Článek
Rozpraskaná prkna ukrývají obchod s limonádami, jedinou prodejnu v masajské vesnici. Sirky, chleba ani vodu tu nekoupíte: na skladě jsou prostě limonády a nic víc.
Před ostrým sluncem nás v masajské základně chrání koruny rozložitých stromů. Obloha je bez mráčku a vzduch se nepohne. „Zlepšuješ se, mzungu,“ chválí mě Nalangu, když se mi nad ním konečně podaří vyhrát. Sedíme na rozpůlených kmenech a jako každý den trávíme čas hraním dámy. Na podomácku vyrobené šachovnici se zelenými a rudými poli nám jako figurky slouží plastová víčka od limonád. Kdo prohraje, uvolní místo u stolku dalšímu vyzyvateli.
Základna má své místo na mýtině ve středu vesnice. Ze stínu stromů je rozhled do okolí, ale zvenčí pod stromy skrz listy moc vidět není. Morani se tu scházejí, když obstarají krávy, neboť jejich hlavním úkolem je chránit vesnici a svůj kmen, a drží hlídky. Kdyby do vsi vtrhly hyeny nebo se připlížil zloděj, na základně vždy najdete válečníky, kteří přijdou na pomoc.
Za opaskem nosí meč a rungu, krátkou bojovou palici z tvrdého dřeva, zakončenou vyleštěným sukem velkým jako pěst. Jediným úderem rozbije runga kokosový ořech. Jejich náramky a bandalíry z bílých korálků nejsou jen ozdoby, představují součást uniformy. Morani, to je masajská policie i armáda, četnictvo i domobrana. O povolání nové generace chlapců do stavu válečníků rozhodne jednou za osm až patnáct let náčelník klanu. Jedině ten je může povinnosti také zprostit.
Chodí ve dvojicích, málokdy se někam vydávají sami. Ať se přihodí cokoliv, musí jeden druhého bránit. Díky společnému výcviku a desetileté službě se morani stávají kamarády na život a na smrt. Jako Olumisi a Sadera. Před pár lety se chtěli vykoupat v řece, jenže když Olumisi vkročil do kalného proudu, zaútočil krokodýl. Zakousl se mu do nohy a táhnul do hlubiny. Sadera rychle ulomil větev z nejbližšího stromu, skočil do vody, aby s krokodýlem zápasil, a zabodnul mu větev do oka. Krokodýl pustil Olumisiho a vrhnul se na Saderu. Teď tu oba sedí v masajské základně, jeden bez nohy a druhý bez ruky, ale oba živí. Celá vesnice si jich váží za to, že nenechali jeden druhého napospas smrti.
„Dej si ugoro, budeš líp bojovat,“ směje se Nalangu před další partií dámy. Morani nepijí alkohol, alespoň ne ve vesnici, ani nekouří. Nalangu vytáhne z opasku malou lahvičku, do jamky mezi palcem a ukazovákem nasype kopeček jemného hnědavého prášku, a zhluboka vdechne. Šňupací tabák je rozšířenou neřeší. Zaštípá v nose a nabudí tělo i mysl jako silná káva.
Legišon je jedním z mála, kdo chodili na střední školu. Mnozí morani neprošli ani čtyřmi roky vesnické malotřídky. Na farmě byla pořád spousta práce kolem krav, a hrát si s ostatními dětmi v lese bylo zábavnější, než sedět ve třídě a poslouchat učitelku. Možná teď občas litují, že se víc neučili, neumí totiž číst, psát ani počítat, a obchodníci ve městě je snadno napálí.
Když obstarají krávy a padne noc, scházejí se morani na mýtině u základny znovu. Za svitu měsíce zpívají, trénují mutující hlasy a vydávají zvuky připomínající štěkot, a – jak tomu říkají – tančí. Masajové ve skutečnosti tančit neumí, skáčou do vzduchu, aby dali na odiv svou sílu. Na rozdíl od většiny afrických kmenů jsou písně Masajů vícehlasé. Zatímco sbor udržuje rytmus, vedoucí zpěvák, olaranyani, zpívá melodii. Až přijde období dešťů a nastane čas slavností, kde se sejde celá vesnice, budou morani výškou skoků okouzlovat dívky, jež by se mohly stát jejich nevěstami.
„Taky budeš chtít, ať tě odvezu do Evropy?“ ptám se Legišona žertem, i když vím, co mi odpoví. Kdyby měl peníze, dostudoval by a stal by se strážcem národního parku. „K životu potřebuju přírodu a mám rád zvířata. Co já bych dělal v Evropě? Moje místo je tady mezi mými morany,“ řekne bez váhání.
Další čtení od stejného autora:
