Článek
Když mi žena před pěti lety oznámila, že už ji náš vztah nenaplňuje, nijak zvlášť jsem se rozvodu nebránil. I já jsem cítil, že stagnujeme. A bral jsem to jako příležitost takzvaně začít znovu a lépe. To jsem ale netušil, jak složitá to bude cesta.
Hledám ženu bez závazků, tedy i bez psů
Nechtěl jsem ponechávat nic náhodě, v práci plné chlapů mi bylo jasné, že novou lásku nepotkám, tak jsem se přihlásil na seznamku a začal brouzdat. Ozvala se spousta žen, s jednou jsem si po krátké chvíli domluvil schůzku. První rande, sympatická žena, konverzace plynula. A pak přišla otázka: „Mám fenku labradora, nevadí ti psi?“ V duchu jsem si povzdechl. Ne že bych psy nenáviděl, ale prostě k nim nemám vztah. A představa, že mi bude pes olizovat obličej nebo sedět na gauči, kde budu chtít v klidu koukat na fotbal, mě upřímně děsila. A tak jsem to radši zahrál do outu a poté to rychle ukončil.
A hledal dál. Jenže postupně jsem začal zjišťovat, že každá žena, se kterou jsem se seznámil – ať už přes seznamku, nebo na kávě s přáteli – měla psa. A ti psi nebyli jen tak ledajaká stvoření. Byli to členové rodiny, priorita. Rozhovory se často stáčely k procházkám, návštěvám veterináře, krmení. Když jsem se zmínil, že rád cestuji a rád bych vyrazil třeba na hory, přišla otázka: „A co s pejskem? Můžeme ho vzít s sebou?“
Začal jsem mít pocit, že jsem v nekonečné smyčce, kde jedinou proměnnou je velikost, plemeno a počet psů. Místo abych poznával ženu, poznával jsem nejprve jejího psa a až pak teprve ji. Pro mě, člověka, který nikdy neměl zvíře a ani po něm netoužil, to byla dost velká překážka.
Chlupatý fenomén jako záplata na syndrom odvržené ženy
Začal jsem přemýšlet nad tím, proč tomu tak je. Proč má tolik žen po padesátce psa? A pak mi to došlo. Většina z těchto žen, stejně jako já, prošla životní změnou. Děti jim odešly z domova, rozvedly se, nebo jsou ovdovělé. Jejich životy se změnily a najednou se objevilo prázdné místo. Dostaly se do jakéhosi syndromu nepotřebné, odvržené nebo opuštěné ženy a jako záplatu na bolavé srdce si našly psa.
Chápu to. Vlastně chápu i všechny ty důvody, kterými mi ženy na rande argumentují, proč se pes stal jejich nejlepším přítelem. Ale pro mě, muže, který touží po tichém večeru a nechce sdílet postel s někým, kdo chrápe, slintá, páchne a pouští chlupy, je to prostě… neakceptovatelné.
Jsem odsouzen k samotě
Každý má právo na své štěstí a já přeji všem ženám, aby našly naplnění, ať už s partnerem, nebo se čtyřnohým přítelem. Jenže já jsem se ocitl v pasti. Mám na výběr? Buď budu sám, nebo si budu muset zvyknout na to, že součástí mého života bude chlupaté zvíře s mokrým čumákem, který mi bude dýchat na krk u snídaně.
Možná jsem příliš náročný. Možná je to jen přechodné období. Nebo se možná prostě ještě nenašel ten „správný“ pes, který by mi ukázal, jak se mýlím. Jedno vím ale jistě. Moje honba za láskou je prozatím spíše honbou za někým, kdo nemá psa. A to je, zdá se, dneska úkol pro detektiva.
Zdroj: Ivan Č., Olomouc
