Článek
Ani o mnoho let později nedokázal zůstat pasivní, přihlížet řádění henleinovců v čs. pohraničí. Neustálému zvyšování jejich požadavků. Analyzoval příčiny politické krize, snažil se z ní vyčíst budoucnost.
„Vždy znova se rozhoduji, že již neřeknu ani nenapíšu slova o běhu současných věcí…“
Takto, s datem 27. července 1938, vývojem událostí notně znepokojený, začal dopis adresovaný příteli Janu Týmlovi.
„… Četl jste ve včerejších listech o chystaném vyslání do Prahy anglického „poradce, prostředníka mezi čs. vládou a henleinovci, rozhodčího atd.“, jak právě si to různé redakce různě odhadovaly v nejasnosti a náhlosti té zprávy. Lidové Noviny ji i hasily komentářem o „nestranném pozorovateli a informační povaze jeho poslání a že v zásadě možno uvítat tuto myšlenku“. Prager Tagblatt ji nadepsal „Entscheidungsvoller Schritt Englands“ a dle Times píše, že čs. vláda vřele uvítala volbu lorda Runcimana co „einen fairen Rechtsprecher“ a co demokrata nejčistší krve. Podle dnešních listů vysvítá z prohlášení Chamberlainova, že posílá k nám poradce „na žádost čs. vlády“, a dnešní Národní Politika /Borský/ svou diplomatickou úvahu „Anglický zájem“ s argumenty o účelnosti občasné slevy z prestiže, a nevítané a vítané stránce cizího zásahu, končí ujištěním, že není důvodu k obavám z působení anglického poradce. Asi není třeba míti horších obav na cestě, kterou jsme se dali, na dobrovolně /?/ ale krátkozrace volené křížové cestě. … Když už jsme začali s ústupky a veřejně je hlásali na důkaz naší neskonalé smířlivosti, můžeme být přívětivě donuceni k dalším a krvavě dalekosáhlým, a nic nezaručuje, že se to nestane i bez ohledu na nepřekročitelné prý meze dané naší státní jednotou a svrchovaností…, že tyto meze nebudou překročeny.
… Nekritisuji a nelituji, že vláda chystá statut a snaží se domluvit s henleinci, ale vytýkám, že ho vůbec postavila na ústupkovou základnu, a že ustupuje i radě a nátlaku, jimiž naši nepříliš stateční přátelé pomáhají z tísně především sobě, nijak bezpečně nám, a z hlediska budoucnosti, naší i jejich, vlastně škodí. … Mělo se jen říci, že s menšinami se vyrovnáme spravedlivě dle ústavy ale nemůžeme jim dát žádané privileje, kterých by mohly zneužiti k protistátním úkladům.
… Ale naším protektorem je Anglie, která svým ustupováním dopustila, že nacistům a fašistům „narostly rohy“…“
… Proto bude u nás její prostředkovatel /ne rozhodčí?/. Odvážíme se říci mu, velmi uhlazeně ale pevně … že míníme rozhodnout sami co svou vnitřní záležitost spor, který jsme nevyvolali my a přece dosud vyrovnáváme se stranou vysloveně iridentistickou s trpělivostí a ústupností, jež vlastně státní národ ponižuje, a s krajní ohledností na zájmy přátel, která k naší lítosti atd. také musí mít své meze? … A nesmíme se tázat, proč Anglie neodmítla thési Berlína, že „sudetoněmecký“ problem je věcí jen mezí ním a Prahou, a uvažovala řešit ho v „konferenci čtyř mocností“? Tento problem ovšem se stal věcí mezinárodního zájmu, ale zůstává vnitřní naší záležitostí, k našemu rozhodnutí. Ani Hitler ani kdokoli nemá dle mezinárodního práva, demokraciemi dosud uznávaného, právo do něho jakkoli zasahovat…“
„… bude to sebevražda bídně vleklá…“
Také poslední stránka Preissigova obsáhlého dopisu dokazuje, jak moc se vývojem událostí trápil. Jak pochyboval o „rozhodujícím kroku Anglie“ a „spravedlivém soudci“, jak tvrdí výše zmíněný tisk.
