Článek
Slovenský Gérard Philipe, jak bývá Mistrík často označovaný, přišel na svět dne 15. října 1935 v Bratislavě do úřednické rodiny. Byl prostředním ze tří bratrů. Prvorozený Viliam byl o dva roky starší a později se stal stavebním inženýrem. Nejmladší Ján, který se vydal v Ivanových šlépějích, byl pro změnu o sedm let mladší.
Chtěl se stát mlynářským pomocníkem
Část dětství chlapci trávili na venkově, ve vesničce Tŕní u Zvolena, kam otec rodinu přestěhoval, aby se vyhnula dopadům druhé světové války. Paradoxně právě tudy se prohnalo Slovenské národní povstání. Malého Ivana vesnický život ovlivnil natolik, že se nějakou dobu chtěl stát mlynářským pomocníkem. Návrat do Bratislavy byl pro něj zklamáním, těžko si tu zvykal. Útěchu našel ve sborovém zpěvu. Bylo mu sotva jedenáct let, když jej matka přivedla na konkurz do Rozhlasové herecké družiny. Uspěl hned napoprvé a následně v rozhlasových inscenacích vytvořil desítky chlapeckých hlasů. Ve dvanácti již stál na divadelních prknech. A ne na ledajakých, rovnou ve Slovenském národním divadle. Šikovného chlapce si tehdy v rozhlase povšiml známý slovenský divadelník Andrej Bagar a obsadil jej do role malého Uľjanova ve své inscenaci Pogodinova dramatu Kremelský orloj.
V roce 1948 vyrazil Ivan společně s dalšími herci první slovenské scény na šestitýdenní turné po Evropě s představením Rok na dedine. Ve skupině patnácti angažovaných dětí byl i Mistríkův mladší bratr Ján a také pozdější kolega z Národního a Ivanův dobrý přítel Leopold Haverl. Ten později vzpomínal: „V té době byl již Ivan dětská hvězda. S každým se znal a každý v souboru znal jeho. Vyznal se v divadle, věděl přesně jak se zkouší, jak se třeba naučit text. Byl odchovaný na divadelních prknech. Na tom zájezdu byl jakýsi náš starší.“ Pro třináctiletého chlapce byl šestitýdenní pobyt v zahraničí, mimo dohled rodičů a se štědrými honoráři v cizí měně, nepochybně velikým dobrodružstvím. Náležitě si ho užíval. Spravoval i finance svého bratra a ze společného fondu pořádal ve vlaku a na hotelových pokojích večírky. „Učil nás kouřit, špehovali jsme děvčata při převlékání a ani s pitím alkoholu jsme již neměli problémy,“ přibližoval tehdejší atmosféru Haverl.
Díky politice nebyl studovaným hercem
V roce 1949 byl Ivan Mistrík přijat ke studiu bratislavské konzervatoře, ale již v roce 1952 školu z nejasných příčin opustil. O důvodech nikdy nemluvil. Patrně to souviselo s uvězněním jeho matky, která byla obviněna z protistátní činnosti a déle než rok strávila ve vazbě. Mistrík poté čtvrt roku brigádničil v továrně Slovnaft, kde pracoval jako kulturní referent. Když se dozvěděl, že Dedinské divadlo rozšiřuje svoje řady, nezaváhal ani minutu. Jednalo se o zájezdový soubor, který hrál na slovenském venkově. Kromě osvěty a kultury propagoval také vstup do zemědělských družstev. Nebyla to vděčná úloha. Vesničané herce nevítali chlebem a solí, kolikrát neměli ani kde přespat a rychle ujížděli s vymlácenými okny autobusu. Mistrík v Dedinském divadle setrval rok a kromě toho, že zde našel užitečnou náhradu za nedokončenou školu, zde také poznal o tři roky starší herečku Helenu Kollátovou, která se později stala jeho první manželkou. V době společného angažmá spolu ale ještě nechodili.
