Občané druhé kategorie. Evropské státy stále drží kolonie v Karibiku a v Africe

„Nejdříve nás zotročili, pak otrávili. Každým rokem narůstá vztek na francouzskou vládu, která celá desetiletí neřeší naše utrpení,“ dodává.

Již v roce 1972 prokázali vědci v USA, že chlordecon, podobný DDT a používaný tehdy v zemědělství proti škůdcům, napadá nervový systém a vyvolává třes, křeče a mžitky před očima, výpadky paměti, poškozuje játra a způsobuje neplodnost. O tři roky později bylo ve Spojených státech používání chlordeconu, kvůli otravě dělníků ve výrobním závodu Hopewell ve Virginii, zakázáno. Francouzské ministerstvo zemědělství, vedené Jacquesem Chiracem, pozdějším prezidentem, přesto vydávalo povolení k rozsypávání vysoce toxického pesticidu na plantážích francouzských Antil až do roku 1993. Dvacet let vláda vědomě ustupovala tlaku průmyslových pěstitelů banánů, vyvážených do Francie.

Výsledkem jsou otrávené ostrovy: nejméně třetina půdy je tak silně kontaminována, že pěstovat na ní plodiny představuje nebezpečí. Stejně tak platí zákaz lovu ryb v řekách a blízko pobřeží. Chlordecon patří mezi takzvané věčné chemikálie. Nerozkládá se, přetrvává až šest set let, a ještě dlouho tak bude zamořovat řeky, pitnou vodu a jídlo, a ohrožovat citlivé mořské ekosystémy. Jeho stopy lze nalézt v krvi devíti z deseti obyvatel. Guadeloupe vede světový žebříček výskytu rakoviny prostaty.

Zničená příroda maří šanci ostrovů na lepší budoucnost: přestože ve Francii se drží nezaměstnanost pod devíti procenty, na Guadeloupu je bez práce čtvrtina obyvatel a třetina lidí žije pod hranicí chudoby. Občanští aktivisté čelí pravidelně pokusům o umlčení, výhrůžkám a policejnímu násilí. Teprve v roce 2026 přikázal soud francouzské vládě odškodnit prvních jedenáct obětí znečištění.

Přestože většina míst okupovaných evropskými mocnostmi získala samostatnost do roku 1975, více než třiceti takzvaných zámořských teritorií se bývalá impéria odmítla vzdát a administrativně je připojila ke svým zemím. Převážná většina obyvatelstva s tímto stavem dnes souhlasí, neboť z hlediska stability, bezpečnosti i možnosti cestovat s evropským pasem jde o lepší volbu než samostatnost. Trpkost z toho, že jsou občany druhé kategorie, však zůstává.

Antily, otrávené pesticidy, nejsou se svými problémy osamocené. „Vláda nás desítky let zanedbávala a připadali jsme si zaostalí. Teď trpíme neřízenou výstavbou obřích hotelů. Jsme sice závislí na turismu, přicházíme ale o lesy a historické památky a o přístup k plážím,“ popisuje Johanna z občanského sdružení působícího na ostrově Svatý Martin, jenž patří Nizozemsku. „Hrozí nám eroze a nedostatek vody i elektřiny, ale zběsilou výstavbu nedokážeme zastavit ani usměrnit,“ přiznává.

Převážnou část pozůstatků koloniálních impérií představují tropické ostrovy, jež trápí hurikány, vzestup hladiny a okyselování oceánů a další projevy klimatické změny, spolu s narůstajícím znečištěním plasty. Na jejich obyvatele dopadá trojitá planetární krize mnohem silněji než na centrum impéria. Zatímco v zámořských územích se nachází osmdesát procent francouzské biodiverzity, zákony na ochranu životního prostředí i lidských práv jsou podstatně slabší než v Evropě, a platí řada výjimek. Šance, že se člověk práva domůže, je také mnohem nižší.

Přestože otrokářství skončilo na Antilách v roce 1848, mnozí z majitelů plantáží, již ostrovy zamořili chlordeconem, byli přímými potomky někdejších otrokářů. „Státu by nikdy netrvalo tolik let, než by reagoval, kdyby k podobné katastrofě došlo například v Bretani,“ je přesvědčen Serge Lechimy, poslanec francouzského parlamentu za Martinik. „Problém je v tom, jak se zachází se zámořskými územími. Panuje zde opovržení, odstup, povýšenectví, nedostatek respektu,“ říká. Byť evropské státy již nemají kolonie, stále ovládají vzdálené oblasti, jejichž obyvatelům přiznávají lidská práva jen napůl.

Více informací: