Článek
Nemám děti, ale už několik let se starám o své stárnoucí rodiče.
Každý den vidím jejich zdravotní problémy, jejich úbytek sil, a to, jak zoufale potřebují péči, kterou jim – i přes veškerou snahu – nemůžu poskytnout. Kdybych je nechala bez pomoci, nepřežili by dlouho. Mým přáním je, aby dostali místo v domově pro seniory, ale ty jsou v Česku takřka nedostupné.
A tak jsem v bludném kruhu: snažím se stíhat učit, udržet se nad vodou, postarat se o rodiče, a to vše beze zbytku, každý den a dlouhé roky. Není divu, že jsem nakonec vyhořela.
Vyhoření není něco, co přijde zničehonic. Je to pomalý, ale jistý proces.
Na začátku jsem byla plná energie. Byla jsem mladá učitelka plná ideálů, byla jsem i členkou ČSSD, protože jsem věřila, že politika může přinést změnu, že naše sociální a školské systémy jsou tady od toho, aby se postaraly o ty nejzranitelnější.
Dnes už vím, že je to naivní představa. Už dávno jsem z politiky vystoupila, protože jsem se cítila zklamaná. Sliby se měnily na prázdná slova, podpora mizela a zbylo jen přežívání ze dne na den.
Denní realita ve škole, kde učím, je pro mě čím dál těžší. Děti se mění, přístup rodičů a společnosti ke vzdělání se mění, a učitelská práce už není to, co bývala. Když jsem začínala, měl učitel určitou autoritu, kterou dnes ztratil.
Čelím časté kritice rodičů i nerespektu středoškolských studentů. Dřív jsem se snažila každý problém řešit, být tím příkladným učitelem, který má odpověď na každou otázku a energii na každý úkol. Dnes už ale vím, že je to nadlidské očekávání.
Starost o rodiče je další kapitola. Po práci běžím k nim, vozím je po doktorech, řeším jejich problémy a obstarávám léky. Každý měsíc podávám žádost o umístění do domova důchodců a každý měsíc dostávám stejnou odpověď: plno, čekací listina, zavolejte později.
V naší republice chybí domovy pro seniory, kapacita je zoufale nedostatečná. Všichni o tom ví, mluví se o tom, ale nikdo to neřeší.
Kde je podpora pro pečující osoby? Kde je pomoc pro lidi, kteří se už nezvládají o sebe sami postarat?
Postupně jsem začala ztrácet sílu, chuť a odhodlání, které jsem dřív měla. Přestala jsem cítit radost z učení, energie se vytrácela i doma, a v hlavě se mi honily myšlenky, že všechna má snaha je k ničemu. Nespala jsem, přišly zdravotní problémy, výčitky a pocit, že jsem uvězněná v situaci, ze které není úniku. Vyhoření přišlo pomalu, ale důsledně. Přestala jsem cítit radost, motivaci, nadšení. Cítila jsem jen únavu, prázdnotu, apatii.
Neostře sledované vyhoření
Tento článek píšu proto, aby si lidé uvědomili, že vyhoření není slabost, není to selhání jednotlivce. Je to selhání systému, který neumí podpořit ty, kteří se rozdávají pro druhé. Nežádám soucit, nechci politování. Chci změnu.
Víc podpory pro učitele a učitelky a střední třídu obecně, víc kapacit v domovech pro seniory, lepší systém péče pro starší občany.
Chtěla bych, aby jednou nebylo vyhoření tak běžným příběhem, který si můžeme přečíst v článcích, ale spíš výjimkou, protože lidé v mé situaci budou mít možnost dostat se k podpoře a pomoci, kterou skutečně potřebují.
----------------------
(na základě skutečného příběhu, některá data byla, nejen kvůli GDPR, pozměněna).