Po odchodu z Dedinského divadla odešel Mistrík do Zvolena a jednu sezónu působil ve zdejším divadle Jozefa Gregora Tajovského. Po návratu do Bratislavy zakotvil na Nové scéně. Díky spolupráci s režisérkou Magdou Lokvencovou, první manželkou budoucího prezidenta Gustáva Husáka, zde vytvořil řadu výrazných postav. V době tohoto svého angažmá se také znovu setkal s Helenou Kollátovou. Stalo se tak na cikánském bále v bratislavské Redutě, kam přišel s několika přáteli. V tombole vyhráli obrovský dort a přizvali ke stolu děvčata, která již z dřívějška znali. Droboučká Helena, jíž ale nikdo neřekl jinak než Enka, byla mezi nimi. Slovo dalo slovo a v roce 1956 měla s Ivanem svatbu. Helena brzy zcela rezignovala na vlastní hereckou kariéru, aby se mohla naplno věnovat rodině a výchově synů Ivana a Michala.
O šišlavého herce Národní dlouho nestálo
Mistrík na Nové scéně zářil, měl ale jeden problém, vadu řeči. Charakteristické pro něj bylo mírné šišlání. Při vyslovení jeho jména si tak paradoxně všichni určitě vybaví vtip v podání Michala Dočolomanského, který zazněl v jedné z epizod pořadu Vtipnější vyhrává. Dočolomanský uměl dokonale napodobit Ivanovy typické sykavky. Vtip hovoří o tom, že se jednoho dne Mistrík vydal na lov kachen. Po jedné z nich vystřelil, ona ale letěla dále. Nahněvaně za ní vykřikl: „Však si leť aj s prestreleným srdcom!“
Vadné sykavky ale nebyly jen závdavkem pro vtipy, dlouho stály také za tím, že o talentovaného Ivana nestálo Slovenské národní divadlo. Mělo se za to, že herec takovéto scény musí mít naprosto dokonalou dikci. V roce 1965 byl Ivan do Národního přizván alespoň jako host. Stal se Myškinem v Dostojevského Idiotovi. Jeho výkon byl naprosto dechberoucí. Celá Bratislava nemluvila o ničem jiném, a tak se stalo, že již v roce 1966 získal v Národním stálé angažmá. Zůstal mu pak věrný až do své předčasné tragické smrti.
Stal se tragickým hrdinou stříbrného plátna
Film Mistríka objevil již jako patnáctiletého konzervatoristu. V dobové agitce Kozie mlieko si zahrál krčmářova syna. První velkou úlohu získal v roce 1957 ve válečném snímku Paľa Bielika Štyridsaťštyri. Historické drama bylo inspirováno vzpourou převážně slovenských vojáků 71. pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení, ke které došlo v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci. Mistríkův hrdina Števko Bednárik byl jedním ze čtyřiceti čtyř popravených povstalců. A na tragické hrdiny jakoby měl Mistrík záhy patent. Nejedna jeho role končila smrtí. Tehdy ale nikdo netušil, že tragicky skončí i hercův skutečný život.
V roce 1957 se Mistrík nicméně objevil v letní komedii Jána Lacka Šťastie príde v nedeľu jako jeden z trojice sázkařů. O dva roky později měl poprvé možnost spolupracovat s českými filmaři. Režisér Jiří Weiss jej obsadil do role Pavla ve své filmové adaptaci Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma. Mistrík v postavě studenta, ukrývajícího na půdě činžovního domu židovskou dívku, zazářil a získal uznání kritiky i diváků. O rok později se objevil v jednom z nejlepších českých snímků všech dob, v Krejčíkově Vyšším principu. Krejčík jej viděl v televizi recitovat a od toho okamžiku neměl pochyb o tom, kdo bude hrát postavu nespravedlivě popraveného studenta Vlastimila Ryšánka. Před kamerou se tehdy Mistrík sešel se zářivou hvězdou naší kinematografie Janou Brejchovou a nebyla to jejich poslední společná práce.
Hvězdou českých režisérů
Vyšší princip učinil rázem z Ivana Mistríka nejpopulárnějšího slovenského herce v Čechách. Stal se platonickou láskou mnoha českých dívek a žen. Hned v následujícím roce si zahrál studenta práv Aleka v psychologickém dramatu Ladislava Helgeho Jarní povětří. Partnerkou mu tentokráte byla Blanka Bohdanová, s níž se již znal od dob filmu Romeo, Julia a tma, kde hrála kolaborantku. V roce 1962 se Mistrík objevil hned ve třech filmech českých režisérů, dva z nich se ale točily na Slovensku a v Mistríkově mateřštině. Předně si na něj opět vzpomněl Jiří Krejčík, který jej obsadil do válečného dramatu Polnočná omša. Děj filmu se odehrává na Štědrý den roku 1944. Bez ohledu na tento svátek probíhají na Slovensku kruté nacistické represe. Němci popravují muže, ženy a děti, kteří se provinili spoluprací s partyzány. Usedlá maloměstská rodina Kubišových se v této době snaží přežít válku jak se dá.
