Článek
Na to, že jsou lidé různí a někteří mají velmi osobitý přístup k životu, si pomalu zvykám (no dobrá, nezvykám, ale snažím se to nějakým způsobem akceptovat, pokud to neškodí jiným). Ale o víkendu jsem se opět přesvědčila o tom, jak zlí a neuvěřitelně bezohlední někteří lidé mohou být.
Nečekaná návštěva, která bezohledností už začala
Na sobotu jsme měli ohlášenou návštěvu – kolegyně v práci mě požádala o pomoc pro její dobré známé. Potřebovali radu od mého manžela, a jelikož se trochu známe z některých akcí, na kterých jsme společně byli, neviděla jsem problém v tom, aby k nám přijeli o víkendu odpoledne na kafe a s manželem vše probrali. To jsem ale ještě netušila, že pozvání vezmou po svém a přijedou i s pubertálními dětmi a psem. No dobrá, říkala jsem si, pes snad zůstane venku a puberťáci se zabaví koukáním do mobilů, však návštěva nebude na dlouho.
Když však bez ptaní vedli psa do domu, trochu jsem zpozorněla. Proti psům normálně nic nemám a ani by mi nevadilo, že ho vezmou do obýváku, ale vzhledem k tomu, že mají velkého německého ovčáka, byla jsem trochu zkoprnělá. Toto plemeno mi nikdy k srdci moc nepřirostlo, mám z nich opravdu velký respekt a musím upřímně říct, že se jich i trochu bojím. Jsou to ostří psi a bohužel lidé z mého okolí, kteří je vlastní, je zrovna dvakrát nezvládají. Po mé prosbě, jestli by nemohl zůstat na zahradě, mi bylo vysvětleno, že by mi všechno obrátil vzhůru nohama, a tak mi nezbylo nic jiného, než ho vpustit do domu také.
K odjezdu se nikdo neměl
S manželem probrali své záležitosti poměrně rychle, ale nevypadalo to, že by se jim nějak zvlášť chtělo domů. Po dvou a půl hodinách, kdy už snědli všechno pohoštění, které jsem nachystala, jsem proto navrhla, jestli se nepůjdeme chvilku projít. Bylo mi jasné, že jinak je z domu nedostanu a nechtěla jsem být úplně nezdvořilá. Nadšeně souhlasili, jen dětem se nechtělo, prý jestli nemohou zůstat doma – to už jsem razantně odmítla, a tak jsme šli nakonec všichni. To jsem ještě netušila, že toho budu brzy litovat.
Nevychovaný pes s arogantními majiteli
Jelikož bydlíme na kraji obce, vyrazili jsme na procházku „do polí“. Šli jsme po cestě mezi loukami směrem k lesu, což byla skvělá příležitost pustit psa na volno – tedy aspoň si to mysleli jeho majitelé. Pes začal běhat všude kolem a ve mně začala stoupat nervozita, byla jsem ale poučena, že poslouchá na slovo. Věřila jsem, bohužel.
Jen o pár minut později totiž vlčák nabral stopu a metl to k lesu. Odvolat se ho nepodařilo. Z houští vyhnal tři kusy srnčího a štval je před sebou kamsi do dáli. Majitelka se zastavila a se znatelným úsměvem na tváři psa pozorovala, aniž by měla jakoukoli snahu cokoli dělat. A v tu chvíli ve mně bouchly saze. Začala jsem na ni křičet, ať s tím psem konečně něco udělá. Přidal se ke mně i manžel, ale ona s ledovým klidem odvětila, že se pes aspoň proběhá, ať ho necháme. To už na mě byla poslední kapka. Spustila jsem na ni, jestli si uvědomuje, co to s tou zvěří udělá, že může klidně zemřít, jelikož teď v zimě potřebuje šetřit každý krok, aby měla dostatek energie na přežití, jelikož má jen minimum stravy a jsou mrazy. A že jsou srny možná už plné, tedy po našem těhotné, a že mohou o plod přijít, když jsou vystaveny takové námaze a stresu.
Ona známá se mi i se svým manželem vysmáli, že prý to moc prožívám, že je to přeci jenom zvěř. Vždyť jsou přeci stejně přemnožené, tak na co řešit nějaké srny. A jestli si vůbec uvědomuju, kolik jich na silnicích srazí auta.
To už na mě bylo opravdu hodně. Jak se v životě snažím hádkám vyhýbat, obula jsem se do ní ostře a nebrala si servítky, od plic jsem jí řekla, co si o nich myslím. Znovu se mi vysmála do obličeje. A když jsem se jí zeptala, jestli se tedy nebojí aspoň o toho psa, když už ji nezajímá srnčí, řekla mi, že pes má tracker a že si ho v pohodě najdou, že je zatím jen zhruba kilometr od nás a ať už nechám konečně jejího psa na pokoji. V tu chvíli jsem se rozhodla, že nechám na pokoji všechny, otočila jsem se na patě a odešli jsme i s manželem domů.
Věci, které u nás měli, jsem jim postavila na kapotu auta a domů už je – když se po více než hodině vrátili i se psem – nepustila. A rozhodně ani nikdy jindy nepustím.
Prosba na závěr
Vím, že se pes potřebuje proběhat a na vodítku to není ideální, ale prosím všechny majitele psů, berte ohled i na ostatní zvěř. I když to nejsou vaši mazlíčci, i když jsou možná přemnožení, i když dělají škody, pořád jsou to živí tvorové, kteří to mají obzvláště teď v zimě opravdu náročné. Chovejte se proto zodpovědně, mějte své mazlíčky v dosahu, a pokud víte, že je neodvoláte, když chytnou stopu, nepouštějte je na volno. A pokud už nejste schopni projevit pochopení a cit vůči volně žijící zvěři, udělejte to alespoň s ohledem na svého psa – protože ten vám v zápalu boje může vběhnout třeba pod auto či vlak. A to už by se vás asi dotklo…
