Článek
A hlavně: „Máš udělané úkoly?“ U jedné známé si ráno často přivstávají i o hodinu dříve, aby se napravovaly resty zjištěné těsně před spaním. To by u nás asi nezafungovalo.
A co dárek pro učitelku? Ten už máš taky?
A rovněž nám tímto dnem skončily ty „druhotné věci“, kdy člověk ve svém okolí před závěrem školního roku dokola slýchával: „Co mám té učitelce jen koupit? Já fakt nevím!“
A k čemu?“ – „No k poslednímu dni přece.“ – „Ale tak to se nosí kytka…
Ne všude. Jsou školy, kde se rodiče domlouvají a učitelkám platí wellness, extra lepší dárky, nebo dokonce komunikují přes fóra a maily, co by si paní učitelka doopravdy nejvíc přála, resp. co sama rodičům doporučila, že by jí potěšilo. Vybavila se mi jedna taková záležitost z prvního stupně: „Za vybrané peníze pořídíme paní učitelce poukaz do obchodu s tanečními potřebami, protože paní učitelka ráda tančí.“
Proč to děláme? Koupí snad dárek někdo ze zákazníků paní prodavačce z Lidlu, že vás dobře obsluhuje, usmívá se a neudělala manko? Nebo kadeřnici, že vás vždy učesala podle představ a doposud vám nevypadaly vlasy? Je mi jasné, že to srovnání není adekvátní, je už za hranou a mohlo by leckoho rozčílit (možná už se stalo). Primárně proto, že učitelé něco někde nesestřihnou, co doroste, ale učí a měli by též objektivně hodnotit naše děti. Víme, že jsou učitelé, kteří jsou skvělí, děti nadchnou, dopředu se s nimi připraví na test tak, aby svými výsledky dokázaly, že látku pochopily a umí a mohou v klidu pokračovat dál. Ale stejně tak jsou i ti druzí učitelé jako lidé v každém jiném povolání, co už je práce nebaví: „Je to pořád dokola, děti jsou hloupější a hloupější, vždyť už jim dvacet let vysvětluju to samé a pořád to neumí; a vlastně by to chtělo změnu, ale změny se bojím, takže tu budu až do důchodu.“
Kolik tisíc je akorát?
Co vidím a slýchám, vše většinou „zpunktuje“ nějaká maminka, která nemá hluboko do kapsy. Kamarádky se přidají okamžitě a ostatní ustrašeně, aby jejich dítko nestálo bokem (co by si ostatní pomysleli!), záhy přispívají také.
Prvním šokem pro mě byla jedna rodičovská schůzka v mateřské školce někdy před patnácti lety, když se řešil nákup vánočních dárků. Z původní milé pomoci se to „zvrhlo“ jak při aukci, kdy jedna maminka vznesla návrh: „Tak všichni dáme dva… tři… pět tisíc, co říkáte? To by bylo v pohodě, že? Než někde shánět nějaké dárky. Vy už si ve školce poradíte…“
Přesně bylo vidět, jak komu tuhnou tváře. Děsila jsem se, aby to hromadně neschválili. Byla jsem na mateřské a ještě k tomu ta hypotéka! S šokem jsem zírala na paní učitelku, která se usmála a řekla: „Tak pokud to není pro vás problém, my budeme rádi.“ Jsou chvíle, na které se nedá zapomenout… Naštěstí po nás pak peníze nikdo nechtěl. Neboť jestli došlo k nějakému výběru, my chudší maminky jsme se stejně v průběhu vášnivé diskuze o tomto skvělém nápadu postupně ze třídy vypařovaly. Tento rodičák jsem doma rozdýchávala ještě hodně dlouho.
Říkám si, kde jsou hranice? A i právě proto, že jde o školství. Pokud rodiče vymýšlejí, čím učitele obdarovat, jak sem tam lípnout nějakou tu tisícovku, jak blízko je to k úplatku, potažmo k reciprocitě?