Syn Marián v podání Karola Machaty je velitelem Hlinkových gard, cynický švagr Paľo, s tváří Ladislava Chudíka, podniká a snaží se držet co nejvíce stranou, jeho žena Angela, kterou ztvárnila maďarská herečka Margit Bara, si pro změnu rovnou začala románek s nacistickým majorem Breckerem, který se ubytoval u nich v domě. Tuto idylku vážně naruší nejmladší syn Juraj, který bojoval s partyzány a kterému se před popravou podařilo utéct a se zraněnou nohou se ukrýt v rodičovském domě. Němci jej ale všude hledají a Brecker něco tuší. Onoho mladičkého partyzána nehrál nikdo jiný než právě Ivan Mistrík.
V partyzána se proměnil i ve druhém z filmů toho roku, v Helgeho Bílých oblacích. Poetický a krutý příběh zasazený do slovenských hor vypráví o putování mladého partyzána a třináctileté dívenky z vypálené vesnice. Třetí z filmů z roku 1961 byl ze zcela jiného soudku. Koprodukční československo - maďarský romantický film vyprávěl o mladé klavíristce Janě Landové, která řeší problémy v manželství a vydává se na turné do Maďarska. Má tam obrovský úspěch a po návratu do Prahy se urovná i její vztah. Mistrík se tu opětovně sešel s Janou Brejchovou, s níž vytvořil onu ústřední partnerskou dvojici.
Mohl zaskočit za Gérarda Philipa
Znovu se pak oba slavní herci střetli ještě o čtyři roky později v povídkovém filmu Dům v Kaprové ulici. Snímek je založen na stejnojmenném románu rakousko-izraelsko-židovského autora Mošeho Ja'akova Ben-Gavriêla a režíroval jej německý režisér Kurt Hoffmann s českými herci ve většině klíčových rolí. Jedná se o jediný film, v němž jsou zobrazeny události okolo 17. listopadu 1939 a uzavření českých vysokých škol. Mistrík zde ztvárňoval jednoho z popravených studentů a Jana Brejchová jeho milou. Ocitli se tak téměř v totožných rolích, jako tomu bylo u slavnějšího Vyššího principu. Vzhledem k tomu, že Dům v Kaprové ulici vznikl v německé produkci a pro německé publikum, není u nás příliš známý.
Již v polovině šedesátých let dostal Ivan Mistrík nabídku, aby v Německu dotočil film, který kdysi nedokončil Gérard Philipe. Herec však nedostal výjezdní doložku, a ve filmu se tak mohl předvést dánský konkurent.
Mistrík nadále hrál ale i ve slovenských filmech. Ještě do konce šesté dekády se stačil objevit například v povídkovém filmu Tvár v okne, kde si zahrál mladého lékaře, nebo v komedii Archimedov zákon, kde se proměnil v servilního úředníčka Javorníka. Zájem o spolupráci s ním měla rovněž televize, která mu v šedesátých letech poskytla celou řadu zajímavých příležitostí. Jmenovat lze jeho účast ne filmech Smrť sa volá Engelchen, Balada o Vojtovej Marině, Sedem svedkov či Balada o siedmich obesených.
R z Medené veže
V létě roku 1970 přišel do kin film Martina Hollého Meděná veža. Děj snímku se odehrával uprostřed nádherné tatranské příhody, kde tři kamarádi Pirin, Valér a R pracují na malé vysokohorské chatě. Čas si krátí horolezectvím, pašováním z Polska a sváděním turistek. Jednoho dne se jeden z nich ožení s krásnou Saškou, přivede ji na chatu a nerozlučné přátelství podrobí tvrdé zkoušce. Film se natáčel v tragickém roce 1968 a byl pro filmaře jakýmsi únikem před domácí politickou situací. „Byl to pokus o útěk před životní realitou. Bukovčanův scémář jsem se snažil ještě víc posunout tak, aby vznikla atmosféra nostalgie po něčem krásném, neuchopitelném a nenávratném,“ vzpomínal režisér. Představitelé trojice kamarádů, Ivan Mistrík coby R, Štefan Kvietik v roli Pirina a Ivan Rajniak jako pašerák Valér, byli velkými přáteli i v reálném životě. Role jim tak byly psány přímo na tělo. Film se dodnes řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na Slovensku natočeno a o rok později se dočkal ještě pokračování s názvem Orlie pierko.