„Obávám se, dáme-li si přece nadiktovat /jakoukoli korektní, pěknou, laskavou, lichotivou, zkrátka neodolatelně svůdnou řečí/ pravý anglický kompromis do statutu, pak budeme skokem blízko u konců à la Rakousko – to bude vzdání se bez odporu…
… /vždyť víme, že by nám Chamberlainův Západ nepřišel na pomoc v každém případě/ proti sedmdesáti milionům, bude to sebevražda bídně vleklá v odevzdání se už vzrostlé a krví toho „anglického“ statutu pak zuřivě podněcované rakovině svého státu, kterou jsme správně a hned neprohlédli a poznanou vyříznout si netroufali. Dospějeme k takovému konci naší cestou ústupků? Nesmíme nyní nic po svém, jen vše po přání Anglie Hitlerovi ustupující?“
Ke zprávám z Vratislavi
V dalším dopise s datem 30. července Preissig Týmlovi mj. píše:
„… hlasy, které veřejně projevují obavy o povahu ústupků by měly být hodně silné a časté. Vždyť by to republikánskému předsedovi vlády jen pomohlo, kdyby mohl ukázat, že má doma potíže a že český lid nemíní jen tak všechno „spolknout i s chlupama“…“
Téhož dne napsal do redakce Rudého práva.
„… Včera mne vyburcoval jeden odstavec v Národní Politice, abych napsal její redakci dopis, jehož kopii přikládám Vám. A chci něco dodat k doložení nálady v něm zmíněné, v níž náš lid se zmítá, nálady na kterou již není třeba upozorňovat, ale která by se teď měla jednotně a důrazně projevit na velkých nepolitických táborech lidu, v tisku všech stran, v prohlášení spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků atd., i proti zákazové a konfiskační praksi, s níž dnešní ustrašená vládní moc chce krýt svůj zbabělý ústup před nacistickými vyděrači a násilníky i před svými anglickými protektory a „poradci“.
… Ke zprávám z Vratislavi jen poznámku. Těm 10 000 henleinským turnerům, které ČSD tak úžasně úslužně tam dovezly zvláštními vlaky s všemožnými pasy vydanými tak úžasně blahovolně ministerstvem vnitra, řekne jim někdo při jejich návratu hned v hraniční stanici, že jejich čs. pasy propadly a jejich čs. občanství s právy z něho plynoucími bylo škrtnuto, protože, prohlášením pořadatelstva vratislavské velkoněmecké manifestace tamnímu čs. zastupitelskému úřadu – že henleinští turneři nejsou v Třetí říši zahraničními delegáty a proto československou vlajku nesmí nésti – byli de facto zbaveni příslušnosti k Čs. republice a připojeni k Třetí říši, i mohou si tam tedy zůstat?“
Dny plynuly. V. Preissig byl čím dál znepokojenější, což se mj. odrazilo i na jeho P. S. a notně rozkolísaném podpisu.
(Vratislav Vojtěch Preissig spojoval se setkáním K. H. Franka s Adolfem Hitlerem koncem července 1938, kdy se ve městě, Němci pojmenovaném jako Breslau, konal turnfest (jakási nacistická spartakiáda). Na zmíněnou tělovýchovnou slavnost s vědomím a souhlasem čs. úřadů přijelo asi dvacet tisíc sudetských Němců, z nichž šest tisíc se zúčastnilo přímo cvičení a závodů. Jejich defilé před hlavní tribunou vyznělo jako další projev provokace proti Československu. Na tribuně před pochodujícími turnery stál Hitler se vztyčenou pravicí. - pozn. jv)
Zdroj: Vojtěch Preissig, květen 1939: „… a dříve nebo později povstaneme“ - Médium.cz (seznam.cz); Jan Týml: Hej, ty Rusi nečesaná, nemytá - Médium.cz (seznam.cz); Zajímavý příběh Vojtěcha Preissiga, který satirou bojoval proti nacistům - Médium.cz (seznam.cz); Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; Miloslav Moulis, Dušan Tomášek, K. H. Frank Vzestup a pád karlovarského knihkupce, Nakladatelství EPOCHA, Praha 2003; Rodině Roztočilových děkuji za vstřícnost, díky níž se mi do ruky dostaly originály četných dopisů psaných V. Preissigem jejich předku Janu Týmlovi včetně rukopisů adresovaných různým tehdejším redakcím.
Obrázek manželů Preissigových jsem získala díky vstřícnosti paní prof. PhDr. Anny Houskové, CSc. Jménem rodiny mi dala souhlas ke zveřejnění rodinných fotografií Ireny Bernáškové, rozené Preissigové, které jsou uloženy v Archivu Památníku Terezín. APT je darovala její maminka Olga Housková.
