají na poli akčnosti a autenticity, kde dominuje zmíněný Šváb.
Ocitáme se v osadě Pekla. Hlavními postavami jsou sourozenci Vojta a Anežka Tomešovi a jejich stejně starý soused Pepíček Slámů. Zatímco Vojtovi a Anežce přiřadil Bohumil Říha do charakteristiky zvědavost, akčnost a značnou dávku protřelosti, vlastnosti získané i tím, že děti pocházely z rodiny, která si nemůže dovolit všechno, na co si děti vzpomenou (v brzkém věku přišly o tatínka), Pepíček Slámů s nimi kontrastuje, neboť je značně zhýčkaný a ze strany své úzkostlivé rodiny velmi hlídaný. Natolik, že mu jeho nové kolo dovolí jen vodit po dvoře, aby neublížil sobě ani kolu. Tyto dva světy se však nemohou na vesnici nestřetnout, a tak se zanedlouho na Pepíčkově kole prohánějí oba rozpustilí sourozenci, kteří na něm naučí i Pepíčka. Ten se vrací domů odřený (stejně jako jeho bicykl), s roztrhanými kalhotami, ale šťastný, že konečně zažil něco aspoň trochu dobrodružného. Avšak po celou knihu si udržuje určitou dávku rozmazlenosti, pomalosti a určitou dávku jedináčkovského sobectví, což občas znamená pro Tomešovy děti komplikace, neboť přesvědčit Pepíčka k sebemenší akci či sebezapření bývá mnohdy nadlidským úkolem.
Objektem zájmu dětí je však především nedaleké letiště, kde pilot Hejduk testuje prototypy nových letadel. Dalším zaměstnancem je hlídač. Tím je děda Kozelka, který střeží letiště před vetřelci skutečně svědomitě, pokud se tedy zrovna neoddává odpolednímu spánku po vydaných obědech, které mu nosí či po dětech posílá babička Kozelková. Navzdory dědovým protestům ukáže pilot Hejduk dětem hangár i současnou chloubu letiště, letadélko Káně. To funguje na principu pohyblivých vrtulí, které lze nasměrovat vertikálně i horizontálně. Letadlo tak nepotřebuje rozjezdovou a přistávací plochu. Vznese se do vzduchu jako vrtulník a po sklopení vrtulí se rozletí požadovaným směrem. Nejde o autorův svérázný vynález, tato letadla se tehdy skutečně vyvíjela a dnes skutečně existují, i když jde stále o řešení ojedinělé a zřejmě natolik komplikované, že se dosud nemohlo stát v letectví mainstreemem a nachází své uplatnění především v armádě. Každopádně v knize je ovládání letadélka Káněte natolik jednoduché, že by to zvládlo i dítě. Jak už asi tušíte, ve chvíli, kdy vzal pilot Hejduk zvědavého akčního Vojtu do kabiny, bylo zaděláno na to, co se bude dít později.
Tušíte správně. Vojta všechno okoukal. Pak už stačilo využít situaci, kdy uvědomělý hlídač děda Kozelka spí a pilot Hejduk dochází do nedaleké továrny, a letadlo si tajně půjčit. A to hned několikrát. Když se Vojta s Anežkou rozhodnou využít letadlo i k cestě do vedlejší vesnice, aby popřáli babičce k sedmdesátinám, spadne klec a pilot Hejduk zakáže dětem přístup na letiště. Jak asi tušíte, nakonec se pilotu Hejdukovi Vojtova schopnost pilotovat Káně bude náramně hodit.
Přiznejme si, že létání prototypem vzácného letadla je motiv, který jde trochu za hranice běžného vesnického dětského uličnictví. Ale což, chápejme to jako určitou metaforu. Když vezme pilot Hejduk Vojtu do letadla, které je teprve ve fázi testování, je to vlastně podobné, jako když nás kdysi jako malé děti jézéďáci vozili v kombajnech, trambusech, traktorech ba i buldozerech. Děda Kozelka je zase metaforou všech těch důchodců, kteří nás načapali při lumpárnách a při našem útěku na nás volali jazykem ještě květnatějším než nahluchlý hlídač z knihy. Máme zde vliv volné i útlocitné výchovy na projevy dětí v partě. A v neposlední řadě, i samotná fascinace letištěm se příliš neliší od toho, jak jsme se u nás chodili dívat na buldozer zavážející skládku, na kombajny či na zavážení silážní jámy.
Říká se, že dětské knihy jsou pro své čtenáře takovým svědectvím, jak kdysi jako malí žili. Živou vzpomínkou, možná i generačním manifestem. Ač se asi málokdo z nás dostal k tomu, aby se mohl nepozorovaně proletět letadlem a jediným aeroplánem, který jsme viděli zblízka, byl práškovací čmelák, dá se říci, že i kniha O letadélku Káněti tyto definice splňuje.
Odkazy:
V minulosti jsem psal i o dalších knihách Bohumila Říhy:
O letadélku Káněti na Databázi knih:
Svérázný rozbor knihy od Hany Bordovské:
Na motivy knihy vznikl v roce 1959 film Prázdniny v oblacích:
