Jsem myslivec, ne vrah. O tom, co dělám, nemají mnozí ani potuchu

Není pochyb o tom, že i mezi myslivci se najdou lidé, kteří svému postu čest nedělají. Naštěstí je však ještě velké množství těch, kteří s hrdostí dostávají starým tradicím a myslivosti se věnují nikoliv kvůli lovu, ale pro svou lásku k přírodě. Mezi ně patří i Honza, myslivec tělem i duší, který své myslivecké kořeny upevňoval už od dětství – myslivosti se totiž věnuje celá jeho rodina už několik generací.

Honza od narození vyrůstal na hájovně. Odmala si hrál v lese a poznával krásu přírody. „Už jako malého kluka mě táta vodil na posed a v tichosti jsme pozorovali krásu a rozmanitost naší úžasné přírody. Rodiče mě naučili poznávat svět, ve kterém žijeme, a já si nedovedl představit žít jinde než v lese, obklopen vším, co v něm žije. Vlastně jsem už jako dítě nechápal život mých spolužáků, kteří žili na sídlištích v paneláku,“ vzpomíná Honza. Někteří spolužáci zase nechápali, jak on může žít v „divočině“, a posmívali se mu, že žije v mechu a kapradí, kde lišky dávají dobrou noc. Nicméně většina kamarádů mu jeho rozmanité dětství záviděla.

„Často se mnou děcka chodila rovnou ze školy na hájovnu a hráli jsme si společně v lese. Bylo pořád co vymýšlet, táta nám občas domluvil projížďku v lesním traktoru, když se stahovalo dříví, nebo jsme si stavěli bunkry z klestu či vlastní hnízdo na stromě. A vzít do ruky sekyrku a naštípat dřevo, to byla pro mnohé kluky výzva, která se rovnala výstupu na nejvyšší horu.“

Honzovo dětství a dospívání nemohlo dopadnout jinak, než že šel studovat na lesnickou školu. I po ní zůstal v oboru a věnuje se lesnické činnosti. Jak sám říká, splnil se mu sen a jeho práce je i jeho koníčkem.

„Myslivost vykonávám od svých osmnácti let a je to můj životní styl. I moje uvažování v životě je hodně inspirováno přírodou, kde nacházím klid a rovnováhu. Vše v přírodě má svůj řád a každý živočich přesně ví, jaký je jeho úkol a co má dělat. Však si uvědomte, jak zajímavé a fascinující je, že to ta zvířata nikdo nemusí učit. Prostě od narození vědí, co dělat. Člověk bohužel svoje přirozené schopnosti ztratil už před mnoha a mnoha lety a veškeré vědění mu musí předat rodiče či škola.

O to víc mě mrzí, jak dnes veřejnost vnímá myslivce, kteří jdou ve stopách přírody. Opravdu nejsme opilci v zelených kamizolách, kteří střílí na všechno živé, a ještě se navzájem postřelí. Ani nejsme těmi, kteří bezdůvodně křičí na lidi se psem na procházce v lese, a už vůbec nejsme vrazi, kteří chtějí za každou cenu něco zabít, aby si ukojili svoje ego.“

Honza se proto rozhodl věnovat osvětě a snaží se veřejnost edukovat o tom, kde se myslivost vzala, jak funguje a co všechno s ní souvisí.

Lov je od pradávna nejstarší činností člověka, ale zdaleka se nepodobal dnešní myslivosti. V pravěku se používaly různé oštěpy, šípy, tesáky, sekery a původní sekeromlaty, později se vyvinuly nože a meče. Jako odkaz na tuto lidskou činnost se také zdobily jeskyně pravěkých lidí malbami. Ruku v ruce s touto činností vznikla i lidská řeč, protože se lovci při lovu museli nějak dorozumívat. Původní hatmatilce by dnes ale asi nikdo nerozuměl.

Postupem doby se pravěký lov vyvinul po vynalezení střelného prachu, který nám přinesli Číňani, a vznikly první lovecké pušky, takzvané předovky. Pěchovaly se střelným prachem a pověstná olověná kulička se vkládala koncem hlavně. Střelný prach se zapaloval křesadlovým nebo doutnákovým zápalem. Byla to zdlouhavá procedura, než byla zbraň nachystána ke střelbě, a mnohdy o spolehlivosti a bezpečnosti zbraně a přesnosti střelby taky nebyla řeč. Oproti tomu jsou dnešní moderní zbraně spolehlivé a přesné, takže chyba při střelbě je většinou jen chybou střelce.