Z dalších Mistríkových filmů lze připomenout válečná dramata Človek na moste či Život na úteku a české filmy Indiáni z Větrova a Něco je ve vzduchu. Z televizní tvorby v sedmdesátých letech pak vynikaly snímky jako Buddenbrookovci, Mário a kúzelník či Americká tragédia.
Dolu vodou
V roce 1977 se Ivan Mistrík stal zasloužilým umělcem. Zároveň se mu ale začal hroutit osobní život. V létě téhož roku odjel s manželkou a mladším synem na dovolenou do Jugoslávie, kde Helenu při ranním plavání v moři postihla náhlá mozková příhoda a ona v Pule na Istrijském poloostrově v necelých pětačtyřiceti letech zemřela. Bylo to zcela nečekané. Mistríkem to otřáslo a z tragické události se patrně již nikdy zcela nevzpamatoval. Na první pohled šel ale jeho život dál. Seznámil se s o sedmnáct let mladší zpěvačkou Máriou Klesniakovou a podruhé se oženil. V roce 1979 se mu narodil syn Ján. Manželství však nebylo šťastné. Mistrík na mladičkou ženu žárlil a začínal mít větší a větší problémy s pitím. Zatímco Mistríkovo okolí tvrdilo, že jej Marika ponižovala, ona sama pro změnu před časem uvedla, že ji Mistrík neváhal v opilosti uhodit. Jaká byla skutečná pravda, věděli ale jen oni dva.
Skutečnosti, že se Mistríkovi alkohol vymkl z rukou, té si ale všimli naprosto všichni. Čemu bohužel nevěnovali pozornost, to byla jeho zhoršující se psychika. Nezarazilo je ani to, že mluvil o tom, že nechce mít hrob či jim ukazoval náboje a říkal, že jsou určeny pro něj. Stav talentovaného herce se stále zhoršoval. Během posledního divadelního představení se Mistríkovi propojil děj s reálným životem. Terčem jeho výčitek se stala kolegyně Emília Vášáryová. „Večer, krátce před jeho smrtí, jsme hráli v divadle hru, kterou jsme opakovali už asi stopadesátkrát. V ní jsem měla velkou flirtovací scénu s Kukurou. Ivan přišel na jeviště, podívala jsem se na něj a jeho repliky najednou nepřicházely… Skončili jsme, já jsem vyšla ven, vzadu stál Ivan a řekl mi: ,Všechno jsem čekal, ale že ty mě zradíš, to nikdy! Celý čas se mi tady vysmíváš na jevišti!‘ A já mu říkám, vždyť jsme to museli takto zahrát, vždyť si to dobře pamatuješ a dobře víš, že já nejsem ani tvá žena a Kukura není můj nápadník, že jsme v divadle! A on plakal a řekl mi, zradila jsi mě. Já jsem ho pak po představení čekala na vrátnici a zeptala jsem se, jestli nemám jít s ním, že se projdeme. Řekl mi, že ne, že má nějaké povinnosti. Potom šel do klubu, našel tam Kvietika, a to ostatní už nechci rozebírat, už víte, jak to skončilo,“ vzpomínala na osudné okamžiky herečka.
Ivan Misrík se rozhodl své trápení definitivně ukončit dne 8. června 1982. Vyzvedl si loveckou pušku, kterou měl schovanou u Štefana Kvietika a ve svém bytě na náměstí SNP se téměř před očima své manželky a syna zastřelil. Při smrti měl v krvi 3,5 promile alkoholu. Zemřel v produktivním věku, v době největší herecké slávy. Herec Juraj Slezáček o něm později řekl: „Nahraditelný je každý, ale Ivan Mistrík - neumím si představit kým a čím.“
Zdroje:
Ivan Čomaj: Neskutočné príbehy, Bratislava 2013
Richard Pupala: Človek od inakiaľ Ivan Mistrík, Bratislava 2007