Dárky přímo z e-shopu
Také nějakou dobu existují weby, kde se dají takové dárky pro učitele pořídit. Různé hrnečky, polštáře s nápisy, že jde o nejlepší paní učitelku (už to samo o sobě zní dost závazně), sady na výrobu vonných svíček (někde na nějakém fóru jsem četla, že tohle ve skutečnosti statisticky učitelé nesnášejí, takže zakoupením tohoto dárku lze předat i „jinou“ zprávu), takže dárek plus poštovné a jsme tak na pěti šesti stovkách u těch běžných kousků. Dobrá, v dnešní době ještě fajn. Nicméně přijde mi silně přitažené za vlasy, když dítě s nastrojeným úsměvem před sebou drží polštářek s velkým nápisem: „Díky za vše, co jste nás naučila, za všechny vědomosti, které jste nám trpělivě předávala, vždy budete tou úžasnou učitelkou, která učí celým svým srdcem! Je obrovským štěstím, že jste mohla naši třídu učit právě Vy. Za vše tisíceré díky.“ Ne nedělám si legraci, tohle je opravdu nápis na jednom polštářku. Být paní učitelkou, je mi opravdu trapně. Asi bych tu věc položila vedle dalších takových polštářků a šla hned koupit nové povlaky. Tohle nejde ani dát na charitu…
Nic se nemá přehánět. Takhle nevypadá upřímnost a vděk. K tomu existuje jiný slovní obrat…
Nebo to chce něco víc než jen polštářek?
Jen takový povzdech, přijde mi, že za nás se dávala kytka, max čokoláda, a teď je to samé „ručně vytkaná deka“, „poukaz do knihkupectví za 500Kč a k tomu čokoláda a víno“ apod. Obdarovávají se družinářky, školnice, kuchařky… někteří rodiče v mém okolí utratily i 5000Kč (ve školce dvě učitelky plus asistentka, ve škole učitel, asistentka a další personál)…
V jiné diskuzi na stejném webu se rodiče složili na wellness víkendový pobyt v hodnotě 8 000 Kč. Při přibližně 20 dětech ve třídě to znamená příspěvek kolem 400 Kč na rodinu. Ale rozumějte, nemůžete paní učitelce předat jen poukaz. Papírek za celou třídu… Děti stejně musí s něčím přijít, když budou přebírat vysvědčení. Takže stejně dál kytka, bomboška, polštářek, hrníček…
V jiném příspěvku se zase složili na dárkový poukaz do oblíbeného wellness centra v hodnotě 5 000 Kč. Na dalších fórech se rodiče bavili o poukazech na nákupu v obchodě s elektronikou nebo poukaz na masáže. Jinde nakoupili rodiče učitelům kávovar, mixér. A výjimečně se zaplatí příspěvek na dovolenou.
Obvykle v běžných zaměstnáních zaměstnanec podepisuje, do jaké finanční výše a od koho co může přijmout v rámci celého roku. Stálo by jistě za zvážnění díky právě těmto stupňujícím se tendencím zavést něco podobného i do školství.
Mne osobně velmi překvapuje, že takto drahé dárky jsou stále legální či alespoň školou tolerované. Musí rovněž uvádět do stresu ty rodiče, kteří si to nemohou dovolit. A s nadsázkou dodávám jen pro usmání: Co asi pak zaznívá ve sborovně? „Jé, ty jsi dostala poukaz na wellness pobyt? Můžu od příštího roku dělat třídní tvé třídě?“ – „A proč? Co máš ty?“ – „Zase sadu na výrobu vonných svíček.“
A to tu ani nechci otvírat Pandořinu skříňku zvanou sponzorské dary pro školu, pokud žák či student školu navštěvuje.
Krásné letní prázdniny!
P. S.
My dáváme „jen“ květinu, popřípadě bonboniéru. A proč? Protože květina je něžná, bonboniéra sladká. Protože radost má být upřímná a dárek symbolický. Protože si nechceme nikoho koupit. Protože stále věříme na férový svět. Protože ani my neočekáváme jinde žádné supr čupr extra dárky. Protože svět je už beztak plný věcí, ale upřímný úsměv a radost někdy udělají hodně. Za pár desítek let si možná vybavíte spíš ten pocit radosti než to, že si domu nesete nový mixér.