Pravěká a pozdější činnost člověka při lovu byla nutností obživy. Používaly se pro tu dobu všechny dostupné prostředky, aby lov byl úspěšný. Lovilo se vlastě vše živé a dalo se sníst skoro všechno, včetně drobných ptáků – tomuto lovu se později říkalo čižba a zakázán byl až po druhé světové válce (v některých zemích je ale stále povolen).

V dobách monarchie se teprve začal do lovu vkládat postupný řád a začala se postupně formovat myslivost jako taková. Lovit mohla pouze šlechta, jakýkoliv jiný lovec byl odsouzen za pytláka a krutě potrestán. V této době také šlechta vypracovala celou řadu přesných pravidel v myslivosti, na jejichž základech stojí i myslivost současná. Vyvinuly se zvyky a tradice, myslivecká mluva, hudba, pasování myslivců, stanovily se doby lovu jednotlivých druhů zvěře, zavedlo se sčítání zvěře a stanovení počtu odlovů, jakož i pravidla péče o zvěř a přikrmování v dobách nouze, sledování zdravotního stavu zvěře a další. Byla také stanovena pravidla, jimiž se projevovala úcta zvěři, i pravidla pro zacházení s ní po lovu.

Dnešní myslivost už není jenom výsadou vrchnosti, ale po druhé světové válce byly dotvářeny zákony o myslivosti a také byla mimo jiné v roce 1923 založena Českomoravská myslivecká jednota a další organizace. Myslivost se tak stala dostupná pro každého. Česká myslivost a její tradice jsou navíc zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky a usiluje se o zápis do světového dědictví UNESCO.

Je třeba zmínit, že česká myslivost a sokolnictví jsou dědictvím, na které bychom měli být právem pyšní, protože ve většině ostatních zemí tyto tradice nejsou a provozuje se pouze lov neboli hunting.

Ať se to někomu líbí, nebo ne, myslivost je životní styl a každý, kdo se rozhodne stát se myslivcem, musí mít kladný vztah k přírodě, ke zvěři a být dobrým člověkem s poctivými úmysly. Každý, kdo má zájem vykonávat právo myslivosti, musí složit náročné zkoušky z myslivosti a také se musí přihlásit u policie ke zkouškám na zbrojní průkaz, jejichž absolvování je také celkem náročné. Musíte správně napsat testy, kde je přibližně 600 otázek, umět nastřílet do terče a také ovládat manipulaci se zbraní.

Obsáhlá je také nauka neboli penzum znalostí z myslivosti, která se skládá z mnoha předmětů, namátkově jde o následující:

Pokud tyto náročné zkoušky úspěšně složíte, je z vás myslivec a můžete se stát členem mysliveckého spolku, pokud splníte daná kritéria a stanovy.

Pokud nebudete mít myslivost jako životní styl, nemá smysl stát se myslivcem. Musíte totiž počítat s tím, že myslivost je velmi časově náročná, jelikož probíhají různé myslivecké brigády, na kterých se nestaví jenom posedy a myslivecká zařízení, ale napravují se škody v lese způsobené okusem zvěře, aplikují se různé pachové ohradníky, před senosečí se vyhání zvěř z polí, v době nouze je třeba denně přikrmovat zvěř a další nespočet prací spojených s lesem a myslivostí. Jak říkával můj dědeček, myslivost je hlavně o práci a zadarmo – za odměnu si potom můžete něco ulovit.

A náročná je i finančně. Nebudu uvádět přesné částky, kolik, co stojí, to je věc každého myslivce, jaké má možnosti investic do svého loveckého vybavení, ale v základu se můžeme bavit o částkách v řádu několika desítek tisíc. Až se stanete členem místního mysliveckého spolku, musíte také platit členské příspěvky, které jsou také v řádech několika tisíc korun ročně. Zpravidla je z těchto příspěvků placeno krmení pro zvěř a další nezbytné výdaje na chod spolku.

Jak vidíte, být myslivcem s sebou nese spoustu ušlechtilých činností a jde zejména o lásku k přírodě. Já osobně jsem na to, že jsem myslivec, hrdý, a věřím, že s větší osvětou změní na myslivce názor i veřejnost.“